Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zapomenutý kout Španělska: nádherné pláže ve stínu Kryštofa Kolumba

aktualizováno 
Na samém jihozápadě Španělska slunce svítí skoro pořád, moře je divoké a krásné a turistický ruch ještě nedosáhl svých limitů. Do odlehlého koutu Andalusie v provincii Huelva zavítá jen málo cizinců, a to přesto, že právě zde před více než pěti staletími začala cesta, která se zapsala do dějin jako málokterá jiná.

Žádné světoznámé památky ani ohromující přírodní scenérie tu nenajdete. Názvy zdejší přímořských resortů určitě nezvoní světovostí a o správním středisku oblasti, průmyslové Huelvě, většina zahraničních návštěvníků nejspíš nikdy neslyšela. Přesto lze návštěvu extrémního jihozápadu španělského území vřele doporučit. I proto, aby si člověk uvědomil, jak se časy mění. Právě odtud, z dnes zapadlé a na první pohled nevýznamné oblasti, totiž v srpnu 1492 vyplul s flotilou tří lodí původem italský námořník Cristoforo Colombo – a jeho výprava ovlivnila běh dějin nevídaným způsobem.

Pláže stovky metrů široké

Chápeme, že deset hodin ráno je na španělské poměry neslýchaně brzo, ale takhle prázdnou pláž za docela příjemného počasí aby jeden v Evropě pohledal. Taky pořádně širokou, je zrovna odliv a písčitý pás se mezi posledními vlnkami a nevýraznou dunou táhne dobrých dvě stě metrů. Fouká vítr a táhlé dunění příboje představuje jediný zvuk, který se nad ranní scénkou vznáší.

Fotogalerie

Jsme v lokalitě Punta Umbría asi pětadvacet kilometrů od Huelvy. Na mohutné písečné kose sevřené z jihu otevřeným mořem a ze severu širokým ústím řeky Odiel. První dojem při příjezdu na místo sice ovládla skupina výškových budov, jinak je ale většina zástavby nejvýše třípatrová a mezi domy zůstává sympaticky hodně volného prostoru. Po megalomanských betonových letoviscích na Costa del Sol je to příjemná změna.

Jiná je i skladba zdejších dovolenkářů, potkáváme zde prakticky samé Španěly. Nebylo tomu tak ovšem vždycky, vlastně úplně naopak. Základ moderního rozvoje na Punta Umbría položila britská těžební společnost využívající nedaleké železnorudné a měďné doly Rio Tinto, která na samém konci 19. století získala koncesi na stavbu ozdravoven pro své pracovníky. Rekonvalescenci horníků sloužila na Punta Umbría původně asi desítka dřevěných domů v koloniálním stylu a ačkoli se většina z nich do dnešních dnů nedochovala, části lokality se dodnes říká Barrio Inglés, tedy Britská čtvrť. Jeden z objektů dnes slouží jako muzeum a anglický vzor později zjevně kopírovali i další stavebníci. Odtud pochází dnešní příjemný vzhled střediska.

A do třetice ještě jeden rozdíl – na rozdíl od většiny španělských letovisek je tu pořád důležitým byznysem rybaření. Následující den po ránu sledujeme živý cvrkot v rybářském přístavu, v širokém říčním ústí se pohybují desítky, možná dokonce stovka většinou malých rybářských lodí s úlovky. S tím souhlasí i pohled na jídelní lístky zdejších restaurací, pescado (tedy rybina) tvoří většinou první a největší sekci.

Úpatí útesů u Mazagónu na jaře oživuje barevná květena.

Úpatí útesů u Mazagónu na jaře oživuje barevná květena.

O kus dál ve vnitrozemí připomíná krajina italské Toskánsko.

O kus dál ve vnitrozemí připomíná krajina italské Toskánsko.

Pohled z Punta Umbría přes ústí řeky Odiel.

Pohled z Punta Umbría přes ústí řeky Odiel.

Odkud vyplul Kolumbus na objevnou cestu

Příjezd do Huelvy, správního střediska oblasti, dnes potěší leda tak průmyslové masochisty, industriální oblast se táhne podél říčního ústí v délce dobrých deseti kilometrů a ovládá obzor už z velké vzdálenosti. Ani rezidenční část stopadesátitisícového města nenabízí mnoho zajímavostí, neboť město těžce poškodilo tzv. lisabonské zemětřesení v roce 1755, a proto tu nejsou k vidění žádné staré stavby. Po stručné procházce centrem proto míříme „o dům dál“, konkrétně na druhý břeh řeky Tinto.

Tam panují docela jiné poměry, které navozuje již obří Památník objevitelů stojící na malém poloostrově na kraji Huelvy. O něco dál na protilehlém břehu se nachází na první pohled nevýznamné tuctové městečko Palos de la Frontera, jakých jsou ve Španělsku stovky. Jenže právě z Palos vyplul 3. srpna 1492 Kryštof Kolumbus (španělsky Cristobal Colón) se třemi loděmi a asi devadesáti námořníky směrem na západ, na cestu, která vyvrcholila triumfálním „objevením“ amerického kontinentu. Většinu posádky tvořili zkušení námořníci z okolí.

Snad každého návštěvníka Palos udeří do očí kontrast mezi epochálním dějinným významem místa a provinční, téměř ospalou atmosférou, která zde dnes panuje. Epicentrem kolumbovských reálií je opodál stojící františkánský klášter La Rábida, malý a snadno přehlédnutelný objekt, kam se Kolumbus uchýlil v roce 1490, tedy v době, kdy to s jeho plány na zámořskou expedici nevypadalo vůbec dobře. Právě přímluva představeného kláštera, Francisca Jiménez de Cisneros, u královny Isabelly Kastilské však Kolumbovi otevřela cestu na královský dvůr. Výsledkem byl královský souhlas s financováním expedice a cesta do Ameriky mohla začít.

Prostory kláštera jsou otevřené veřejnosti a za návštěvu stojí, už jen pro dokonalou architekturu rajského dvora v mudéjarském slohu. Součástí kostela je alabastrová socha Zázračné Panny Marie, k níž se snad Kolumbus a jeho námořníci před vyplutím modlili. Sakrální prostor pak plynule přechází v menší výstavní prostory s obrazy, freskami a dokumenty z Kolumbových expedicí.

Piknik pod pískovcovými útesy na pláži pod paradorem u Mazagónu

Piknik pod pískovcovými útesy na pláži pod paradorem u Mazagónu

O kus dál ve vnitrozemí připomíná krajina italské Toskánsko.

O kus dál ve vnitrozemí připomíná krajina italské Toskánsko.

Na Plaza de las Monjas, Huelva

Na Plaza de las Monjas, Huelva

V zátoce Kolumbových lodí

O několik set metrů dál od kláštera, v lokalitě Muelle de las Carabellas, jsou k vidění repliky lodí z první Kolumbovy výpravy. Jde o modely postavené v poměru 1 : 1 k pětisetletému výročí plavby v roce 1492, a pokud by někdo čekal rozměrná plavidla, tak marně. Paluba Santa Maríe, největší z lodí, měří na délku necelých 18 metrů a ostatní lodě, Pinta a Niña, byly ještě menší. Na paluby lodí můžeme vystoupit a všechno si doslova osahat. A mysl neopouští myšlenka: s těmito kocábkami že před více než 500 lety někdo přeplul Atlantik...?

Lodě kotví v umělém doku a tvoří součást muzea, kde se dále dá zhlédnout audiovizuální projekce, malá výstava věnovaná severoamerickým domorodým kulturám a také náznak toho, jak to možná tenkrát vypadalo v přístavu Palos, vzdáleném asi dva kilometry. Přístav samotný ovšem dnes již neexistuje, neboť ho mezitím zanesl písek. A ještě něco tu chybí. Pokud někdo čeká, že interpretační centrum alespoň naznačí systematické vybíjení amerických domorodců a krutosti, kterých se španělští dobyvatelé na nově získaných územích dopouštěli, tak čeká marně.

Replika lodě Santa Maria, největší z trojice plavidel první Kolumbovy plavby. Dlouhá je zhruba 18 metrů.

Replika lodě Santa Maria, největší z trojice plavidel první Kolumbovy plavby. Dlouhá je zhruba 18 metrů.

Příboj pod útesy

Následující den ještě navštěvujeme blízké městečko Moguer s ulicemi lemovanými krásně zdobenými balkony a opět autentickou neturistickou atmosférou. I tady hledal Kolumbus podporu pro přípravu své zámořské plavby a loď Niñu postavili právě ve zdejším přístavu (ani ten ovšem dnes již neexistuje). Moguer hodnotíme jako příjemné místo plné barev, což se týká jak budov, tak i místních obyvatel – některé z nich téměř podezříváme, že tu pro nás připravili módní přehlídku.

Pak už Kolumba a jeho boys necháváme definitivně za zády a míříme k jihovýchodu, zpět na pobřeží. Z celé délky pobřeží Costa de la Luz, které se táhne od Tarify až k portugalské hranici, je tohle nejodlehlejší úsek. Silnice tu sice paralelně s pobřežím vede, ale nechává si od moře uctivou vzdálenost v délce asi dvou kilometrů a od vody ji dělí nádherné piniové háje. Do nich za chvíli po prašné cestě vjíždíme, obklopují nás omamné vůně místní vegetace a v dálce je slyšet táhlé dunění. Hlásí se moře, které tu ovšem doráží na suchou zem pod několik desítek metrů vysokými útesy z měkkého pískovce.

Scenérie v tomto úseku pobřeží, tedy na východ od letoviska Mazagón, jsou tím docela jiné než na většině Costa de la Luz. Útesy dávají pobřežní krajině mnohem dramatičtější vzhled, než jsme viděli na Putna Umbría i jinde, pláže přitom zůstávají široké a táhnou se téměř do nekonečna – vzdálenější obzory jsou však rozostřené vodní tříští. A taky je tu i ve vysokém létě jen málo lidí. Přijet se sem totiž nedá jinak než autem, a abyste se dostali až na pláž, musíte na většině míst vážit pěší pochod v délce přinejmenším několika set metrů. Jedinou výjimkou je pláž u paradoru (luxusního hotelu), kde lze s opatrností sjet po prašné silničce autem až k moři.

Národní park Doñana, jehož rozlehlé území se táhne ještě o kus dál na východ za letoviskem Matalascañas a který patří mezi nejvýznamnější hnízdiště tažných ptáků v Evropě, si necháváme na příště. A jistě nejsme jediní, kteří se na pláže kolem Huelvy budou chtít vrátit.

Huelva

Huelva

Může se hodit

Doprava do oblasti
Letiště v Seville je vzdáleno od pláží provincie Huelva něco přes 100 kilometrů. Cestu z Česka sem pořídíte kombinací dvou nízkonákladových letů (Ryanair, easyJet), např. s přestupem v Bruselu/Charleroi nebo Londýně, případně přímým (obvykle však mnohem dražším) letem z Prahy společnosti SmartWings. Konkrétní spojení najdete např. na srovnávači www.azair.cz.

Doprava na místě
Pro poznání Costa de la Luz je nejpraktičtější auto z půjčovny. Využít můžete např. prověřeného britského brokera Holiday Autos (www.holidayautos.co.uk), nejjednodušší je vypůjčit si auto rovnou na letišti v Seville.

Informace

Autor: pro iDNES.cz




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.