Neznám horší muka. Je 35 stupňů, dostopuju k ázerbájdžánské hranici. Vystoupím z auta a sandále se přiškvaří do asfaltu - sotva je odlepím.
Volá na mě taxikář: "Pěšky neuspěješ. Tahle hranice není pro pěší." Tak mu platím 300 rublů a on mě prý do sousední země proveze. Pak čekáme dvě hodiny ve frontě stojících aut - celníci nejspíš obědvají. Mžitky před očima. Taxikáře upřímně lituju. Takhle tu čeká celý den. Když naplní auto, vybere tisícovku. Ale všiml jsem si, že z ní pak ještě dává úplatky.
na cestěPočet dnů: 18 |
"Úúúú," houkne a oči obrátí v sloup. "Tady bys měl za tisíc rublů holku na celou noc."
Celkem mě zajímá, kde sehnat v muslimské zemi prostitutku, a řidič popisuje, že se všechno odehrává v sauně. "Dohodneme se po telefonu, sejdeme se v derbentských lázních, kde je sauna, pára, bazén. A tam to všechno děláme. Jenom, bohužel, hrozí, že nás za to zatkne policie."
Už za chviličku ovšem policie zadrží mě - brána se otevírá.
Cesta do hor
Čečenky řežou hlavy
První pohraničník je v pohodě. Nadšeně se vyptává na mou cestu, chce vědět, kde byly nejhezčí děvušky. "Asi v Čečně," odpovídám a on: "Tak to si dej bacha. Kdybys byl Čečence nevěrnej, uřízne ti hlavu."
Druhý pohraničník si zvědavě prohlíží má víza. Všechno je platné a v pořádku, teoreticky by mě mohl pustit dál.
Třetí už si mě odvádí do kanceláře. Vyptává se na zdravíčko, na rodinu, ale po deseti minutách říká: "Neprojdeš. Jsi z Evropské unie, vás po zemi nepouštíme. Vrať se do některého z velkých ruských měst a tam si kup letenku do Baku."
Nemá smysl se hádat, to vidím. Zavolám na nadrženého taxikáře, ať jede beze mě. Ani si nevzpomenu, že by mi mohl vrátit tři sta rublů.
Chci si vzít krosnu na záda a otočit se na patě, ale je tu čtvrtý pohraničník. "Počkej, trochu se tu zdržíš." Zamyká mě do cely, kde sedím dvě hodiny s párkem zadržených Dagestánců.
Opět v cele
Neděje se nic strašného. Občas zaslechnu, že si mě policie telefonicky lustruje, ověřuje, jestli nejsem v registrech coby iniciátor 11. září. Což nejsem, a tak mi v podvečer vracejí pas, a sbohem, jdi zpátky na sever. Dostopuj si tisíc kilometrů daleko, na letiště.
A já si znovu házím pomyslnou mincí. Pojedu tam, kam mě vezme první řidič. A pak mám štěstí.
Na svatbě v Tpigu
Koňský povoz v propasti
Bratři Mogamed s Omarem nejedou zrovna rychle, v náklaďáčku mají motor z traktoru, ale dvě hodiny mě svezou do hor. Nekouří, nepijí, pětkrát denně se dlouze modlí k Bohu.
Jedeme pořád na západ, vlastně po ázerbájdžánské hranici. A najednou jsme v třítisícových horách. "Ani se nedívej dolů," směje se Omar. Tak se kouknu a pod kluzkou silnicí je stometrová propast.
"Něco ti povím a nežertuju," pokračuje Omar. "Ty to ani netušíš, ale jedeš po staré krvavé cestě, kterou šly dějiny. Pětadvacet let tu bojoval imám Šamil proti carovi, krutě tu vládnul íránský šáh Timur, Mongolové tu za Čingischána naráželi hlavy na kůly."
Mogamedův dům ve Tpigu, tady jsem spal
Projíždíme vesnicemi, které se jmenují Hiv a Goa, naším cílem je selo jménem Tpig.
Omar se pomodlí a pokračuje: "Není to ani moc dávno, jenom dvě stě nebo tři sta let, kdy se tu odehrávaly zoufalé sázky. Jak vidíš, cesta je úzká, mezi skalou a propastí. Když se stalo, že proti sobě jely dva koňské povozy, nevyhnul se jeden druhému. A pro ten případ bylo odjakživa pravidlo - hodí se mincí. Kdo prohraje, jeho koňský povoz bude svržen do propasti. A kdo vyhraje, může cválat horami dál..."
