Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Balkánská krize i ráj na zemi. V 17 letech ujeli 8000 km stopem

aktualizováno 
V srpnu vyrazili na cestu stopem do Zakavkazí a během měsíce procestovali Balkán, Turecko, Gruzii, Arménii i Náhorní Karabach. „Na zážitky vzpomínáme dodnes,“ napsal pro iDNES.cz 17letý student Josef Škrdlík z pražského Gymnázia Jana Keplera, který se na výlet vydal se svým spolužákem Karlem Vavřenou.

Pohodová atmosféra stopu | foto: Josef Škrdlíkpro iDNES.cz

Ve čtvrtek 30. července jsme vyrazili z Uherského Brodu a v sobotu 29. srpna se tam vrátili. Hromadnou dopravu jsme nemuseli použít ani jednou, pokaždé nám nakonec někdo zastavil. Přespávali jsme ve stanu, pod širákem nebo u pohostinných místních. Zážitků jsme nasbírali spoustu.

Balkánská krize

Na Slovensku a v Maďarsku se nám ještě stopovalo výborně, během prvního dne jsme se dostali až na srbský hraniční přechod Horgoš, kde jsme však nakonec byli nuceni po šesti hodinách beznadějného čekání přenocovat. V té době tudy vedla jedna z hlavních uprchlických tras, což se na celé atmosféře místa projevilo dost negativně. Celníci by nás radši vůbec neviděli a lidé nám zkrátka nedůvěřovali.

Fotogalerie

U Horgoše jsme strávili ještě celé následující dopoledne, ze Srbska se nám pak povedlo dostat až za dva dny. V Bulharsku to ale nebylo o moc lepší. Naše balkánská krize vyvrcholila, když jsme na cestě z Plovdivu k turecké hranici pročekali dvanáct hodin, za celý den jsme se posunuli jen o 150 kilometrů.

Turecká vřelost

V Turecku nastal neuvěřitelný obrat, najednou nám zastavovali skoro všichni. Když byl čas oběda nebo večeře, řidič zastavil u restaurace a pozval nás na jídlo.

Přestože jsme si s nikým nerozuměli ani slovo, postupovali jsme rychle. Jakmile jsme překonali čtrnáctimilionový Istanbul, věděli jsme, že máme vyhráno. U pobřeží Černého moře z nás spadlo veškeré napětí. V menších městech jsme byli vřele vítáni, hodně kolemjdoucích si s námi potřáslo rukou a ptalo se, jestli náhodou nepotřebujeme s něčím pomoct. Pozvání na čaj bylo samozřejmostí.

Porno v kamionu

Jazyková bariéra bohužel párkrát vyústila v kulturní neporozumění. Starší turecký kamioňák nám slíbil, že nás vezme do 500 kilometrů vzdáleného Samsunu. Dlouhou jízdu se však k našemu překvapení rozhodl zpestřit sledováním porna. Snažil jsem se nemyslet na velký ostrý nůž na zeleninu, který ležel na podlaze vedle řidičova sedadla, a uklidňoval se rčením „jiný kraj, jiný mrav“. Někde jsem četl, že v Turecku je údajně normální, že spolu přátelé mívají homosexuální styk. Po sedmihodinové jízdě jsme naštěstí kabinu jeho kamionu opustili netknuti.

V Adžarských horách

V Adžarských horách

Gruzínská pohostinnost, v horách poblíž vesničky Kurzu

Gruzínská pohostinnost, v horách poblíž vesničky Kurzu

Ráj na zemi

Mezi Gruzínci se traduje, že na ně bůh při rozdělování zemí různým národům zapomněl. Když ho na to upozornili, daroval jim Gruzii, kterou si původně zamýšlel nechat sám pro sebe.

Po příjezdu do Gruzie jsem boží počínání pochopil. Zemi, ležící v subtropickém pásmu, se díky Černému moři dostává hojného množství srážek. Vinice, tabákové plantáže, kukuřičná pole a citrusové sady se zde střídají se zelenými pastvinami, na nichž se prohánějí početná stáda ovcí a skotu. Panoráma dokreslují zasněžené vrcholky Kavkazu rýsující se v pozadí.

V Batumi se nás ujali hned po našem příjezdu. Když jsme se náhodného kolemjdoucího zeptali, jestli poblíž není nějaká čajovna, pozval nás na posezení do slavného adžarského Winehousu, kde byla při své návštěvě Gruzie hoštěna například Hillary Clintonová. „Je to tradice, Gruzínci by na přání hosta klidně vraždili,“ vysvětlil nám náš hostitel Giorgi, místní boháč, v jehož domě jsme následně přespali.

V Gruzii a Arménii nám místní nabízeli nocleh skoro pořád. Vážili si nás, přestože jsme na sobě měli to nejhorší oblečení. Celá početná rodina - prarodiče, strýčci, tetičky i děti - se na naši počest vždy sešla u stolu. Uvařili to nejlepší, co měli, a dlouho do noci s námi posedávali u vína nebo pálenky.

Na čtyřtisícový Aragac v sandálech

Češi patří společně s Francouzi mezi nejčastější turisty v arménských a gruzínských horách. Mezi místními se však škodolibě šeptá, že mají při výstupech tendenci umírat.

Při poledním popíjení kávy ve městě Gjumri jsme si na mapě všimli, že to nemáme zase tak daleko k vyhaslé sopce Aragac, nejvyšší hoře Arménie. Za necelé dvě hodiny jsme dostopovali na její úpatí a zahájili výstup. Šli jsme intuitivně, bez pořádné mapy.

Se soumrakem jsme naprosto vyčerpaní dorazili do tábora u jezera Kari. V noci mrzlo, navlékli jsme na sebe celý obsah našich krosen a nějak přečkali do rána. Když jsme se pak na druhý den v sandálech a kraťasech objevili na vrcholu, všem ostatním horolezecky vybaveným turistům jsme ani nemuseli říkat, že jsme z Česka, náš uvolněný ležérní přístup nás prozradil. Každopádně příště si už na podobné akce bereme pohorky.

Ağdam, město duchů

Ağdam, město duchů

Stop na gruzínském venkově

Stop na gruzínském venkově

Zakázané město duchů

Po návštěvě Arménie jsme si neodpustili cestu na Náhorní Karabach. Téměř nikým neuznaný stát kontrolovaný Arménií je v současné době poměrně bezpečný. Ve Stěpanakertu, skvostném hlavním městě zrekonstruovaném díky štědré zahraniční pomoci, jsme si museli vyřídit vízum.

Země je chudá a pustá, velká část původního obyvatelstva po válce emigrovala. Z oken starých sovětských lad, s nimiž nás místní vždy ochotně svezli, se nám naskýtal smutně krásný pohled na zničené území. Kamenné základy domů roztroušené v překrásné krajině připomínaly vykopávky antických měst.

Přestože jsme nedostali povolení, neodolali jsme pokušení a pokusili se dostat do ruin dříve třísettisícového Agdamu, který se v současné době využívá jako vojenský prostor. Při prvním pokusu nás vojáci zastavili a poslali zpátky. Cestou, která k němu odbočovala o pár kilometrů dále, se nám to však povedlo. Dostali jsme se do města duchů, příležitostně sloužícího k vojenským cvičením.

Šli na mě s vidlemi

Zpátky jsme se vydali stejnou cestou. Na turecko-bulharské hranici jsme se s Karlem museli z praktických důvodů oddělit. Po čtyřech týdnech nedostatečného spánku na tvrdé kamenité zemi, nedostatečné hygieny, náročných túrách a dlouhých stopech ve čtyřicetistupňových vedrech jsem na sobě začínal cítit známky vyčerpání.

Stop na Balkánu byl obdobně špatný, každé zastavení jsem považoval za zázrak. Na předměstí Sofie jsem si dopřál pár hodin spánku. Když na mě pak v pět hodin začali stříkat ledovou vodu a z pozemku mě vyprovodili s vidlemi, začal jsem se cítit jako psanec.

V Maďarsku mě nechtěli brát ani Češi a Slováci, do Česka jsem se dostal až s nějakými Němci jedoucími do Berlína. Závěr cesty jsem tak dotrpěl až do konce.

Když jsem se v roztrhaném oblečení a s poloprázdnou vykradenou krosnou objevil doma, děkoval jsem bohu, že si od cestování můžu dát pauzu.

Autor:
Témata: Arménie, Gruzie




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.