Má očekávání byla romantická, těšil jsem se na step, nazdobené velbloudy, bleskurychlé koně a na slaný čaj v jurtách. Alespoň ten slaný čaj mi ve městě Linhe vskutku nalili, ale už jsem pil i lepší drinky.
Jinak tohle Vnitřní Mongolsko moc romantické není – skoro jsem se tu porval i pozvracel.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Diskuse na úrovni
Courám se ulicemi nekonečné hodiny, nechci přijít o jedinou čínskou minutu.
Chlápci pijou na ulici pivo z hlubokých váz, často mávnou, ať si přisednu. Tyhle družby já mám na cestování nejradši, takže si ťukneme, ale pak na sebe jenom zíráme, dokud nevytáhnu bedekr se slovníčkem čínštiny, kde jsou hlavně praktické fráze: "Kde seženu dámské vložky?"
Naštěstí je tu i rámeček s čínskými rčeními, ten mě zachrání.Tvářím se důstojně a pravím: "Zasadíš-li melouny, vyrostou melouny. Neostři zbraně, dokud není bitva na spadnutí. Spíme v jedné posteli, a sníme rozdílné sny."
Číňani zamyšleně pokyvujou a dolejou mi sklenku.
Nutně bych potřeboval internet, takže se zvednu a za chvíli jsem v klubovně plné starých počítačů. K jednomu zalezu a požádám o heslo – tlusťoch v tílku na mě cosi řve čínsky.
Čtěte 14. srpna v magazínu DNES
Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.
Přesednu ke druhému stroji, taky zaheslovaný. Tlusťoch mává nějakou legitimací, že bez ní si jako internet nepustím. Přemístím se ke třetímu monitoru, zase nic, a tak nabízím tlusťochovi štos bankovek.
Zrudne a mele si to své. Nejspíš, že tahle tramvajenka není ke koupi. Využiju toho, že kolem mě nepříčetně tancuje, a sednu si k jeho vlastnímu počítači, kde je internet puštěný.
Chvíli hledí, ale pak mě začne škrtit. Nemá moc práce. Do minuty letím na chodník, ale aspoň mu plivnu pod nohy. Zajímavé – tohle vadí ze všeho nejmíň. Oni totiž ve Vnitřním Mongolsku flušou chlapi kolem sebe pořád.
Ve vedlejší ulici je úplně stejná internetová kavárna, ve které mě mile přivítají a vajgly můžu típat klidně o stůl.
Výborný žížalový nákyp
Linhe bude ráno zase fotogenické město plné oslů, kteří vláčí na vozících černé uhlí, zeleninových trhů nebo cyklistek s rouškami přes obličej. Ale v noci jsem si moc bezpečně nepřipadal.
Chlapíci zastavují mopedy a pak jedou beze slova krokem vedle mě. Bezdomovci spí na ulici jen tak, nemají ani krabici. Desítky ženských dotírají, od školaček po babky. Netuším, co chtějí. Dlouho je považuju za prostitutky, ale ony si začnou hladit břicha, jako že mají hrozný hlad.
Zvláštní je, že jsou v čistějším a nažehlenějším prádle než já. Každopádně té první podám deset juanů a armádě dalších ukazuju, že mám problém s ušima.
V jakési kantýně dostanu mísu nudlí s masem – vypadají jako žížalový nákyp. Stůl je pobryndaný, podlaha plná zmuchlaných ubrousků, smrdí tu nevymáchaný hadr, ale pořád je to Čína, na kterou už nedám dopustit. Když přivřu oči, večeře chutná skvěle.
A na hotelu mě pak čeká několik esemesek: "Gratulujeme!"
Nevím k čemu. Pořád mi ještě schází štreka jako z Prahy do Krakova. Proč mi gratulujete ke konci mé nejpovedenější dovolené? Pište radši: "Upřímnou soustrast."
Středa, 6. srpna v 10:00Tomáš Poláček dorazil do čínského města Hohhot. |
