Motám se starými uličkami, všude kolem slavnostně vlají čínské vlajky, město žije olympiádou, ale já chci nakoupit dárky. Vejdu do obchodu a ejhle, sexshop!
Chlapík si strká ruku do rozkroku a ukazuje gesto, jako by mu odtamtuď trčel sloní kel; že když si prý koupím čtyři černé pilulky, balení za 45 korun, stane se ze mě nadsamec. A tak beru hned dvacet balíků. Pro sebe, ale znám i pár kamarádů, kterým by se kel za pár kaček hodil.
Trapně si pak připadám na pekingském letišti - tři týdny stopuju bez jediné chyby, a tady najednou udělám přímo dětskou: mezi jinými dárky jsem sehnal i pár nádherných, zdobených zapalovačů, ale nechal jsem si je v příručním zavazadle. Celníci nemají slitování, vidí je rentgenem a vyzývají: vyndat, odevzdat. Zapalovače jsou kdesi na dně, a tak musím před padesáti překvapenými svědky nejprve vyndat spoustu balíků černé viagry.
Po deseti hodinách ve dvou letadlech si pak v Praze chvíli připadám jako cebrita. Podívám se do mailu a, to snad není možný!, hezounká dvacetiletá zpěvačka prý četla reportáže a zve mě na drink, dnes, zítra, kdykoliv. Tak jdu, a ona je i empatická: celý večer se ani jednou nezeptá na cestu do Pekingu. Oceňuju.
Zavolá mi ředitel Bohemky, ať se stavím, že pro mě mají úkol a dárek. Před začátkem druhého poločasu zápasu s Opavou předám na hřišti doživotní permanentku slavnému obránci Karlu Radovi, který ukončil kariéru, a sám dostanu od Bohemky tašku.
Dovnitř se podívám až po zápase, po těch nervech: boty, deka, placatka, všechno s klokanem. Docela dobré dárky pro člověka, kterému Číňani říkají Tulák...
Bohemka vyhrála, takže pár českých piv. Ráno do práce, napsat nějakých dvacet řádků do televizního programu. Občas se ještě někdo zeptá, co Čína, jak bylo?
Co na to říct...
Sílí pocit, že jsem nikde nebyl, že to byl sen. Nejhezčí sen.
Čtěte zítra v magazínu DNES
Velkou reportáž stopaře Tomáše Poláčka s fotografiemi všech 104 řidičů z cesty čtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES.
