Cestovat se dá i bez kapes plných peněz
Výjimku z autostopu udělal třeba v Pákistánu, kde spěchal, aby se stihl dopravit k hranicím před vypršením víza. "Také v Indii jsem převážně cestoval vlakem. Zásadně jsem však jezdil třetí třídou, tedy tou, kterou cestují nejchudší," popisuje Vehovský.
Původně dobrodruh jen toužil oprostit se od každodenních stresů v práci a vyrazit do světa se jevilo jako zajímavá alternativa. Nakonec se z neplánovaně dlouholeté cesty vyklubala zkušenost k nezaplacení, která zpřeházela dosavadní žebříček jeho životních hodnot. Cestovatel odmítá souhlasit s všeobecným požadavkem, aby se spotřebovávalo vše, co se vyrobí, a muset proto neustále pracovat, aby člověk měl tuhle výsadu konzumovat.
"Přestal jsem konzumaci vnímat jako výsadu. Kdo strávil nějaký čas na cestách, tak si přestane své štěstí odvozovat z okázalého obklopování se drahými zbytečnostmi. Díky cestování se dá také snáz prohlédnout hra, kterou s námi doma hraje reklama a společnost," říká cestovatel, který se o svých toulkách chystá napsat knihu.
"Chci ukázat, že cestovat se dá i bez toho, aby měl člověk plné kapsy peněz, nebo na sebe musel mediálně nabalovat sponzory. Mě na cestu vypravily knížky těch, co nezůstali sedět doma a vyrazili do světa," dodává.
Na začátku své dlouholeté cesty Roman Vehovský ze Štěpánkovic na Opavsku putoval od jednoho chrámu k druhému, od jedné atrakce k další. "Postupně ale člověk přijde na to, že delší pobyt na jednom místě přináší hlubší a trvalejší zážitky. Zjistí, že země se neposuzuje podle památek a historických ruin, ale podle lidí, kteří tam žijí," míní Vehovský.
Stopování může přihrát trumfy
Cena dobrodružství"Tak jako si nelze v nevěstinci koupit lásku, tak si ani nelze v cestovce koupit dobrodružství.. Opravdové věci na prodej nejsou..Cenné zážitky občas bývají "zaplaceny" nepohodlím, potem a sebezapřením .. Ovšem čím více 'zaplatíme', tím více se nám dostane." |
"Na cestě autostop míchá a rozdává karty osudu... Občas, pokud se hraje fér, přihraje esa a trumfy. Pak se může stát, že se naskytne příležitost plavit se dva dny na otevřeném moři s indickými rybáři, stopnout auto uprostřed australské pustiny, projet poušť Gobi, cestovat na koňském hřbetě mongolskou stepí, nebo vyrazit s veterinářem ošetřovat do divoké přírody nemocného slona. V době, kdy jsem si do deníku značil šestý rok své cesty, stopl jsem jachtu a po deset dní jsem se plavil po tropických ostrovech mezi Malajsií a thajským Phuketem," říká Roman Vehovský.
Nemůže být ale cestování stopem, hlavně v cizích zemích, nebezpečné? "Může být. Asi stejně jako může být nebezpečné cestovat autem do práce nebo přecházet silnici. Proto, aby se člověk ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, nemusí stopovat. Vemte si případy, kdy se nějaký student pomátl a postřílel spolužáky. Jak se tomu bránit? Ignorovat školní docházku?" Podle něj je autostop prostředek, který "třídí" lidi. "Člověk je v kontaktu s pohodovými a otevřenými lidmi, kteří jsou rádi, že mohou být nápomocni a být na chvíli delegáty své země. Samozřejmě je třeba mít při stopu trochu soudnosti."
Největší nebezpečí nezávislého cestování je podle Romana Vehovského v tom, že se na něm stane člověk chorobně závislý. "Pocit naprosté svobody, radost z poznání cizího a podivuhodného světa a vypadnutí z každodenního života doma má sílu drogy. Stačí jedna delší cesta a člověk se už v tom veze," vysvětluje své pocity zkušený cestovatel.
Návrat byl složitější
Autostop a spaní pod hvězdami srazilo v některých zemích jeho měsíční výdaje i pod padesát dolarů. Přesto ale bylo třeba nějak si přivydělávat. To řešil Vehovský většinou prací na farmách. "V Japonsku jsem si zase zkoušel přivydělávat pouličním prodejem svých fotek. Byl to však spíš dobrý způsob, jak se seznámit, než jak udělat stále pohublou kasičku otylou."
Pro cestu domů po sedmi letech se rozhodl kvůli rodičům a příbuzenstvu. Jak ale dodává, samotný návrat do vyjetých kolejí už byl složitější. Více o cestě Romana Vehovského včetně bohaté fotogalerie najdete na webových stránkách cestovatele "Sedm let na stopu".
