V indickém státě Tamil Nadu žije 200 tisíc utečenců, polovina z nich v uprchlických táborech. Ze Srí Lanky je vyhnala občanská válka. Během posledních deseti let bojů v ní zemřelo nejméně 200 tisíc lidí a dalších 700 tisíc ztratilo domov. Počátek konfliktu sahá do doby, kdy po získání nezávislosti v roce 1948 vládla Srí Lance anglicky mluvící křesťanská elita. Strana mající v programu ustanovení sinhálštiny jako oficiálního jazyka pak vyhrála volby a Tamilové se začali cítit jako utlačovaná menšina.
Armáda často zasahovala v konfliktech příliš tvrdě a impulzivně a odplata stíhala odplatu až do masakru v roce 1983, který byl pro mnohé bodem zlomu, z nějž už nebylo návratu. Severní a východní pobřeží tohoto malebného ostrova sužuje i nadále válka a nic nenasvědčuje tomu, že by se tato situace měla v blízké budoucnosti změnit.
Hlavní město Kolombo na první pohled jako by o válce nic nevědělo. Oslňuje čistotou a moderní výstavbou. V porovnání s Indií je rozdíl obrovský - po silnicích sviští nová japonská auta, peníze vymění každá banka během pár minut, v centru se tyčí výškové superhotely. Rozdíl je i v cenách: je tu podstatně dráž.
I žebráci jsou na tom viditelně lépe než jejich indičtí "kolegové". "Žebráctví na Srí Lance je vysoce organizovaný a výnosný byznys," poučuje starší učitelka, která pracuje pro místní charitu. "Není vůbec jednoduché dostat děti z ulice, když tak zajišťují pohodlný příjem pro celou rodinu." Na připomínku, že chudí jsou i v Evropě, poznamenává: "Chudí možná, ale jen díky ignoranci a sobecké společnosti." Mezitím míjíme žebračku s namalovanými rty a nalakovanými nehty.
V Kendy, hlavním městě bývalého Sinhálského království, kde je možné zhlédnout nejslavnější buddhistickou relikvii na ostrově, postrkuje zavalitý mnich dlouhou frontu. "Zub Buddhy byl zachráněn z jeho pohřebního ohně a propašován z Indie ve vlasech princezny," šeptá návštěvníkům do ucha prastarou legendu.
Je právě puja - doba modliteb, kolem se proplétají věřící a za zvuku bubnů snášejí na ozdobené stoly lotosové květy a jídlo. "Támhle je," ukazuje mnich skrz malé okénko. "Pod sedmi zlatými poklopy." Zdálky vidíme něco, co by eventuálně mohlo tím zlatým poklopem být.
V koloniální éře se ostrov proslavil pod názvem Cejlon. V pátém století před naším letopočtem se sem přeplavili Sinhálci původem zřejmě ze severní Indie. Velký indický císař Ašóka vyslal na ostrov Lanku svého syna Mahindu o nějakých 700 let později, aby zde šířil učení Buddhovo. Buddhismus dopadl na úrodnou půdu. Srí Lanka se stala kolébkou buddhistické školy theravada a dodnes ji ostatní země považují za duchovního vůdce tohoto směru buddhismu.
Buddhismus na Srí Lance nejen zakořenil, ale i zoficiálněl a zpolitizoval se. Vysocí hodnostáři mohou vyvinout značný tlak na politiky, nařknou-li je, že si dostatečně nehledí zájmů víry. Někteří jsou dokonce ve veřejném životě jedni z těch nejméně tolerantních, například ve sporech s Tamily. Většina mnichů je poněkud jiného ražení než ti z Indie či Nepálu. I když jejich oranžová a hnědá roucha vypadají téměř identicky, jejich tváře nejsou zdaleka tak usměvavé, jejich chování tak vstřícné, a ani dobře vykrmené postavy nesvědčí o asketickém způsobu života.
Významnou součástí ostrova jsou i hory uprostřed Srí Lanky, které téměř 300 let odolávaly evropským kolonizátorům. Když nakonec padly do rukou Britům, hornaté stráně byly vykáceny a původní prales nahrazen plantážemi kávy, kokosových palem a skořice. Později přešli Britové na pěstování čaje a gumovníků a dnes je Srí Lanka druhým největším vývozcem čaje na světě. Ať už vypadají čajové plantáže v horách sebemalebněji, z pralesa tu nezbylo téměř nic.
Středobodem hor je Adam's Peak, jedna z nejvyšších hor, která se stala před tisícem let poutním místem pro vyznavače všech náboženství. Cestu k jejímu vrcholu lemují stánky s čajem přilepené na svahu. Jako všechna posvátná místa, i Adamův vrcholek opředly legendy. Na jeho nejvyšším bodě návštěvníky zarazí obří šlápota v místě, kde se podle některých pověstí poprvé dotkl Adam země po vyhnání z ráje. Podle jiných patří Buddhovi, apoštolu Tomášovi, nebo dokonce bohu Šivovi. Hora má i jiná jména, například Srí Pada, Posvátná šlápota nebo Samanalakande, což volně přeloženo znamená Hora, kam přilétají umírat motýli.
Sedmikilometrové stoupání z vesnice vede z větší části po schodech, které jsou tím strmější, čím více se blíží skalnatý vrcholek s klášterem postaveným nad onou proslulou šlápotou. Úsvit zde začíná úzkým pruhem žlutého světla, který vypadá, jako když tmu prořízne nožem. Dole v údolí se postupně vynořují podivně tvarované hory. Slunce se začíná plně opírat do zdí kláštera, které na popud jakéhosi podivného magnetismu obsypaly obrovské noční můry těch nejskvělejších tvarů a barev. Stráně pod klášterními zdmi zaplnily odpadky, a pohled na okolí posvátné hory tak připomíná spíše pomník civilizace než tajemný otazník nad jejími počátky.
"Pojďte, něco vám ukážu," oslovuje turisty mladý "kastelán" skalního kláštera Aluvihara a chrastí velkými klíči. Nechce žádné vstupné. Asi je rád, že nepřijel další zájezd německých či japonských videomaniaků. Mladík odemyká jednu z jeskyň. Sochy v životní velikosti až příliš realisticky zobrazují utrpení hříšníků v pekle. Tu rozťatá hlava, tu uřezané končetiny; už tenkrát měli slušnou představu, co všechno lze provádět s lidským tělem. Raději pryč. Za mistrem papyrusářem.
V Aluvihaře totiž vzniklo učení Buddhovo. Původní papyrusy z palmových listů se dochovaly v malém muzeu, kde starý mistr názorně předvádí turistům celý proces vzniku těchto svazků. Napíná palmové listy, vyrývá starodávné písmo pali, nanáší inkoust vyrobený z dřevěného uhlí a kokosového oleje a konečnou úpravu provádí rýžovým práškem přesně tak, jak to před ním dělali tisíce let mistři. Na vlastní kůži se můžeme přesvědčit, že 300 let starý papyrus je stejně kvalitní jako ten nově vyrobený. Na děkování se starý pán jen usmívá. V sinhálštině se totiž slovo "děkuji" nepoužívá. Díky se vyjadřují úsměvem či pokynutím hlavy. Je to poněkud příjemnější než děkovat za každou třetí větou a nepodívat se druhému ani do očí.
U stánku sbitého z prken, s domečkem z hlíny a hadrů přilepeným zezadu, nabízí chudý prodavač pytlíky buráků. Nic jiného zde nemá. Když jsme na odchodu, všímáme si, že něco neladí. Majitel stánku drží v ruce dálkové ovládání k televizi. Někde se asi v tom buddhistickém ráji stala chyba.
Může se hodit:
Srí Lanka není pro turisty levnou zemí. Každého zde totiž považují za chodící pokladničku a ceny od jídla přes suvenýry až po pohledy jsou pro nás nejméně dvojnásobné. Cestování po Srí Lance se tak pro návštěvníky stává nepřetržitým řetězcem smlouvání a handrkování se o ceny. Místní jsou bohužel agresivnější než v jiných částech Asie. Tento "trend" podporují i úřady. Vstupy do přírodních rezervací a historických objektů, za které místní zaplatí jenom pár rupií, stojí cizince těžké peníze.
 Ženy na Srí Lance sklízí čaj. |
