Stopem do Pekingu 14: Nic neplať, Čína je moje země

Buď mi všichni lhali, nebo jsem špatně poslouchal a četl, možná jenom klame první zdání, ale takhle jsem si Čínu nepředstavoval. Až trapně široká a pěkná dálnice, po které jezdí silná auta přesto opatrně, nanejvýš sto čtyřicet.

Ilustrační foto

Ve městech nevidím jediný odpadek. Stydím se odhodit pistáciovou skořápku. Na každém větším domě září neony a vlají tu fáborky, jako by byl Silvestr. A z autorádia zní slavná píseň Hotel California.

Ve skutečnosti mě v noci přivítá hotel Jinlong na kraji města Ürümchi - pokoj s obrovskou televizní obrazovkou, ve kterém usnu u jakéhosi Djokovičova tenisového zápasu.

Autostopem do Číny

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop.

A teď se rouhám
Prvních pár hodin v Číně jsem byl doopravdy vystrašený. Netušil jsem, jestli stopuju na správné silnici. Navíc mi většina řidičů jen zběsile mávala: ahoj!

Skoro bych trudomyslněl, ale nějaký malý kluk mi donesl z ničeho nic lahev ledové vody, když prý už stojím čtvrt hodiny na slunci. A to se mi líbilo.

A pak zastavil Šumvej. Pět minut se snažil pochopit, oč mi jde. Evidentně marně. Hodil jsem batoh na zadní sedadlo a on ještě poprosil, ať mu ukážu pas. Prohlídl si vízum a zmateně kývl: "Tak dobře."

Nevěděl jsem, kam jedu, a pokoušel se se Šumvejem domluvit rukama nohama. Pištivě a dlouho se všemu smál, brzy mě tím nakazil.

Mezi strmými skalami jsme se dokodrcali do dvou tisíc metrů a pod námi se otevřelo azurové jezero Sayram Hu, veliké jak krajské město. Na břehu odpočívají velbloudi, po stráních stojí jurty. Jenže romantika o chvíli později skončí - najedeme na dálnici, která vede do Pekingu, a mě v tu chvíli napadá, že pokud fatálně nezabloudím, na olympiádu bych dorazil i s přestávkou na operaci slepého střeva. To kdyby mě nepřestalo píchat v boku.

Je to moje země
Asi po třech hodinách jízdy ze Šumveje vyleze, že bychom se mohli bavit v angličtině, kterou se ve škole dvanáct let učil - on se až doteď styděl!

Teprve teď tedy zjišťuju, že s ním jedu až do Ürümchi, hlavního města Ujgurské autonomní oblasti.

Ačkoli projíždím podobně výbušným regionem, jako je Tibet, jedinkrát nás zastavuje policie - obyčejná silniční kontrola. Cizincův pas sotva otevřou, ale pokusí se vydolovat pár anglických slovíček: "Odkud jste, jak se jmenujete? Tomáš? Hezké. Děkujeme."

Čtvrtek, 31. července dopoledne

Tomáš Poláček je v čínském městě Turpan.
Ujel 7 250 kilometrů, stopnul už 86 aut.

Po pěti stech kilometrů pohodlné jízdy jsme doma a Šumvej zajíždí k restauraci. Objednává mi první čínské pivo, velikou mísu ostrých nudlí a deset jehlic, na kterých jsou napíchané různobarevné kousky masa.

Asi minutu se pár Číňanů směje, jak mi nudle prokluzují mezi hůlkami, ale najednou najdu grif a jím skoro tak rychle jako oni.

Chvíli se hádáme, kdo zaplatí, ale nemám naději. "Je to moje země, ty své peníze vůbec nevytahuj," rozkazuje Šumvej a pak mě doveze do hotelu. Domluví cenu, dohlídne, jestli tu mám dostatečné pohodlí, a teprve pak odjede za rodinou. Ještě se prý chce podívat na internet.

Ujgursko v pěti bodech

1) Tato autonomní oblast se nachází v severozápadní provincii Xinjiang.

2) Xinjiang je jakýsi stát ve státě. Je to spíše středoasijská než východoasijská země.

3) Ujguři mluví jazykem, který vůbec není dialektem čínštiny.

4) Pouště se táhnou v délce více než jednoho tisíce kilometrů, až k úpatím majestátních horských pásem. Stojí tu opuštěná buddhistická města i novější islámské památky.

5) Ujgurové vždy považovali Číňany za nájezdníky, navíc na počátku 50. let začala centrální vláda zaplavovat Xinjiang čínskými přistěhovalci a napětí ještě vzrostlo.