"Někde jsou skutečně problémy, můžeme jít do bílé mešity Hazratbal, do Velké mešity ve středu města. Tržiště Lal Čok ale raději mineme, tam to může být opravdu nebezpečné," vypočítává můj průvodce Gulzar, nasedáme do auta a vyrážíme do města.
Je to zvláštní pocit, jako by se člověk ocitl uprostřed válečné zóny. Na každé větší křižovatce stojí kulometné hnízdo s vojáky, obrněné auto nebo alespoň dva tři vojáci se samopalem.
Mosty, úřady, školy i mešity jsou doslova obrněné pevnosti. Obehnané ostnatým drátem a střežené po zuby ozbrojenými vojáky. Občanská válka sužuje zemi už dlouho a počet jejích obětí se počítá na deseti tisíce. Řada z nich byla zabita právě ve Šrínagaru. V den, kdy jsem přijel do města, zaútočili ozbrojenci na vojenskou hlídku. Bilance šest mrtvých: vojáci i samotní útočníci.
"Před dvěma měsíci jsem byl na tržišti, doprostřed davu lidí dopadla bomba. Měl jsem štěstí, čtyři mí známí byli na místě mrtví, mnoho dalších zraněno. I to se ve Šrínagaru stává. Posledního půl roku mají lidé strach chodit do centra města. Nikdy nevíte, kdy ozbrojenci zaútočí. Bombové útoky jsou zde každý týden," říká Gulzar.
Když přijíždíme zpět k jezeru Dal, ležícímu na okraji města, ulevuje se mi. Tady jako by byl jiný Šrínagar. Nasedám do úzké dlouhé loďky s baldachýnem a mířím k hausbótům. Šikara, lodník vybavený dlouhým bidlem, mistrně kličkuje mezi dalšími čluny.
ŠrínagarŠrínagar je téměř milionové město, kam se v létě stěhuje státní správa indického státu Džammú a Kašmír. Řeka Dželem, na které leží, je jedním z přítoků Indu. Město proslavily zejména dřevěné hausebóty postavené ve viktoriánském stylu, které kotví na jezeře Dal. Uměle vytvořená vodní plocha zabírá rozlohu 18 km2. Kašmírský maháradža připojil zemi k Indii 26. října 1947, den na to začala První indicko-pákistánská válka. |
Do Šrínagaru s příjemným horským klimatem prchali v koloniálních dobách Britové před letními vedry. Kašmírský maháradža jim ale odmítal prodat pozemky a tak začali stavět domy na vodní hladině. Britové odešli, hausebóty zůstaly. Staly se vyhledávaným cílem turistů, zahraničních i domácích. Strávit líbánky na jezeře Dal bylo vždy snem indických novomanželů. Vinou špatné bezpečnostní situace v Kašmíru i samotném Šrínagaru ale dnes zejí hausbóty prázdnotou.
"Situace je teď velmi, velmi špatná. Lidé trpí. Turisté sem už řadu let nejezdí," říká Rafik, majitel jednoho z mnoha přepychových plovoucích hotelů.
"Museli jsme jít s cenou dolů, přesto jen stěží přežíváme. Ještě před časem jezdili alespoň indičtí turisté, letos zaútočili teroristé i na ně. Před několika týdny zabili pětatřicet lidí, teď se sem všichni bojí jezdit."
To potvrzuje i Ahmed. Obchodník, který se svojí loďkou objíždí hausbóty s nabídkou kašmírových šál, vyšívaných ubrusů a dalších zdejších typických výrobků. Za cenu, kterou požaduje, by mu jinde v Indii utrhli ruce, tady nemá komu prodávat.
"Je to stále horší a horší. Už dlouho jsem pořádně nic neprodal. Jestli to tak půjde dál, seberu se a odjedu jinam do Indie."
Celý Kašmír i samotný Šrínagar s jezerem Dal jsou přitom nádherná místa. Ještě před dvaceti lety patřily právem k nejnavštěvovanějším částem Indie. Teď ale Kašmír sužuje násilí a turisté se mu obloukem vyhýbají.
Muslimští radikálové, kteří bojují za samostatnost Kašmíru případně za jeho připojení k sousednímu islámskému Pákistánu zabili už přes 65 tisíc lidí. I klid na jezeře Dal je jen iluzí. Když se zaposlouchám do křiku vodních ptáků, je slyšet temné hučení kolony vojenských aut.
"Indie říká, že za útoky stojí Pákistán, Pákistán zase obviňuje Indii. Jediné řešení je, aby nás obě země nechaly být, ať nám dají nezávislost. Kdybychom byli samostatným státem, bude tady mír. Jinak se to nikdy nevyřeší," rozohňuje se můj hostitel Rafik a pokračuje:
"Všude je indická armáda. Na každém rohu, na každém kroku. Jsem si jistý, že pokud by tady nebyla, nebudou ani bombové útoky. Kašmír byl vždy rájem na zemi, nedopustíme přece, aby se z něj stalo peklo."
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ
SOBOTA NEDĚLE |
Tuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu:
