Suchaři kontra žabožrouti 200 let poté
Ani dvě století po námořní bitvě u Trafalgaru se Britové a Francouzi nepřestávají častovat urážkami. Anebo je to přátelské pošťuchování mezi sousedy?
All right. Víte, jak se říká statisíci mužů s rukama nahoře? Správná odpověď: "Francouzská armáda." Anebo: proč sázejí v Paříži podél bulvárů stromy? "Přece aby se Němcům dobře pochodovalo ve stínu."
Pardon, mesdammes et messieurs! Jestlipak tušíte, jak v Británii nejlépe najdete vlakové nádraží? "Sledujte, jakým směrem jezdí sanitky." A jak že se v Anglii říká atraktivním ženám? Správná odpověď: "Zahraniční turistka."
Když se začínají říkat podobně xenofobní vtipy, je mnohdy lepší tiše po anglicku zmizet. Anebo po francouzsku - podle toho, na které straně Lamanšského průlivu (Anglického kanálu?) se právě nacházíte.
Diplomatická nedorozumění
Ne každému se to však podaří - a potom vznikají diplomatická nedorozumění. Francouzský prezident Jacques Chirac letos v létě udělal klasickou chybu všech politiků. Přehlédl zapnuté mikrofony a zažertoval v přítomnosti německého kancléře Gerharda Schrödera a ruského prezidenta Vladimira Putina na adresu Britů: "Do zemědělství nám nemají co mluvit. Jediné, čím přispěli, je nemoc šílených krav."
Nahrávací zařízení běžela vesele dál, takže celý svět se dozvěděl, že francouzské potíže se Severoatlantickou aliancí začaly už v okamžiku, kdy tehdejší generální tajemník NATO Lord Robertson (pocházející ze Skotska) Chirakovi nabídl místní specialitu: prejt. "Nemůžete věřit lidem, kteří jedí takové věci," řekl prý Chirac.
Není proto divu, že Britové se s chutí začetli do jisté statistiky uveřejněné ve francouzském týdeníku Le Point, podle níž používá pravidelně mýdlo jen deset procent Francouzů. "Pú-la-la: Většina Francouzů se nemyje!" hlásaly titulky novin.
"Z filozofického hlediska se Anglický kanál za posledních 20 let rozšířil," napsal anglický spisovatel Rob Blackhurst v předvečer oslav výročí bitvy u Trafalgaru, které připadlo na minulý pátek. Z někdejších rivalů se za 200 let stali spojenci, ale...
|
BITVA U TRAFALGARU Přečtěte si: Hrdina, geniální stratég a náfuka admirál Horatio Nelson - ZDE |
Nepřátelství trvá - v hlavách lidí
Začíná to už u slavné bitvy, která se odehrála kdesi daleko u Španělska. Na sever od doverských útesů nikdo nepochybuje o tom, že to bylo slavné vítězství Britů. Porazili početnější francouzsko-španělskou flotilu a neztratili přitom jedinou loď.
Ale podívejme se do francouzských učebnic. Trafalgar? Prostě jen jeden z početných vojenských střetů ve válce mezi Napoleonem Bonapartem a Třetí koalicí, která skončila porážkou Třetí koalice v bitvě u Slavkova. Co na tom, že v prvním případě zvítězili Britové a ve druhém byli poraženi Rakušané.
Přestože již před sto lety obě země uzavřely "Srdečnou dohodu" (Entente Cordiale), francouzská hrdost utrpěla mnoho hlubokých ran. V koloniálním soupeření se Paříž nechala odsunout na druhou kolej, v jednom století byla dvakrát dobyta Němci a v posledních padesáti letech prohrála jazykovou bitvu s angličtinou.
"Srdeční přátelé" Francie a Británie tvoří v mnohém dva protipóly: kontinent versus ostrov, latinský temperament versus anglosaský pragmatismus, geometricky úhledné parky versus městský hvozd ve volném stylu, upřímný cit a prostopášnost versus suchý humor a pokrytectví.
Akceschopná vláda s jasným mandátem (Británie) versus dvojvládí parlamentu a prezidenta (Francie). Osvícená monarchie versus matka všech republik. V obou případech jde o vrchol evropské civilizace, na který se dá ovšem dojet dvěma způsoby: s volantem nalevo či napravo.
Zažité stereotypy a předsudky
O to více překvapí, že typický Angličan v očích Francouzů stále přežívá jako odlesk podobizny Johna Bulla, skrze něhož spisovatel Dr. Arbuthnot již na počátku 18. století personifikoval světu Británii. John Bull je mírně obtloustlý, má tvídové sako, buřinku a hůl, občas vezme na procházku svého buldoka, rád si zajde na pivko a doma je svrchovaným pánem.
Tento stereotypní obraz ještě posílil po válce J. R. R. Tolkien se svým Bilbem Pytlíkem či J. K. Rowlingová panem Dursleym a jeho tlustým synkem Dudleym, mezi nimiž tráví Harry Potter (ve Francii velmi oblíbená postavička, snad proto, že je tak neanglický?) každé léto.
Pivní cejch a hovězí steak patří ke každému Britovi stejně jako bicykl, rádiovka, pruhovaná košile a věnec cibule kolem krku ke každému Francouzovi. Čím se ještě vyznačuje stereotyp Francouze?
Je to dosti nedůtklivý chlapík. Když jej něco dožere, tak se sebere a s několika dalšími odborářskými druhy vyrazí s kolonou náklaďáků do centra Paříže, aby zablokovali hlavní bulváry a troubili na všechny strany.
Místní úřady či zaměstnavatel se pochopitelně jejich požadavkům podvolí. Kdyby neustoupili, mohly by totiž v ulicích vyrůst barikády. Koneckonců, víte, proč v pařížském zábavním parku zakázali ohňostroje? "Protože kdykoli padne rána, všichni Francouzi se hned vzdávají," zní správná odpověď.
I Angličané jedí žáby
Je na těchto stereotypech něco pravdy? Někdy ano. Mýtus o "žabožroutech", kteří se nemyjí a odpudivý zápach cibule a česneku přebíjejí drahými voňavkami, paradoxně posílili sami Francouzi tím, že před několika dny zveřejnili jistý průzkum.
Podle něj se devět z deseti Francouzů pravidelně nekoupe. Co je horší, dva a půl milionu ze 60 milionů obyvatel Francie se nekoupe ani nesprchuje nikdy. V koupelně přitom tráví průměrný Francouz denně skoro hodinu - větší část této doby však věnuje nanášení kosmetických přípravků.
Na ostrovní straně průlivu zase sami sobě dokázali, že se nejen nedomluví žádným cizím jazykem, ale mnozí chlapci z dělnických čtvrtí mají problém psát i anglicky. "Hrozí, že jazyková výuka se stane výlučně doménou dívek a střední třídy," konstatoval tuto středu vrchní školní inspektor David Bell.
Francouzi občas Britům napůl z legrace doporučí, aby zazdili tunel na své straně a prohlásili se za 51. stát USA, zatímco oni se konečně dočkají navrácení své Bretaně a Provence. Také na tomto stereotypu Britů - jakožto roztahovačných sucharů - je něco pravdy. Nejde jen o zahraniční politiku Londýna. Do Británie se totiž z USA rozšířil virus v podobě zvyku požadovat astronomické náhrady za poškození práv zákazníka, který zatím na druhou stranu eurotunelu nepronikl.
Jak je vidno, zatímco Francouz kdykoli postaví zátaras a druhý den poslušně odejde domů, Brit se zaťatými zuby všechno odkýve, avšak na rozdíl od Francouze není líný lepit známky na dopisy a žhavit telefonní linky ještě měsíce poté, co podle svého mínění utrpěl újmu.
Pokud jde o Bretaň a Provence, statistiky hovoří jasně: v posledních letech zde zakoupilo domy přes 100 tisíc Britů. Nejvíce průvodců a kuchařek o Francii vychází v Londýně. Mimo jiné to znamená největší invazi Britů na jih od stoleté války.
Na druhou stranu je třeba říci, že čtvrt milionu obyvatel Francie -pyšnící se nejdokonalejší ochranou zaměstnanců, nejdelší dovolenou a nejkratší pracovní dobou v západní Evropě - nebylo líných přesunout se do Británie, kde se stále vyplatí dělat přesčasy. "Odbory" a "stávka" zde totiž patří od časů Margaret Thatcherové mezi slova, která se ve slušné společnosti neužívají.
Z výše uvedeného vyplývá, že početná armáda Francouzů se v posledních letech opravdu vzdala. Ovšem nikoli nepříteli, nýbrž své pýchy a přesvědčení, že jen oni umějí žít (savoir vivre), a vyměnili je za poněkud praktičtější "time is money".
A stále více Britů touží stát se alespoň na část roku pojídači žab s věncem cibule kolem krku. Možná se přitom honí v rádiovce na bicyklu, s hygienou to nepřehánějí, zato se každé ráno řádně postříkají kolínskou. Že by admirál Nelson zemřel zbytečně?
 Britové letos pompézně slavili 200. výročí námořní bitvy u Trafalgaru a epochálního vítězství nad Napoleonem. Francouzi bitvu považují za jeden z početných střetů ve válce se Třetí koalicí. |
