Stopem do Pekingu 9: asfalt skončil, jsem uprostřed stepi

V městečku Karabutak se musím rozhodnout: buď si přidám oproti původnímu plánu 500 kilometrů a pojedu po civilizované silnici přes hlavní město Astanu, nebo zatočím na jih. Vydám se na cestu, před kterou mě tu všichni varují.

Poštolka uprostřed stepi - typický obrázek posledních stovek kilometrů. | foto: Profimedia.cz

Ona to prý žádná cesta není, jen koleje vyježděné ve stepi, později v poušti. Když už narazím na vesnici, budou v ní žít banditi, se kterými se navíc nedomluvím rusky.

Autostopem do Číny

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop.

A tak se na to rozhodnutí posilňuju v bufetu. Před vchodem jsem si musel vyzout sandály. Mladé ženy v šátcích a se zlatými zuby mě zavedou do místnosti s větrákem, kde se posadím do tureckého sedu k nizounkému stolku. V cukřence sedí mouchy. Dostanu velkou konev čaje s mlékem, v televizi běží kazašská hitparáda.

Rozhodnutý jsem vlastně už od začátku. Zamířím na jih.

Tohle Němci netušili
Hodinu nejede nic, potom první tranzit - mercedes. V něm sedí Viktor a říká: "Já tě touhle cestou kousek popovezu. Jestli chceš, můžeme jet spolu tak dva dny."

Čtěte 14. srpna v magazínu DNES

Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.

Ještě chvíli bude asfalt, v jeden okamžik se dostaneme do středu řeky sarančat, která se přemisťuje po stepi jak oranžová armáda. Lekne se nás hejno koroptví. A pak už cesta doopravdy končí. Můžeme si vybrat libovolnou kolej a doufat, že v ní nezapadneme.

Dálnice v kazašské poušti

Krátery jak na Měsíci, občas s Viktorem vybuchneme smíchy: "To se nám snad zdá!"

Velké kameny vždy odvalím z cesty. "Němci nepředpokládali, že budou jejich mašiny jezdit na takových místech," zapaluje si Viktor cigaretu, když občas do šutru přece jen narazíme. Na patnících odpočívají přerostlé poštolky, v jezírku se plaví stádo koní. Vydávají blažené zvuky, jako by se dusili. Jinak je úplné ticho.

Stádo koní v pustině

Na druhý den už si neumím představit, že se někdy vrátím na asfalt a pojedu stovkou. Na dvou stech kilometrech jsme zatím narazili na jedinou pumpu, u které nám sedmiletý klučina prodal lahev vychlazeného kefíru a homole slaných sýrů - jsou jako pěsti, jako valouny.

Viktor se ho zeptá: "A je ta pumpa otevřená?" Chlapec přepočítává bankovky: "Samozřejmě, že není, pane." A zase už se smějeme - jak jen je život jednoduchý.

Potkávám své první velbloudy. Je 45 stupňů celsia.

Na potenci!
Když se setmí, vybalím spacák a hodím ho do stepi. Vzduch těžce voní trávou. Jsme na břehu vyschlého jezera, na dně zbyla modrá sůl.

Pátek, 25 . července ráno

Tomáš Poláček je u kazašského města Irgiz.
Ujel 3 950 kilometrů, stopnul už 59 aut.

Viktor vybalil vařič, uvaří brambory. Já krájím rajčata a okurky, konzervu vepřového sníme studenou. "Viděl jsi už někdy tolik hvězd?" ptá se Viktor. A pak rozbíjí ticho cédéčkem Animals od Pink Floyd.

Na usnutí vypijeme vodku s feferonkami, po hodině už není nač dalšího připíjet. Já bych chtěl na Kitajce, což jsou ruští Číňani. Viktor chce na potenci.

Snadno se dohodneme. Připíjíme na potenci Kitajců.

Rozhovor pro kazašské noviny

Překlad interview s Tomášem Poláčkem pro kazašský list Diapazon si přečtěte ZDE.
V původním znění ho najdete TADY