Turisty Slovenský ráj láká především svými hluboce zaříznutými údolími a vápencovými kaňony, jejichž stěny jsou tvořeny až tři sta metrů vysokými skalami, přičemž většina z těchto roklin je ozdobena hned několika vodopády: v Suché Belé je jich například sedm. Fauna i flóra je zde zastoupena velkým množstvím vzácných a ohrožených druhů. Teplomilná vegetace na prosluněných krasových stráních se střídá se subalpinskými prvky, vzácností zde není ani vlk, rys či medvěd, na obloze můžeme spatřit siluety i těch nejvzácnějších dravců. Přesto v některých ohledech už není Slovenský ráj tím, čím býval. V nedávné minulosti se to zde jen hemžilo návštěvníky z Německa (především toho východního) a mnohé školy z Čech a Moravy sem jezdily na školní výlety. Šestnáctikilometrový průlom Hornádu platil za jednu z nejvděčnějších tras pro vodáky a na jeho břehu si rybáři podávali ruce. Nával návštěvníků byl dokonce tak silný, že správa národního parku jej musela usměrňovat pomocí nařízení, které dovolovalo vstup do roklin jen v jednom směru. Stávalo se totiž, že na úzkých a ve skále zabudovaných stoupačkách chodníku Horské služby se střetávaly jednotlivé hloučky turistů a následné "dopravní zácpy" neměly daleko k provozu na náměstí. Zabezpečovací řetězy, kovové stupně a žebříčky, dřevěné prahy přemosťující jednotlivé toky procházely každou sezonu jakousi generálkou, aby příval přírodumilovných zvládly. Dnes můžete do Slovenského ráje za skutečným klidem a samotou a - jak budete upozorněni na začátku jednotlivých tras - na vlastní nebezpečí. Cesta podél Hornádu, který zde vyhloubil hluboké údolí s až 150 metrů vysokými skalami, jež byla vybudována před více než dvaceti lety Horskou službou, nemá totiž od dezolátního stavu daleko.
Stoupačky jsou často vyviklané a nalomené, zabezpečovací řetězy vyrvané ze skály a kdysi chlouba parku - unikátní závěsný most - jako by visel jen silou vůle. Zmizelo i kdysi jediné občerstvení na celé trase v Letanovském mlýně, naopak rekreační chaty postupují hlouběji do rezervace. Vývraty lesa obrovských rozměrů na dlouhá desetiletí proměnily tvář těchto míst a následná eroze dále ukusuje z krásy Slovenského ráje. Navíc, po požáru v roce 1976 je stále uzavřena jedna z nejkrásnějších a nejdivočejších částí. To kvůli nebezpečí padání ohořelých stromů, které nikdo za dvaadvacet let nedokázal odstranit, zčásti i pro nepřístupnost terénu. Ani současné vývraty, způsobené silnou vichřicí před třemi lety, nejsou poklizeny. Turistická značka, která má podle mapy vést kaňonem Suché Belé, se ve skutečnosti klikatí z větší části přímo korytem řeky. Ta však má jen v suchých letních měsících tak málo vody, že dovolí pokračovat v cestě těm, kdo mají nepromokavou obuv. Tomu, kdo z Letanovského mlýna zamíří po červené značce k nedalekým Letanovcům, se po necelém kilometru cesty lesem naskytne pohled do minulého století. Přímo u hranic národního parku je totiž romská osada bez elektřiny, bez tekoucí vody, jen s jednou studní. Bez zděných domů, z příbytků stlučených ze dřeva. Našinec může být ze začátku šokován, když se však ubrání nesmyslnému porovnávání, musí uznat, že osada na druhý pohled působí klidně, samostatně a vyrovnaně. A jaký je všeobecný dojem z této nádherné části Slovenska? Slovenský ráj se změnil. Možná je to v důsledku získání zkušeností z jiných zemí, které nám byly kdysi nepřístupné a které můžeme nyní poměřovat. V Dobšinské ľadové jaskyni, první elektricky osvětlené v Evropě, se platí dvojí vstupné: zvlášť pro domorodce a zvlášť pro cizince, Hornád není průzračná říčka s hemžícími se pstruhy, ale podivně nazelenalý potok s pěnovými bublinkami a hluboké lesy, kterými bloudí medvědi, mizí přímo před očima. Přes tyto nedostatky však Slovenský ráj stále ještě zůstává uchvacující scenérií.
