Nemohl jsem zadržet slzy. Vždyť on si nedovede představit, jaká to občas byla pakárna...
Pak jsem se probudil a po stěně lezla ještěrka.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Vtip o vínu
Poslední kazašský kamion dojel přímo na hranici, kde mi oznámili: "Už je zavřeno, projít můžete až ráno." Za pár šupů jsem se ubytoval v jakési kobce, opláchnul jsem se ve vědru vody a zašel do hospody, že si budu číst celý večer průvodce Čínou. Po chvíli ale vypnuli ve vesničce elektřinu.
Zalehl jsem v šest českého času. Ráno koupím za poslední kazašské tengy karton cigaret a projdu první celnicí - všichni jsou milí, registrační kartu s razítkem nevěstince vidět nechtějí.
Naženou mě do autobusu, který nás převeze půl kilometru k Číňanům. Vedro je neúprosné; nejsem jediný, kdo se tu potí jako nestříhaný velbloud. Všichni mácháme svými pasy před obličeji, aspoň trochu vánku!
Po půl hodině v sauně mě konečně zdraví Číňani, jsou zdvořilí. "Odpusťte, ale mohu vám vybalit batoh? Je to nepříjemné, víme, ale je to naše práce," říká mi celník slušnou angličtinou a nabízí kelímek s vodou. Ptám se, jestli by nebylo kafe, na což mi suše odpovídá: "Kafe ne, ale nabídnout vám můžu víno."
V tomhle horku? Otřesu se.
"To byl vtip," vysvětlí mi, dodá, že mu mám říkat Jack, protože jeho čínské jméno bych vyslovit neuměl. A napíše své telefonní číslo, kdybych prý měl nějaké problémy.
Ženy na vrcholu blaha
Vyjdu za bránu celnice a taxikáři se začnou rvát, který že mě vezme do Ürümchi. Za triko tahají i mě, tak celkem naštvaně řvu, že taxi nechci, anebo klidně, ale za deset dolarů do Tokia.
S vekslákem usmlouvám jakýsi kurz. S výsledným číslem je natolik spokojený, že jsem se snad hodně okrást nenechal...
Auta pak zastavují na každé mávnutí, nikdo však nechápe, o co mi jde. Nasedám dovnitř a nervózně sleduju jak mapu, tak silnici - musím si všimnout každé odbočky, ale je to těžké, když je všechno čínským písmem.
Každému nutím kartičku, kterou mi napsala kamarádka v Praze: "Jsem z Evropy a jedu stopem na olympiádu, mám vás rád, tak mě mějte rádi taky." Když to Číňani čtou, jsou nadšeni, zvlášť ženy vydávají zvuky, jako by byly těsně pod vrcholem blaha: "Óóó!"
Pak si sednu na ulici pod slunečník, abych napsal tento text. Obklopí mě deset Číňanů a studují každé písmeno, které přibude na papír. Objednám čaj a rizoto, zaplatím bankovkou s cifrou pět a nazpět dostanu bankovky, které dávají dohromady cifru jedenáct. Chtěl bych ještě vodu a kafe, ale nikdo to zatím nepochopil. Jsou moc milí, jenom mi pořád gratulují, že jsem z Čečny...
Chtěl bych vidět šéfredaktora, jaké by psal články v tomhle chaosu.
Středa, 30. července ránoTomáš Poláček už pronikl na čínské území, dojel do města Qingshuihezi. |
