Sousedé, kteří se nepotkají

Zakaríjovi a Ankerovi bydlí blízko sebe a mají podobné starosti i životní přání. Nikdy se však o ně nemohou navzájem podělit. Zakaríjovi z Ramalláhu a Ankerovi z Jeruzaléma žijí od sebe vzdáleni vzdušnou čarou dvacet kilometrů. Obě rodiny - palestinská i izraelská - patří k vyšší střední třídě. Vlastní hezký dům, auto, rodiče mají slušnou práci a dětem chtějí dopřát dobré vzdělání. V těchto napjatých týdnech pak mají shodné obavy z budoucnosti i podobné životní tužby. Tím ovšem podobnosti končí. Obě rodiny nemají nejmenší šanci se někdy v životě setkat. Nemohou se stát ani přáteli.

Rodiny Zakaríjů a Ankerů jsou si v jistém smyslu vzdáleny ještě více, než kdyby žily od sebe tisíce kilometrů. Dělí je propast příslušnosti ke dvěma znepřáteleným stranám, které mají ze sebe strach, nechápou se a nevěří si. "Něco jsme našetřili, chtěli jsme si koupit nové auto. Intifáda však všechno překazila," říká Anwar Zakaríja.

"To je ale jen malý příklad našich potíží, hlavně vůbec nevíme, co bude dál," dodává dvaačtyřicetiletý bývalý učitel, dnes úředník na palestinském ministerstvu školství. Izraelci Jaakov a Elise Ankerovi začali před časem zvažovat, že se i se třemi malými dětmi přestěhují do většího domu. "Ale co teď? Někdy přemýšlím o tom, zda nakonec nebudeme nuceni úplně odejít z Izraele," říká s obavou osmatřicetiletá Elise.

Palestinci Anwar Zakaríja, jeho žena, učitelka Ilhama, a jejich čtyři děti mají pěkný dům kousek za Ramalláhem. Starší synové patří ve škole k premiantům a otec by z nich jednou rád měl počítačové experty. "Chci, aby poznali jinou kulturu. Kdybych mohl, poslal bych je do USA," říká. "Teď nás ale zajímá hlavně jejich bezpečnost." I Jaakov a Elise mají o děti strach. Jeruzalémské předměstí Gilo, kde bydlí, je občas ostřelováno z blízké palestinské vesnice. Ankerovi sice nebydlí v dosahu kulek, ale i zvuk vzdálené střelby děti značně traumatizuje.

"Jeden den se bojí a ptají se nás, proč musí bydlet tam, kde se střílí. Nejradši by odjely pryč. Druhý den pak zase přijde můj nejstarší, Šachar, domů s rozjásanýma očima - prý ho kamarádi považují za hrdinu, protože je z Gila, kde je 'frontová linie Izraele'," stěžuje si Elise. Ankerovi přes složitou bezpečnostní situaci se v Izraeli mohou alespoň stále volně pohybovat. Palestinská rodina je na tom dramaticky hůře. Anwar Zakaríja normálně jezdí do práce v blízkém Ramalláhu autem asi 15 minut. Teď chodí zkratkami přes okolní kopce kvůli izraelským blokádám pěšky - trvá mu to přes hodinu.

"Nejvíce nás zlobí, že se nemůžeme volně pohybovat. Bydlíme blízko židovské osady Bejt Il, a proto je tu zpřísněný dohled izraelské armády. Po šesté hodině je to tady už úplně mrtvé," stěžuje si. I život židovské rodiny se však v době nepokojů změnil. Jaakov, který tráví hodně času v práci, býval večer rád s rodinou, hrál si s dětmi a poslouchal hudbu. Elise milovala aerobik, a kdyby měla více času, chodila by i do kina. "Teď trávíme večery u televize. Pořád žijeme napůl s vývojem událostí. Kdo kde byl zabit, zraněn, je to hodně stresující," říká Jaakov. Podobně je na tom i rodina Zakaríjů. Anwar rád sledoval v televizi fotbal, Ilhama se s oblibou dívala na seriály. "Dnes? Přepínáme programy, sledujeme, kde se co stalo. Žijeme s konfliktem," říká Zakaríja. Přes nespornou podobnost jejich životů je zcela zřejmé, že se obě rodiny nikdy nemohou setkat či spřátelit.

Propast nedůvěry mezi oběma komunitami, v nichž se pohybují, je obrovská. "Jsme moderní, jak se v Izraeli říká, levicoví. Věříme v mírový proces, ale po tom všem, co se stalo, Palestincům nedůvěřujeme. Byli jsme naivní? Teď mají zbraně a střílejí na nás. Je to těžké. Chceme, aby si žili tam a my tady," říkají Jaakov s Elisou. I Zakaríjovi jsou krajně nedůvěřiví. "Mezi Palestinci panuje obrovská a oprávněná zloba na Izrael. Měli by splnit mírové dohody, aby mohl vzniknout palestinský stát," říká rozhodně Anwar Zakaríja.