Někteří tuniští řidiči, kteří svezli redaktora Tomáše Poláčka.

Někteří tuniští řidiči, kteří svezli redaktora Tomáše Poláčka.

Poláček stopuje v Africe: v dobré muslimské rodině musel kouřit u oslů

  • 82
Jsem poprvé v Africe, stojím u silnice a mávnu pravou rukou. Hodlám projet Tunisko, Libyi a Egypt, tři země, ve kterých se loni měnil režim. Tihle řidiči mě provezli mou první štací, Tuniskem. Devatenáct aut, téměř osm set kilometrů. Nastupuju do prvního.

1. Tunis – Hammamet (60 km), řidič Khaled Massaoud
Netuším, jak se v severní Africe stopuje. V dešti si stoupnu k benzince na jižním okraji Tunisu, trvá to půl minuty a už sedím vedle osmadvacetiletého Khaleda, který mi nabízí ohryzaný tuňákový sendvič. Když nechci, tak aspoň lok citronády. Zpočátku dělá, že nedovede anglicky, ale rozpovídá se. "Jasně," říká, "dnes je u nás líp než před revolucí, ale taky trochu divočeji. To máš tak: dřív byl pes pořád zavřený v domě, ale teď je vypuštěný na ulici, bez kontroly..."

2. Hammamet – Kairouan (100 km), řidič Negib
Na zadním sedadle mi sice jaksi chybí opěradlo a můj řidič jménem Negib se nerad fotí, ale cesta s ním je vtipná, zpíváme si, tleskáme, povinně se učím modlitby: "Leilahailalamahamedrasulalah", snažím se vyslovovat po něm. Oslíci kolem cesty okusují opuncie, vidíme velbloudí mládě, živou to reklamu na řeznictví, a za půl druhé hodiny mě Negib vyhodí ve svatém městě Kairouan. "Tady je slušnej hotel a neplať za něj víc než dvacet dinárů (250 korun)." Platím šestnáct.

3. Kairouan – Zaafrana (15 km), řidič Zirawi Begacem
Mám vychytávku. Když jsem ve větším městě, jako je právě Kairouan, nechám se ráno taxíkem odvézt na výpadovku, stojí to nanejvýš třicet korun. Potom mávnu a zastaví mi Zirawi. Jsem rád, že spolu jedeme jen deset minut, protože si už několik let nevyčistil zuby.

Zirawi Begacem, Kairouan - Zaafrana (15 km)

4. Zaafrana – Menzel M'Hiri (30 km), řidič Talbi Jilani
Tak tohle je mnohem lepší šofér, středoškolský učitel Talbi dovede anglicky. Říká mi, že dnes je sice v Tunisku všechno dražší než před revolucí, ale že se to za tři roky spraví a bude jen dobře. Cestou potkáme Talbiho mámu, tak ji svezeme. Šedesát let, vypadá na sto. Negramotná. Musíme natankovat, a to tady probíhá tak, že se hodí kanystr na trojnohý držák a už to teče.

5. Menzel M'Hiri – Nasr Allah (10 km), řidič Maher
Na napomádovaném frajírkovi je zajímavý pouze fakt, že se vůbec neslyšíme. Arabské kvílivé disko jede na 130 decibelů. Předjíždíme několik aut, na jejichž korbách se mačkají jehňata. "Nasrala!" vyděsí mě Maher po deseti kilometrech. Pochopím, že právě vyslovil jméno své vesnice.

6. Nasr Allah – Sidi Bouzid (50 km), řidič Amine Issaoui
Po divném řidiči přijde vždy skvělý. Amine si zajede patnáct kilometrů, aby mi ukázal, kde přesně začaly arabské revoluce. "Tak tady se náš kamarád Bouzízí před rokem a čtvrt upálil," zastaví na obyčejném přechodu uprostřed městečka. "A tady měl svůj stánek se zeleninou," praví po padesáti metrech. A pak mě zavede do hotýlku - už je jasné, že víc než tři sta korun nezaplatím za ubytování nikde.

Nasr Allah – Sidi Bouzid (50 km), řidič Amine Issaoui

7. Sidi Bouzid – Soug Jedim (15 km), řidič Kadri Lefi
Začíná mi třetí stopovací den a konečně hřeje africké slunce. Kousek popojedu s mlčenlivým mladíkem, na tváři má islamistický vous a vyhodí mě přímo před střední školou. Nečekal bych, že si tu se mnou budou chtít povídat zrovna studentky-holky, ale dvě poměrně hezké patnáctky v šátcích mě doprovázejí až na konec vsi a pořád se přihlouple smějí. A já si myslel, že arabské ženy mají být stydlivé a tiché někde v nenápadném koutě.

8. Soug Jedim – Maknassy (35 km), řidič Ismail Hammami
Tohle je tak trochu zkouška. Omylem jsem zastavil náklaďáček, který má na korbě dvě lavice, takže nejspíš vozí lidi za peníze. Drncáme polopouští, v očích písek, staré babky do mě hučí něco arabsky, a když v Maknassy vystoupíme, zjistím, že ženské opravdu nějakými drobnými mincemi platí. "Ty ne," zaráží mě řidič Ismail. "Ty přece jedeš stopem." Až je mi to trochu trapné.

9. Maknassy – El Karma (10 km), řidič Abdellouh Khoskoussy
Abdellouh je velmi slušný pán, dal mi napít přeslazené kávy. Jsem v oblasti, kde jede jedno auto za půl hodiny, a protože nesnáším čekání na jednom místě, jdu a jdu... Snad tři kilometry s krosnou zvládnu, než zastaví další auto.

Kadri Lefi, Sidi Bouzid - Soug Jedim (15 km)

Ismail Hammami, Soug Jedim - Maknassy (35 km)

Abdellouh Khoskoussy, Maknassy - El Karma (10 km)

Hamadi, El Karma - Mezzouna (15 km)

Lotfi, Mezzouna - Skhira (45 km)

Ahmed Benyahya, Skhira - Mereth (95 km)

10. El Karma – Mezzouna (15 km), řidič Hamadi
Venku je vyloženě vedro, teď už ke třicítce. Mačkáme se v sedmi lidech a já dostávám pozvání, abych jel s nimi až domů, do Sfax. Nechci, vyhlédl jsem si jiné přímořské letovisko, nedalekou Skhiru.

11. Mezzouna – Skhira (45 km), řidič Lotfi
Lotfi a jeho spolujezdec umí říct česky "dobrý den", protože pracují v nějakém turistickém hotelu na Djerbě. Jsou oprsklí. "Tuniský holky jsou hezký, co?" smějou se. "Jedinej problém je, že ti většinou nedaj..." Přijíždíme do Skhiry, kde by podle mapy mělo být krásné moře, ale já vidím jen nekonečnou pláň s odpadky, přes kterou bych šel k vodě hodinu. Nechci.

12. Skhira – Mereth (95 km), řidič Ahmed Benyahya
Ahmed je první řidič, který mě pozval k sobě domů na kuskus. Na vesnickém dvoře se suší tuna tmavých oliv, vůbec nejsou dobré, ale ten olej z nich! Dostanu ho plnou misku, ať si do něj namáčím suchou bagetu. Ahmed je z tak dobré muslimské rodiny, že musím chodit s cigaretou na hanbu, až mezi osly, protože tihle lidi odmítají tabák. V dnešním Tunisku je jich minimum, devadesát procent chlapů hulí.

Skhira – Mereth (95 km), řidič Ahmed Benyahya

13. Mereth – Médenine (40 km), řidič Nejib Leffi
Blíží se soumrak, krajina zlátne, s dvacetiletým řidičem Nejibem vjíždím do dnešního cíle, do města Médenine. Za čtyřicet kilometrů mi stihl dokázat, že tradiční arabský folklor má už i své progresivní elektronické verze. Zatímco zpěvák jódluje něco o Alláhovi, kolem jeho hlasu buší breakbeatový rytmus.

14. Médenine – Beni Kheddach (40 km), Addali Brahim
Nikam nespěchám. Že by mi půl dne nikdo nezastavil, toho se tady bát nemusím. A tak si zajedu do pouštních hor. Řidič Addali v jednu chvíli zaparkuje a šplhá se mnou pěšky na vysoký kopec, aby mi ukázal zdejší berberskou architekturu, takové obrovské opevněné sýpky. Těm stavbám se tu říká "ksar".

Mehdaoui Habib, Beni Kheddach - Oued El Khil (10 km)

15. Beni Kheddach – Oued El Khil (10 km), řidič Mehdaoui Habib
Vybírám si silnici jižním směrem, na Tatouin, ale tady nejezdí opravdu skoro nic. Až po půl hodině jakýsi zbožný děda, který zve, abych u něj přespal. Když ale za chvíli vidím jeho pouštní vesnici, která má pět domů, odmítám. Tam bych asi zemřel nudou.

16. Oued El Khil – Tataouine (45 km), Chemlali Hedi
Kdyby nepřijel tenhle Chemlali se svým kamarádem, asi bych v poušti omdlel žízní. Dají mi napít z kanystru a ukáží mi berberský "ksar" jménem Hedada, ve kterém George Lucas natáčel před patnácti lety Hvězdné války. V cílovém městě mě nesmírně potěší, že tu mají jeden bar s alkoholickým pivem.

17. Tataouine – Ksar Oueld Dabeb (10 km), řidič Bahbis Sami
Je to jen krátký stop, výjezd z městečka na Saharu. Bahbis říká: "To musí být strašně těžký takhle stopovat po Africe." Tak mu řeknu, že je to strašně lehký. On že byl teprve třetím autem, které kolem mě dnes projelo - a zastavil.

18. Ksar Oueld Dabeb – Dehibat (145 km), řidič Chetoni Abdellatif
Vnuk řídí starého peugeota, jeho děda žvýká extrémně levný arabský tabák, já se mačkám mezi nimi - dvě a půl hodiny - až do poslední tuniské vesnice. Chetoni jede koupit levný benzin, s tím se tady kšeftuje ve velkém. V Dehibat vyjde litr na sedm korun a o kus dál, za celnicí, je ještě mnohem levnější.

Bahbis Sami, Tataouine - Ksar Oueld Dabeb (10 km)

Chetoni Abdellatif, Ksar Oueld Dabeb - Dehibat (145 km)

Lotfi Abbassi, Dhibat - hranice s Libyií (5 km)

19. Dhibat – hranice s Libyií (5 km), řidič Lotfi Abbassi
Zaveze mě na celnici, a tak je svědkem chvíle, kdy před tuniskými celníky pokorně vybaluju krosnu. "Ale k Libyjcům už musíš pěšky," řekne mi pak. Tak jdu. A mám strach, co bude.

Cesta redaktora Tomáše Poláčka po Tunisku