Tu mírně rozkolísala zpráva o úmrtí dvacetiletého Francouze v základním táboře Broad Peaku. Ten je sotva hodinu pěší chůze od našeho kempu. Taková zpráva v situaci, kdy je osm lidí uzavřeno 12 hodin ve stanu pro pět a čeká na zlepšení počasí a navíc ví, že až se udělá hezky, tak ještě dva dny kvůli lavinám nebudemoci nastoupit do stěny, není zrovna povzbudivá.
Francouz podle všeho zemřel na bleskovou výškovou nemoc. Přišel se třemi dalšími kamarády, prý si večer normálně postavili stany a hráli nějakou hru. Ráno už ho neprobudili.
Přišel lékař. Náš. Už když byla expedice Himalaya 8000 v Pákistánu, našel se sponzor a doktor - MUDr. Lukáš Svoboda - vyrazil za námi. Přinesl zároveň i pravděpodobný pravý důvod úmrtí mladého trekkaře - komplikace spojené s výškou se projevují i ve spánku přerývavým dýcháním, ta může vést k nespavosti. Kdo je ve výškách poprvé, může proti nespavosti naivně nasadit třeba rohypnol a ten je dostatečně silný, aby zastavil už tak špatné dýchání úplně.
Boj s časem
Chcete vedět něco konkrétnějšího o expedici Himalaya 8000, o lezení, o K2, popřípadně se přímo zeptat na pocity horolezců? Pošlete své dotazy na adresu iglobe@idnes.cz a my Vám zprostředkujeme odpovědi.
Když nejde lézt, duše horolezce trpí. Trpěla by ostatně každá lidská duše. Venku je hnusně, spíme, jíme, koukáme na nebe a nevíme, jak dlouho to bude trvat. Omouvám se, ale namísto šroubovaného jakkoli reportážního textu vypíšu taxativně činnosti provozované k utloukání mimolezního času.
Tak tedy: Hraní člověče nezlob se, přestavování jídelního stanu, kouření vanilkových doutníků nekuřáky, pomoc se stavěním stanu příchozího doktora, výuka českých sprostých slov Francouze ze sousední výpravy, diskuse o výhodnosti nočního močení do bažanta, vymýšlení skladby oběda, focení honících se mraků, stavba sněhuláka, převlíkání sněhuláka do reklamních hadrů a čepic a focení, hraní šachů, spaní, četba starých novin, do kterých byly zabalené plechovky s pivem, vzpomínání na lezecké cesty v Prachovských skalách, luštění křížovek, procházka po ledovci - v okamžicích není vůbec ale opravdu vůbec nic vidět, hra v kostky, bezuzdné žraní, klábosení s doktorem o příčinách úmrtí mladého Francouze, poslouchání walkmana, očekávní trekařské skupiny tzn. jejich vyhlížení v mlze, znovustavění tyček stanu sražených větrem, průjem...
Inšallah
To je něco jako Dá-li Pámbu u nás. Jenmže tady jsme mezi vyznavači Alláha a jeho proroka Mohammeda a tak, když Pákistánec se rozhodne něco přenechat na vůli svého božstva, řekne: Inšallah.
Uvedu příklad. Kuchtíkovi Peterovi - skutečným jménem snad nějak jako Fída - v těcho dnech údajně rodí manželka páté dítě. Gratulovali jsme už mockrát. Peter chce vědět, jak to dopadlo, jesli má dcerku nebo synka. To se mu nedivíme. I mi bychom mu rádi pomohli. Peter si myslí, že pomoci skutečně můžeme - máme totiž telefon. Nevadí mu, že satelitní. Minutu za deset dolarů. No, pro ochotného kuchtíka bychom minutu obětovali, o to není. A tak večer co večer přichází Peter do jídelního stanu a vždy na útržku papíru přinese nějaké podezřelé čílo.
My mu vysvětlujeme, že pro satelitní spojení potřebuje kód země, potom meziměstské číslo a pak snad zkusíme vytočit to, co přinesl. OK Sir, odpoví Peter. A tváří se smutně. Tak mu v Lonely Planet vyhledáme potřebné telefoní kódy a společně s nimi vytáčíme číslo z jeho cáru ušmudlaného papíru. Chvli čekáme. Všichni napjatí. Pak se ozve satelitní operátor a řekne něco v tom smyslu, že tohle číslo.... Tak to řekneme Peterovi, že má blbý číslo. A on natáhne prst k papírku, ukáže někam doprostřed cifry a řekne - Tak tam přidej pětku, Inšallah!
 Členové expedice si při čekání na pěkné počasí krátí čas i stavěním sněhuláka v základním táboře |
