Štoly, které v Obřím dole začaly vznikat ve středověku, byly naposled využívány v padesátých letech. Tehdejší režim podlehl nátlaku Sovětského svazu, aby republika byly surovinově soběstačná, a ve starých štolách se začaly těžit takzvané komplexní rudy - měď, olovo, ale především wolfram.
"Byla to strategická surovina a krkonošské doly se začaly podfárávat. Byla to naprostá blbina, protože být surovinově soběstační si jako obrovská země mohli dovolit Rusové, ale ne Češi, u nichž veškerá ruda už byla vytěžena," říká Radko Tásler, šéf skupiny speleologů z Albeřic, která doly zkoumá už od roku 1988.
Komunisté těžbu v Krkonoších tajili
Z Pece pod Sněžkou vyjíždí terénní nissan. Radko Tásler se prokazuje povolením k vjezdu na území Krkonošského národního parku a po chvíli se vůz vydává k úpatí Obřího dolu.
Míjíme malou kapličku. Ta nikdy nesloužila k bohoslužbám, ale poutníkům jako přístřeší před rozmary horského počasí. Podobné stavby vznikly v Krkonoších na více místech. Před námi se otevírá snad nejznámější panoráma Krkonoš.
"Vidíte nad kapličkou tu skálu? Tam byly vchody do podzemí. Tady dole byly ubytovny pro dělníky a kompresorovna, která do podzemí vháněla stlačený vzduch," ukazuje Tásler.
Protože komunistický režim těžbu v Krkonoších tajil, po opuštění dolů horníky byly vchody zabetonovány. Ani místní prý o těžbě mnoho nevěděli. "Vše bylo utajováno, z padesátých let neexistuje jediná fotografie, jak to tu vypadalo," říká Milada Hradecká, která v té době žila v Malé Úpě.
Jak se horníci postupně zavrtávali do svahu Obřího dolu, vchodů do podzemního labyrintu přibývalo. "Ty nejvýše položené byly takzvané větráky. Vyrazili je před padesáti lety ze starých chodeb, dnes už je to také historické dílo," vysvětluje Tásler.
|
"Tady byli v hloubce sto metrů, ale v Kutné Hoře v 15. a v 16. století v pěti stech metrech! Tehdejší odstraňování vody je pro nás nepředstavitelné," říká Tásler. |
Středověcí horníci se do kopce zakusovali shora. "To mohlo trvat i dvě stě let. Rudu vynášeli v malých neckách nebo v košících. Hlušiny mnoho neměli, protože těžili jen tam, kde byla ruda," popisuje Tásler. Jak havíři kutali hloub a hloub, přibývalo podzemní vody. Tu se snažili odvádět pomocí dalších příčných štol.
Úzkou a nízkou štolou do dolu Kovárna
Jsme jedenáct set metrů nad mořem v nejpřísněji střeženém území Krkonošského národního parku. Nad námi se tyčí Sněžka, vlevo Čertův hřebínek a Studniční hora. "A tamhle? Tam bývala Obří bouda!" ukazuje náš průvodce.
Nissan pomalu stoupá vzhůru po strmé cestě. I na konci září se ze Sněžky valí skupiny turistů. Když je vůz míjí, Tásler hned rozezná, zda jde o tuzemce, či cizince. "Němci se usmívají, ustoupí, pozdraví. To Češi, když proti nim jede auto, bývají naštvaní a neuhnou," komentuje Tásler.
Auto zastavuje na malé plošině. Dřevěný stůl obklopený lavicemi slouží jako turistické odpočívadlo, nedaleká maringotka patří jeskyňářům. Abychom se dostali ke vchodu do někdejšího dolu, musíme sestoupit úzkou lesní pěšinou o několik desítek metrů níž.
|
"Tenkrát byli lidé malincí," vysvětluje jeskyňář k malému průchodu, "je to středověká štola, takzvaná dědičná. Procházelo se jí do dobývek, kde těžili rudu." |
Před námi se otevírá vchod do podzemí. Jeskyňáři ho obezdili kameny a opatřili masivní mříží. Na první pohled je patrno, že ten, kdo chce vstoupit, musí pořádně sklonit hlavu.
Chodbou se budoucí návštěvníci dostanou do někdejšího dolu Kovárna. Nad sebou budou mít pět set metrů skalního masivu k vrcholu Sněžky. Zatím však pro příchozí platí: Stát! Dál ani krok! Do podzemního labyrintu mohou jen cvičení jeskyňáři.
Na odkrývání a úpravách podzemí se jich vedle albeřické skupiny ročně vystřídá několik desítek. Pomáhat jezdí lidé z Liberce, z Prahy a z dalších míst republiky. Když tu začínali, turisté o ně jevili naprostý nezájem. Teď zvědavě sledují, co se ve svahu děje. Vemte nás tam, žadoní. "Jen si počkejte až bude důl zpřístupněn. My jsme na stavební povolení museli čekat pět let," mávne rukou Tásler.
Dávní havíři mířili na dno Obřího dolu
Důl, jehož část chtějí jeskyňáři zpřístupnit, byl založen v 16. století. Nejprve se v něm těžilo železo a měď, v 18. a 19. století arsenové rudy.
"Dobývky, které se zachovaly, pocházejí pravděpodobně z 19. století. Havíři totiž vždycky starší štoly, když se jim těžba přestala vyplácet, přefárali. V dalším století se třeba vrátili, protože to pro ně už zase začalo být ekonomicky výhodné," říká Tásler.
Dávní kopáči se postupně zavrtávali nejen do útrob Sněžky, ale i pod úroveň dna Obřího dolu. Podzemní vodu odváděli dvě stě padesát metrů dlouhou štolou Prokop. Ta byla v padesátých letech rozšířena, aby v ní mohly jezdit důlní vagonky. Však v místech, kde stojíme, nacházíme zbytky kolejišť, staré výdřevy a pražce, prorezavělé roury tehdejší "vduchotechniky".
|
NÁVŠTĚVNÍCI SI TĚŽBU VYZKOUŠÍ |
|
I když zdejší podzemní chodby nevedou přímo pod vrchol Sněžky, v jejím masivu se jich v pěti patrech nacházejí čtyři kilometry. S patřičným jeskyňářským vybavením lze všechny projít. "Podrobně zdokumentovánu máme však jen část, kterou připravujeme na zpřístupnění turistům," říká Tásler. Do opuštěného dolu lidé sestoupí v hornické výstroji s přilbami a čelními světly. Projdou labyrintem chodeb, uvidí dobývací komory, repliky důlních strojů i historické hornické nástroje. První zkušební okruh, který je už téměř hotov, by měl obsáhnout asi dvě stě padesát metrů. Na trase budou zastávky s informačními panely a s ukázkami základních hornin, které se v nitru Obřího dolu nalézají. V jedné z větších prostor dolu bude jakýsi malý skanzen. "Chceme, aby lidé viděli, jak se dříve těžilo. Dostanou do ruky želízko a mlátek a budou si moci vyzkoušet středověké metody těžby. Chceme tam také instalovat repliku středověkého rumpálu," plánuje speleolog. I když Albeřičtí po otevření dolu chtějí podzemní atrakci dále rozšiřovat, vědí, že kvůli ochraně okolní přírody i důlního díla samotného jejich "muzeum" pro masivní nápor turistů nebude. Denně by se mohlo do podzemí podívat čtyřicet až padesát lidí po zhruba desetičlenných skupinách. "Víc to nesnese, takže asi budeme zájemce odhánět," usmívá se Tásler. |
 SNĚŽKA TÁHNE. Turisticky nejvyhledávanějšími lokalitami v zemi jsou hory. Mnoho turistů míří například na nejvyšší horu Česka, Sněžku. Hned za horami se drží česká jezera, zvláště to Máchovo na Českolipsku. |
