V důsledku toho se za posledních osm let dějí na politické scéně věci, které zřejmě nelze najít v žádné jiné vyspělé zemi západních demokracií. Lídr vládních levicových Liberálů Jean Chretien se ve zmíněném období dopustil finančních machinací, nedodržel předvolební sliby, prokazatelně lhal o špatných rozhodnutích s devastujícími následky, zejména ve zdravotnictví a armádě ani nemluvě. Všechny tyto vlastnosti jsou v mnoha zemích na světě pro politiky typické. Co je však unikátní, že takto deklasovaný politik vyhraje třikrát za sebou demokratické, naprosto regulérní volby.
Zmíněné čtyři pseudoopoziční strany ve federálním parlamentu si zaslouží pro čtenářovu lepší orientaci detailnější analýzu. Začněme zleva.
Polokomunističtí Noví demokraté (NDP) byli kdysi efektivní levicovou stranou západoevropského střihu, zhruba na rovině dnešních britských labouristů Tonnyho Blaira. NDP se mohla ještě koncem 60. let pyšnit reprezentací nejen zaměstnanců, ale i drobných živnostníků. Postupem let se zvyšující se životní úrovní střední třídy se tato partaj dostala do dnešní bezvýznamnosti, když její místo na levé straně spektra obsadili nyní vládnoucí liberálové, do roku 1968 centristická strana s mírným odklonem doleva. NDP má sice stále podporu mamutích odborových svazů a většiny státních zaměstnanců, ale pro širokou veřejnost ztratila někdejší smysl, kdy bojovala za sociální jistoty, jež jsou již dávno uzákoněny a Kanaďané je již mnoho let požívají. Její vize státní kontroly podniků, zvyšování již tak vysokých sociálních podpor na úkor deficitních rozpočtů s logickým prohlubováním státního dluhu, jenž je v současné době per capita nejvyšší na světě (téměř 600 miliard dolarů), činí NDP nezvolitelnou. Krom toho současná federální vůdkyně NDP Alexa Mc Donough ani zdaleka nemá kredibilitu, respekt a intelektuální úroveň, jež měl někdejší lídr NDP Ed Broadbent.
Ve federálním parlamentu je dále na levé straně tzv. Quebecký blok (BQ), který má zvolené poslance pouze v této frankofonní provincii. BQ má ve své programové platformě separaci Quebecku a odtržení od Kanady, a je tedy de facto provinční stranou.
Zhruba v centru spektra, kde kdysi bývala nynější vládní Liberální strana, jsou nyní někdejší velmi mocní Progresivní konzervativci (PC). Do poloviny 70. let, kdy byl do čela PC poprvé zvolen staronový lídr Joe Clark, byla stranou thatcherovského ražení. V současné zubožené formě s několika mandáty tato strana zápasí o zachování statutu oficiální parlamentní strany, na což je nutné mít nejméně dvanáct křesel. Její před dvěma lety oprášený lídr Joe Clark, jenž ve své téměž třicetileté politické kariéře nadělal více triviálních přehmatů, než kterýkoliv jiný politik, je dnes všeobecně považován za trapný vtip. Clark ztratil smysl pro realitu a neuvědomuje si, že se současnou programovou platformou (velmi podobné liberální) nemají konzervativci šanci získat dostatek hlasů na zformování nejsilnější opoziční strany, natož vlády. To ví dnes v Kanadě každý. Voliči, kterým se konzervativci snaží svůj centrolevý program nabídnout, dávají již tradičně přednost liberálům, kteří přes vše negativní alespoň nepředstírají, že jsou konzervativní, a tím získávají velmi levně značnou kredibilitu. Na druhé straně konzervativci odeberou značné množství hlasů Kanadské alianci (CA), současné nejsilnější opoziční straně.
CA vzešla loni z Reformní strany ve snaze sjednotit pravici, což se bohužel nepodařilo. Vůdce konzervativců Clark odmítá jakýkoliv pokus o fúzi či alespoň předvolební koalici s Aliancí, bez čehož je porážka Liberálů nemožná. V praxi to vypadá následovně. V mnohých volebních distriktech, zejména v Ontariu, získají kandidáti PC a CA dohromady více hlasů než kandidát Liberální strany. Ten však má individuálně nejvyšší počet hlasů, a tak získá podle starého známého ‘když se dva perou, třetí se směje’ mandát. Tento problém se opakoval v posledních třech volbách, a pokud nedojde ke zmíněné fúzi, bude se opakovat i nadále.
Zmíněné nedostatky však zdaleka nejsou jediným problémem pravicové opozice. Kanadská aliance, jež bývá kanadským (převážně levicovým) tiskem naprosto nesmyslně portrétována jako představitelka extrémní pravice, je podle mezinárodních měřítek spíše centristická strana s mírným náklonem doprava. Nachází se zhruba na stejném místě spektra jako konzervativní křídlo jižanských Demokratů v sousedních USA. Aliance má ve svém programu důsledné prosazování principu tržního systému, nízké daně, co nejmenší vměšování státu do byznysu, přísnou fiskální zodpovědnost se zachováním současných sociálních jistot, avšak úměrně upravených tak, aby např. sociální podpora byla práceschopnými příjemci chápána jako dočasná pomoc v nouzi a nikoliv trvalý způsob obživy, jak se tomu v současné době děje. Dále rozsáhlé reformy právního systému, obnovení trestu smrti, jenž si podle průzkumu veřejného mínění přeje většina Kanaďanů, a zvýšení trestních sazeb za násilné trestné činy, a pochopitelně zpřísnění současného nesmyslného sytému podmínečných propouštění. Kanadský emigrační systém, který pro svou neuvěřitelně snadnou zneužitelnost není nikde na světě brán vážně, chce Aliance zefektivnit a upravit kritéria pro přistěhovalce tak, aby odpovídala kanadskému pracovnímu trhu.
Na první pohled velmi dobrý program, kdyby ovšem tato partaj neměla obrovské interní problémy. Ustavující konvencí zvolený lídr Stockwell Day, jehož předcházela pověst schopného provinčního politika – byl před vstupem do federální politiky ministrem financí v albertském provinčním kabinetu premiéra Kleina. Milióny voličů (včetně našich maličkostí) vkládalo do tohoto charismatického bilinguálního politika velkou naději a vidělo v něm skutečného reprezentanta nelevicových voličů. Vystřízlivění však přišlo velmi brzo. Dayovi se v předvolební kampani vloni na podzim podařilo takřka nemožné. Vedl ji tak uboze, že i leta zprofanovaný vůdce konzervativců Joe Clark vypadal v Dayově světle jako schopný politik. Kromě chybné taktiky a nešikovnosti se mu povedlo i několik velkých trapasů, když se při jednom z nich ukázalo, že Day, řečnící cosi o znečišťování vod, ani neví, kterým směrem teče proud řeky Niagary, ač je sám ontarijský rodák. Čtenář si jistě umí představit, jak jsou senzacechtivá média schopná podobnou věc nafouknout. Volby skončily, jak jinak skončit nemohly. Premiér Jean Chretien se svými levicovými Liberály ještě více posílil svou většinu v parlamentu. Po volbách vyšly najevo další Dayovi přehmaty, z nichž některé skončily soudním verdiktem ve prospěch protistrany a stály daňové poplatníky nezanedbatelnou částku. Mnozí poslanci CA si začali uvědomovat, že s Dayem u kormidla nemohou realisticky očekávat efektivní opoziční činnost v parlamentu a ani zvýšení podpory široké veřejnosti, která mezitím nabyla dojmu, že CA s Dayovým vedením nepředstavuje reálnou alternativu k vládnoucím Liberálům.
Zmínění poslanci CA začali v poslední době otevřeně rebelovat a v rozporu se stanovami, které umožňují zvolení nového lídra až v dubnu 2002, požadují Dayovu rezignaci. K rebelům se před několika dny přidala i veteránka partaje poslankyně Deb Grey, do té doby silně loajální a disciplovaná podporovatelka předáka. Z uvedeného je jasné, že s takto rozháranou opozicí si liberální vláda může dělat co chce, byť by byl její premiér Chretien sebevíce arogantní a chamtivý. Mezi veřejností je nikoliv neoprávněně rozšířený dojem, že když si tato partaj neumí udělat pořádek ve vlastním domě, nelze očekávat, že udělá pořádek v zemi.
Zbývá dodat, že jediným pozitivním aspektem v jinak velmi prekérní situaci je skutečnost, že do příštích federálních voleb zbývá relativně dostatečná doba (pravděpodobně budou v roce 2004 nebo 2005), aby zvítězil zdravý rozum a konzervativní pravice našla cestu ke spolupráci a utvořila pro nelevicové voliče skutečně důvěryhodnou alternativu.
Z ontarijského Bramptonu své čtenáře zdraví a slunečnou dovolenou přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 Kanadský parlament sídlí v Ottawě. |
