Velbloudi na dvoře kazašského domu, kde Tomáš Poláček nocoval.

Velbloudi na dvoře kazašského domu, kde Tomáš Poláček nocoval. | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Stopem do Pekingu 10: libozvučné říhání pouště

  • 19
Trmáceli jsme se druhý den pouští a náhle se rozpípala salva esemesek. Usmějeme se na sebe s řidičem Viktorem: "Z nejhoršího jsme venku, máme signál. Blížíme se k civilizaci."

Ve zprávách, které mi přiletí z domova, se často opakuje otázka: A stihneš zahájení olympiády? Nevím. Ani o tom nepřemýšlím, protože nic není v mých rukou. Tak třeba teď – konečně jsme vyjeli na asfaltku a hned nás zastavují policajti. Všichni víme, oč se tu hraje. Hodinu nás nepropustí dál, pak si konečně zastrčí do kapsy těch deset dolarů, které jim vnucujeme od začátku.

Kazašská policie

Kazašská policie

Sednou si do našeho tranzitu a začnou všechno rozebírat. Můj foťák. Viktorovu vysílačku. "A co je tohle?" štítivě si prohlížejí pravoslavné ikonky. Vypijou nám čaj a snědí sýr, prý jim moc chutná. Na oplátku nakrájí meloun, který zabavili předchozím řidičům a mně nalijí vodku do mísy na polévku. Smějí se, jak se toho množství děsím...

Autostopem do Číny

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop.

Konečně přijmou úplatek a s úsměvem popřejí šťastný zbytek cesty. Ale když nás takhle zdržuje už pátá hlídka za jediný den, naštvaně si říkám: Hoši, nechtěl bych mít vaši karmu.

Dvacet uzených štik
Kdyby tak často neotravovala policie, jsem šťastný. Hodně se směju – dojeli jsme k Aralskému moři, a před naše auto se vrhla pětice ženských v arabských šátcích. Odmítaly nás pustit dál, dokud od nich něco nekoupíme. A byly tak krásné, tak srandovní, tak fotogenické!

Uzené ryby

Uzené ryby

Abych scénu prodloužil, řekl jsem: "Jasně, beru uzené štiky, sumce a velbloudí mléko šubak taky," načež jsem sáhl do kapsy a podal jim bankovku. Byla větší, než jsem chtěl, a tak nám babky naházely do vozu dvacítku velikých slaných ryb a mléka tři lahve. Štiky jsme se pak marně snažili vnutit policajtům, z mléka se stalo za půlden máslo, auto tím vším exoticky vonělo, a my na sebe s Viktorem dělali vesele bezradné obličeje.

Štěstí vašemu dvoru
Stmívalo se a u silnice postávala stařenka Azíza: "Jestli nevíte, kde spát, rádi vás uvítáme u nás doma." A tak jsme zapluli do dvora. Velbloudi tu troubí jako cirkulárky, jejich mléko dostaneme do čaje. Maso nám osmaží s bramborem a mrkví, ráno ke snídani nakrájí salát.

Snídaně v kazašské poušti

Snídaně v kazašské poušti

Všichni přespíme na kobercích rozložených po dvorku. Desetičlenná rodina je na starou Azízu nalepená jako štěňata na fenu. I sedmiměsíční vnučka oddechuje pod širým nebem. "Je tu víc místa než doma," vysvětluje Azíza. "Taky chladněji a komáři v noci nelétají."

Nabídneme naši vodku, odmítnou. Allah akbar. "Ale vy u stolu klidně pijte," vyzývají nás smířlivě. Viktor zdvihne sklenici: "Na váš dům, ať je navždy šťastný." A já ho doplním. "Taky na váš dvůr." Načež si lehnu na svůj koberec a okamžitě usnu.

Po snídani se pak rodina zdráhá vzít i tu trošku peněz, kterou jí vnucujeme – moc milí a skromní jižní Kazaši. Líbí se mi na nich i to věčné říhání a dlouhé černé nudle, které visí dětem u nosu.

Za nic neděkuju
Nebýt bleděmodrých uniforem, všichni jsou ochotní a hodní, ale naučil jsem se neděkovat. Odjakživa si zakládám na tom, že se v cizině chovám jako domorodci, nedívám se na ně svrchu ani zespodu, ale tentokrát jsem dlouho chyboval.

Řidič Viktor

Řidič Viktor

Došlo mi to, když jsem chytil stop na tři sta kilometrů, a najednou nemohl najít své cigarety. Bral jsem si tedy od řidiče, za každou slušně poděkoval. Když mě pozval na polévku, děkoval jsem zase. A on se rozčilil: "Proboha, přestaň. Když už chceš říct díky, udělej to jednou za den, to úplně stačí. Jinak už jsi otravnej..."

Takže neděkuju a od nikoho nečekám díky.

Neděle, 27 . července odpoledne

Tomáš Poláček je u kazašského města Taraz (dříve Džambul).
Ujel 5 550 kilometrů, stopnul už 65 aut.

S Viktorem jsem jel osmačtyřicet hodin, stali se z nás přátelé. Víme o sobě všechno. Nicméně rozloučili jsme se stručně. Tak ahoj. Přijeď někdy do Prahy. Navštiv mě v Rostově. Ahoj.

A já šel zase na stopa. Odmával jsem druhou polovinu své pouti.

Šílený výlet