Zajedu si do tichého buddhistického kláštera, který je kousek za městem. Všude doutnají vonné tyčinky a zlatě se třpytí rozesmáté sochy tlouštíků. Božský klid, který kazí jenom mniši v tílkách a žlutých pumpkách – asi jim došly kapesníky. Hlasitě smrkají přímo na dláždění. Zacpou si jednu dírku, vydechnou, pak druhou...
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
V jídelně, která vypadá jak třída v obecné škole, dostanu jídlo – jsem rád, že konečně něco bez masa. Miska rýže, miska tofu, miska čaje. Kafe nemají ani tady. Peníze si nevezmou, prý mám něco hodit do pokladny Buddhovi.
Krádež na hlavní třídě
Do Jin-čchuanu mě přivezl v nablýskaném audi student ekonomie Lance. Konečně někdo hovoří anglicky, budu moudřejší! Hned udělám botu: "Máš bráchu nebo ségru?" ptám se a Lance za otázka zarazí. "Neblázni, vždyť tady máme pořád ještě politiku jednoho dítěte. Pochop – je nás strašně moc."
Lance se, samozřejmě, nejmenuje Lance, to je jen anglická verze čehosi nevyslovitelného. Teď povídá: "A ty už máš nějaké čínské jméno?" Zavrtím hlavou, on se zamyslí, a už mě křtí: "Tak jestli chceš, odteď budeš Siao Jao (Xiao Yao). Je to jako Tulák. Svobodný cestovatel."
Beru. Odteď mě tedy vyslovujte siou jau.
Budoucí ekonom zavolá přátelům a pozve mě do restaurace, kde kuchař vyloví z akvária rybu a za půl hodiny ji máme na stole, vedle dalších osmi jiných s masem, zeleninou nebo jarními závitky. Všichni se štítivě šklebí, když požádám o porcelánovou lžíci a nabírám si k rýži hlavně omáčky. A tři čtvrtiny jídla nakonec, jako vždy, zůstanou netknuty – zvláštní zvyk. Lance mi vysvětluje: "Vím, že v Evropě někdy platíte každý zvlášť, ale to u nás neexistuje. Vždy zaplatí jen jeden za všechny ostatní."
Vrátíme se k černému audi, a když se usadíme, strnu. Já rozsedl nějakou vázu!
Zvednu zadek a není to váza, nýbrž okýnko. Kdosi nám za tu hodinu na rušné ulici vykradl auto a Lance má slzy v očích. Přišel o foťák, o batoh, o doklady, o klíče. Mně je trapně, protože jsem si všechny své cennosti – netuším proč – vzal s sebou do hospody. "To je tady celkem normální," vyslechnu si. "Ani nebudeme volat policajty, to nemá cenu. Počkáme si jenom na pojišťováky."
Prasátko, domeček, srdce
Na byrokracii narážím hlavně po hotelech – slečny recepční jsou někdy samy zoufalé z toho, že mě asi nemůžou ubytovat, protože se moje jméno nenachází v jakémsi počítačovém registru.
Ale já před nimi stojím jako socha – vy umíte jenom čínsky, já vám nerozumím, tak mě uložte, jinak se nehnu.
Nakonec vždy zvítězím, ale včera to trvalo půl hodiny. Slečna chtěla vyplnit dva dlouhé formuláře a nutila mě, ať se podepíšu čínským písmem. Jenže já se zatím coby Tulák podepsat neumím! Nakreslil jsem tedy do kolonky človíčka, prasátko a srdce, recepční si oddychla a konečně mi otevřela pokoj s postelí, ve které na mně pak komáři spáchali sto a jeden atentát.
Olympiáda netáhne
Po pěti dnech mám pocit, že je Čína nefotogenická země. Taková, jakou ji známe z médií, se nelíbí ani mně – každé ráno například v hotelích užasle sleduju přímý přenos z olympijské štafety. Nevkus! Křečovité úsměvy běžců, povinné fandění vlajkonošů kolem cest, vítězná gesta, všude rudá barva. Klidně bych se ještě válel v posteli, ale na tohle nemám žaludek. A vůbec – alespoň se dostanu dřív na stopa.
Zvláštní je, že tuhle odpudivou, úzkoprsou, totalitní Čínu ve skutečnosti nikde nemůžu objevit. Sochy a obrazy Mao Ce-tunga jsem zatím neviděl, policii jsem lhostejný, ačkoliv jiného turistu jsem na cestě zatím nepotkal, a když vyjedu z hor a pouští, v každém městečku jsou internetové kavárny.
Jel jsem po Číně třiceti auty a trochu už poznal domorodce. Olympiáda je nijak zvlášť nezajímá, stejně jako politika. Zastavují mi hlavně vrstevníci, mladí kluci. Od těch českých se liší jenom tím, že mají o trochu lepší auta a mobily a o dost hlasitěji zívají, kýchají a posmrkávají.
V pití jsme lepší
Trvalo tři dny, než jsem si na Čínu zvykl – musel jsem zvolit taktiku. Naučit se jména nejbližších měst v čínském písmu. Dát každé ráno tři dolary taxikářům, aby mě odvezli na výpadovku. A pak... Přísahám, na žádné auto jsem nečekal déle než čtvrt hodiny.
Dnes už vím, že olympiádu stihnu, a tak se loudám podél Velké zdi, která mi připadá pod těmi nekonečnými pouštními horami malinká, a podél Žluté řeky plné lodiček a ostrovů. Vlastně jen jedno mi tu vadí, Číňani asi nedovedou pít.
O víkendu mě jedna rodina v městečku Gulang pozvala na rodinnou oslavu s karaoke, ale po jedné lahvi vínovice už se chlapi motali s rozepnutými poklopci a k tanci nutili partnerky násilím. Diskžokej se pomátl a ukončoval písně po půlminutě, tak jsem dopil pivo a šel raději koukat na štafetu.
Pondělí, 4. srpna v 10:00Tomáš Poláček je v čínském městě Jin-čchuan (Yinchuan). |
