Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Sopky a ryby Kamčatky

  13:27aktualizováno  13:27
Seshora vypadá poloostrov jako kýčovitý obraz nějaké cizí planety. Z moře se zvedne mléčná stěna mlhy a z ní poté začnou vystupovat temné i bílé kužely vulkánů, mezi nimiž občas probleskne řeka, jezero či vlny u skalnatého pobřeží. Kamčatka se kdysi vynořila nad hladinu jako nehostinná a drsná země a tak to zůstalo dodnes. K vulkánům jen postupně přibyly husté lesy, lososi v řekách, kočovníci se stády sobů, kolonisté (dobrodruzi, kozáci, vyvrhelové a snílci) a vojenské základny.

Vojáků a snílků v posledních letech ubylo a Kamčatka je znovu pozapomenutým krajem svébytných lidí, kteří se naučili spoléhat sami na sebe. "Voda je dnes mimořádně teplá, chachá," zařval Sergej a dal tím najevo, že je ráno. Teplota vody, kterou složitým systémem zkroucených trubek rozvádí po svém domku, se nemění již hodně dlouho, nejméně pár tisíc let, kdesi v hlubinách ji ohřívá žár vulkánu.

Zpovzdáli, zpod pokroucených stromů pamatujících nemálo erupcí vypadá jeho domek na úpatí sopky trochu jako velká psí bouda v sauně. Kolem zurčí potůčky s vroucí vodou, které v chladném ránu vysílají vzhůru oblaka páry, nedaleko bublají a supí horká jezírka vulkanických pramenů. "Jo, sopka, to je věc," říká Sergej, když přehlíží svoje království, malou základnu kamčatského klubu turistů v údolí krásných listnatých stromů, pár dřevěných chatek na břehu říčky daleko od hlavních cest, revír místního medvěda, který si oblíbil horkou vodu sopečných pramenů.

Nad tím vším se tyčí téměř dokonalý kužel Viljučinského vulkánu, na straně druhé, za zeleným hřbetem neprostupných lesů dýmá Mutnovský vulkán. "Jo, sopka, to není žádná legrace," dodává Sergej spokojeně a od pusy mu jde pára. Je to spokojený člověk.

Kamčatka jsou především sopky, tři desítky z nich jsou činné, dalších sto již vyhaslo. Sklánějí se nad základnami jaderných ponorek, nad dřevěnými vesnicemi v tajze i paneláčky Petropavlovska, hlavního města. Lidé k nim, k jejich skryté síle, nevypočitatelnosti i důstojné kráse vždy vzhlíželi s úctou. Původní obyvatelé Kamčatky, "ruští Indiáni", se jich báli - věřili, že na vrcholcích vulkánů žijí mocní duchové. Ti vždy v noci létají chytat zlé mořské příšery a hlavně velryby, které si pak opékají nad ohni sopek. To proto vulkány v noci září! A krátery tedy dřív byly pokryty kostmi velryb. Evenové, Korjaci a Itelmenové, kamčatští Vinnetuovi příbuzní, se tam ovšem báli lézt, provokovat zlé ani hodné duchy není radno.

Dnes se již obyvatelé Kamčatky tak nebojí a není těžké přesvědčit někoho k výstupu na nějakou sopku. Ledaskdo tvrdí, že zná cestu, a je možné, že někteří ji opravdu znají. Ale i bloudění po úbočí chrchlajícího vulkánu má něco do sebe. Je to měsíční krajina, dávné i nedávné exploze vyvrhly bezpočet vrstev materiálu, ve kterých voda vydrásala hluboké zářezy. Jen tráva či olámané keře se uchytily na vyprahlých svazích vulkánu Gorelyj. Staré lávové proudy, které se místy drolí do ostrých úlomků, ukazují cestu k vrcholu. Dole pod sopkou se povalují mraky a k obloze od horizontu k horizontu trčí siluety dalších kuželů.

V kráteru o průměru mnoha set metrů syčí, bublá, vře, popískává a cáká sirné jezírko vyfukující smrduté plyny směrem k drobným, zmoženým postavičkám na drolivé hraně. Pro ty postavičky, které se hodiny lopotily nahoru, bývá zvykem posedět na hraně kráteru, u bran pekelných, dát si pár hltů vodky a poté případně zahájit diskusi na nějaké příslušně důležité téma. Například: Kam směřuje Rusko? Je rozumné lézt na sopku? Může se ponorka srazit s jinou ponorkou? Tloustne se konzumací vodky? Ale poté se ovšem hovor může stočit někam jinam: Proč vlastně sopky soptí?

A tak tam tedy ti veselí společníci sedí, rozvážně ukusují kyselé okurky, které vyvlekli nahoru, a podrobují kritice tzv. teorii globální tektoniky, podle níž se prostě kdesi tam dole srazily obrovské kry zemské kůry, kritizují ji proto, že z vrcholu sopky Gorelyj se existence těch ker zdá nepravděpodobná. Po půlhodině diskuse je však možné dospět k všeobecně přijatelné definici příčin světového vulkanismu: "Sopky soptí, neboť je v nich láva." Pak je možné sestoupit, do nízkého slunce, které zvýrazní každou větší rýhu na té mohutné mase kamení z hlubin.

Sergej Mersus, to je ten, jenž spolu s medvědem hlídá údolí pramenů pod sopkou, považuje všechny ty čmoudící krátery tak trochu za svůj majetek. Na Kamčatce se totiž narodil a takových lidí, opravdových "Kamčadalů", zase není tak moc. Sergejovi předci se tam dostali, pokud si vzpomíná, jako vyhnanci někdy v třicátých letech. "Asi neměli rádi Lenina nebo Stalina nebo tak něco," směje se. Drtivá většina obyvatel přišla na poloostrov, jenž byl v sovětské éře velkou vojenskou základnou, za prací, za výdělkem, na pár let. Pád Sovětského svazu vše změnil - na Kamčatku každý zapomněl, ledaskdo se odstěhoval, hodně lidí však zůstalo.

"Když si tady jednou zvykneš, není snadné odejít," říká Roman, bývalý námořník. Z okna panelákového bytu hledí na Petropavlovsk, hlavní město, asi jediné v celém Rusku, kde řady šedivých paneláků nepůsobí tísnivě. Z jejich drolících se balkonů se totiž naskýtá úchvatný pohled na rozlehlý záliv, nad kterým se milostivě sklánějí vulkány. "Ještě té scenérii chybí jedno, taková malá roztomiloučká věžička atomové ponorky, která by čeřila vlnky zálivu," říká Roman možná napůl vážně a v rychlém sledu pak řekne několik historek, pravdivých i méně pravdivých, o těžkém životě námořníků na moři a pod mořem (to bylo dřív) a na suchu (což je nyní).

Rád vypráví i příběhy z historie Kamčatky - o tom, jak Petropavlovsk založil dánský mořeplavec v ruských službách Vitus Bering v roce 1740 a pojmenoval ho podle lodí nesoucích jména svatých Petra a Pavla. Má rád i historky o bitvách kozáků s původními obyvateli, pastevci a lovci, těmi, jejichž potomci i dnes kočují s obrovskými stády sobů, a když vyprávějí o svobodném životě v divočině, planou jim oči. "Nic už není, jak bývalo, jen Kamčatka je stále stejně krásná," podotýká Roman. "A ryb je také dost." No ano, středobodem zájmu obyvatel jsou lososi, kteří v milionech každoročně táhnou z moře do řek a říček (asi třetina všech lososů z Tichého oceánu se tře právě na Kamčatce). Jejich lovení (tedy: pytlačení) a zpracování kaviáru je dnes jediným zdrojem obživy pro velkou část z asi čtyř set tisíc obyvatel.

Není-li někdo v létě doma, nejspíš kdesi pobíhá se sítěmi a nalézt ho není snadné. (Rada může znít: "Až dojedeš do vesnice, doptej se na úřad pro boj s pytláctvím a šéfa se nenápadně zeptej, kde letos Vasja pytlačí, on je jeho příbuzný.") V sezoně je tah lososů hlavním tématem vášnivých diskusí, často velmi odborných. (Argument v zaplivané hospodě může znít: "Letos je lososů málo, neboť teplota vody v řece Kamčatce je o 3 stupně vyšší než vloni.") Je to malé dobrodružství sedět na břehu modré řeky, lžící jíst kaviár - dar přejedených rybářů - a sledovat vody, v nichž se čas od času ozve lehké zadunění a objeví se silueta té velké ryby. Zápasí s dravým proudem, zdá se, že se vznáší, na vteřinu dvě se zastaví na hřbetu vlny a pak hnána neviditelnou silou vyrazí dál proti proudu, na další kilometry, které ji dělí od nějaké klidné zátočinky, kde se před lety její životní cesta začala. Lososi se ke tření vracejí na místa, kde se vytřeli jejich rodiče, urazí stovky kilometrů v moři a řekách, jen aby se vrátili do nějakého malého potůčku ve vnitrozemí. Tím ryby poněkud trápí vědce. Ti sice většinou znají vše, jak to lososi dělají, si však jisti nejsou.

Všeobecně přijímaná teorie předpokládá, že jsou schopni s neuvěřitelnou přesností stopovat rozdíly v chemickém složení vod a nechat se svojí vnitřní chemickou laboratoří dovést až "domů". To se ovšem lidem na Kamčatce, kteří vyrůstali u řek, příliš nezdá. "Ne, chlapče, opravdu nevím, jak to ty ryby dělají, a ani nad tím příliš nepřemýšlím. Prostě se s tím smiř," říká rozvážně stařík sledující se zájmem partu kluků pytlačících na mostku přes řeku. "Kam bychom se dostali, kdybychom se snažili pochopit vše, co je nepochopitelné?" dodává káravě. "Zvlášť v Rusku." Další ryba se vznesla nad hladinu a zmizela v proudu, mimo dosah ostrých háků, kterými kluci nacvičenými pohyby loví v proudu. Na stovky, možná tisíce kilometrů dlouhé cestě z Tichého oceánu musela již uniknout stovkám nástrah, sítí a háků. "Je to statečná ryba, zaslouží si naši úctu," říká s uznáním stařík a méně hbitého lososa, kterého mu dali kluci, čistí a klade do trávy vedle zapáleného ohně. Z jeho pohybů je cítit úcta člověka, jehož předci žijí mezi řekami a sopkami po staletí.

Člověka, který si asi není zcela jist, zda u kráterů sopek přece jen neleží hromady velrybích kostí po hostinách duchů, a který si váží ryby, jež se po letech vrátila do jeho vesnice.

Jak udělat kaviár, zlézt sopku a jiné důležité rady

ČEMU SE VYHNOUT
: Na Kamčatce funguje několik cestovních kanceláří, které nabízejí všechno možné - od průvodců k výstupům na sopky po výlety vrtulníkem. Jejich agenti bohužel často žijí v iluzi, že cizinci velmi rádi utrácejí velmi mnoho peněz. Proto je lepší se jim vyhnout.

JAK ZDOLAT SOPKU: Zdolání některých sopek vyžaduje alpinistickou průpravu i výstroj, u jiných vám vystačí dobré boty. V každém případě je dobré drápat se na vulkán s někým, kdo tam už byl a zná (alespoň zhruba) cestu. Lidé jsou na Kamčatce velmi přátelští, a poloostrov je tedy ideálním místem pro potulku se stanem, pro táboření je všude místa dost, vulkány nevyjímaje. Naproti tomu sehnat laciné ubytování v městečkách může být problém.

KUDY NA KAMČATKU: Zatímco drsný cestovatel může dojet na mnohá místa Sibiře po železnici, na Kamčatku je nutné doletět. Obvyklá cena letenky se pohybuje kolem třiceti tisíc korun, což je hodně, vloni v létě se to ovšem dalo pořídit přibližně za polovinu (Praha - Petrohrad - Petropavlovsk), což je cena vskutku skvělá. Nejlépe je vyrazit až koncem léta, když už vás ve vyšších partiích nezaskočí sníh. Nezapomeňte, do Ruska je třeba mít vízum. Na místě je možné poměrně bez problémů cestovat mikrobusy či autobusy, jež jsou dosti laciné. Taktéž stopovat je možné a relativně bezpečné.

JAK NA UCHU A KAVIÁR: Polévka ucha, v podstatě rybí vývar, je vskutku velmi lahodné jídlo. Zde je recept dle Evenů z vesnice Anavgaj: Pět minut vařte brambory, k nim přidejte nakrájeného lososa, čerstvě chyceného. Přihoďte: cibuli, bobkový list, petržel, čeremšu (divoký česnek), kopr a pepř. Vařte dále patnáct minut, podávejte s chlebem. Taktéž znalost přípravy kaviáru se může hodit: pečlivě odstraňte blány mezi jednotlivými "kuličkami" (na fotografii) a vařte ve slané vodě pět minut (pro rychlou konzumaci) či patnáct (pro dlouhodobé uskladnění). Důležité je, aby soli bylo dost. Poznáte to tak, že do vody vhodíte brambor, přidávejte, dokud nevyplave. Poté se voda z kaviáru nechá odkapat - "kuličky" se zabalí do tenkého plátna a zavěsí nad výlevku.

JAKÁ SLOVÍČKA SE NAUČIT: Sopka se řekne rusky vulkan, s tím tedy problémy nenastanou. Další důležité slovo je brakaněr, což znamená pytlák. Srdce rybářovo zjihne, budete-li schopni vyjmenovat všechny druhy tamních lososů: něrka, čavyča, keta, gorbuša, kižuč. Většina obyvatel Kamčatky má či měla nějakou vazbu na armádu. Hodí se tedy věta: Da, my vašli v NATO, nu i što? Ano, vstoupili jsme do NATO. A co?


Boční kráter sopky Gorelyj a dýmající masiv Mutnovského vulkánu připomínají měsíční krajinu.

Dokonalý kužel Viljučinského vulkánu, jedna z dominant poloostrova.

Autor:




Nejčtenější

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Romantická skaliska na jižním okraji vrcholové plošiny Brostschbergu
Stezkami čarodějnic v Alsasku. Magický svět ve francouzských Vogézách

Do Alsaska se jezdí hlavně kvůli znamenitým vínům. Dalším tamním oblíbeným lákadlem jsou samozřejmě divukrásné Vogézy s holými hřebeny i vodopády. Kromě nich...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.