Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Osobní příběh šikany v USA. S koncem, ze kterého se Češi mohou učit

aktualizováno 
Cestovatel a publicista Karel Sedláček projel USA křížem krážem autem. Jednomu z jeho zážitků ve státě Oregon se dá v našich končinách uvěřit jen těžko. Situací, kdy vám někdo vrací zpětně peníze, se totiž zrovna moc nestává.

Do většiny národních parků se bez auta nelze dostat. | foto: Karel Sedláčekpro iDNES.cz

Policisté nesmějí v USA hlídkovat v civilních vozech nebo mít radary nějak maskované, ale stejně si dovedou najít nějaké šikovné místečko někde za bukem. Jak je všeobecně známo z amerických gangsterek, když se za vámi objeví policejní vůz s blikajícím nápisem STOP, nemá cenu odporovat, ale naopak rychle zastavit na okraji silnice a čekat. Nejlépe s oběma rukama na volantu.

Češi ve světě

  • Pracujete nebo studujete v cizině a chcete se podělit o svoje zážitky s ostatními čtenáři?
  • Odjeli jste do zahraničí na zkušenou a přivyděláváte (přivydělávali) si na farmě, jako au-pair nebo třeba v restauraci?
  • Nebo jste si některou zemi zamilovali tak, že se do ní pořád vracíte a přemýšlíte, že se tam usadíte natrvalo?

HONORÁŘ 1 000 korun
Napište nám svůj příběh do rubriky Od čtenářů. Za váš zveřejněný příběh nabízíme odměnu 1 000 korun. Příspěvky posílejte na libuse.tomanova@idnes.cz.

Byl jsem si všech těchto úskalí vědom z předchozí zkušenosti, a tak jsem jednoho sobotního odpoledne na pobřeží Oregonu na policejní vyzvání hned zastavil. Jel jsem relativně pomalu prázdnou přímořskou silnicí s krásnými výhledy na majáky a pacifické zátoky. Ale přehlédl jsem značku: 35 mil!

Přišel k vozu mladičký zrzavý policista, jen o málo vyšší než 150 cm. Tento handicap napravoval vysokou podrážkou. Byl nejistý, jako by poprvé sám patroloval. Pak jsem si uvědomil, že v Oregonu nemají rádi lidi z Kalifornie. Ani jejich poznávací značky. To můj případ poněkud komplikovalo.

Čekal jsem přátelskou rozmluvu o klimatu v české kotlině, ale nedočkal jsem se. Odnesl si doklady do svého auta, po chvíli se vrátil a podával mi pokutový lístek. Nechtěl jsem věřit svým očím: 150 dolarů! Za to jsou například tři noci v motelu! Ztvrdly mi rysy a policajtík mi nabídl alternativu u soudu. Rychle jsem s pokutou souhlasil a slíbil, že ji do 14 dnů uhradím poštovní poukázkou. Jak jsem řekl, tak jsem udělal.

Asi za půl roku, to už jsem byl dávno doma v Praze, jsem v poštovní schránce objevil dopis od jednoho okresního soudu v Oregonu. Zatrnulo mi. Že by peníze nedošly? Naštěstí mám od složenky kopii.

K mému ohromnému překvapení mi jeden okresní soudce sděloval, že jsem se stal obětí šikany, že mi policista neprávem udělil tak vysokou pokutu, a proto mi ji snížili na polovinu. Přiložen byl šek na 75 dolarů.

Tak to bylo milé překvapení. Něco takového se může stát jen v Americe. Radostně jsem spěchal do banky, abych šek vyinkasoval. Trvalo to měsíc a za tuto službu si můj peněžní ústav naúčtoval 35 dolarů! Trpce jsem konstatoval, že něco takového se pro změnu může stát jen u nás.

Nejkrásnější je historická silnice Route 66.

Nejkrásnější je historická silnice Route 66.

Kdo navštíví San Francisko, musí si projet strmé zatáčky v Lombard Street. Není to však nic nebezpečného.

Kdo navštíví San Francisko, musí si projet strmé zatáčky v Lombard Street. Není to však nic nebezpečného.

Pokuta, nebo soud

Každopádně pokud budete cestovat autem po USA, je dobré se dopředu seznámit s nepsanými pravidly. Pokud policista zastaví za vaším autem, jen málokdy nutí řidiče vystoupit a dát ruce na kapotu. To se u běžného dopravního přestupku nedělá. Ale doporučuje se ponechat obě ruce na volantu.

Na dotaz po řidičském průkazu, eventuálně pasu, je dobré říci, kde ho máte, třeba v tašce na zadním sedadle a v levé náprsní kapse saka. Policista svolí a vy si doklady můžete pod jeho bedlivým dozorem jednou rukou vytáhnout. Nejednou se stalo, že řidič vytáhl z vnitřní kapsy, nebo spíš z pouzdra v podpaží, pistoli a policistu zastřelil.

Bloger roku 2014

Potom policista zalistuje naším mezinárodním řidičákem, většinou ho nepochopí a občas zavede přátelskou debatu, odkud to vlastně jste, kde je Praha a podobně. Pak řeší přestupek domluvou, pohrozí prstem a pošle českého turistu dál pomalu obdivovat krásy Ameriky.

Kdo odmlouvá nebo se chová nepřátelsky, může dostat pokutu či dokonce předvolání k soudu. Musí si do druhého dne platit motel a pak je stejně odsouzen. Třeba ke čtyřem hodinám veřejně prospěšných prací. Turista pak mete ulici před soudní budovou a nadává si za dvoudenní zdržení.

Dopravní zácpa na silnici Interstate 75/85 v Atlantě, Georgia

Dopravní zácpa na silnici Interstate 75/85 v Atlantě, Georgia

Auto jako symbol Ameriky

Auto jako symbol Ameriky

Jak získat auto a tipy, jak ušetřit

Pryč jsou zlaté časy Jacka Kerouaca, kdy se Amerika dala dobře projet stopem. Dnes jsou všichni příliš opatrní a nejpohodlnější je projet si Spojené státy svým autem. Můžete si ho koupit v autobazaru, ceny odpovídají stáří vozu, únosné bývá zaplatit kolem tisíce dolarů. Je tu však nebezpečí, že takové auto nikdo nepojistí, nebo že si člověk koupí vůz se skrytou vadou a zůstane trčet někde v poušti. A co s ním před návratem? Málokdy se už podaří takovou ojetinu prodat.

Nejvýhodnější je objednat si předem auto přes internet v některé autopůjčovně. Cena se stanovuje podle velikosti vozu. Při vyplnění jednoduchého objednacího formuláře se nic neplatí a získá se číslo rezervace. Snadno si můžeme také porovnat ceny v konkurenčních půjčovnách. Vždy se však musí platit kreditní, nebo debetní kartou. Půjčovny v centru města přitom mívají vyšší ceny než ty na letišti, ale někdy pro vás zdarma dojedou.

Důležité je mít mezinárodní, ale i český řidičský průkaz. Zatímco v Kalifornii mi stačil mezinárodní, na Havaji mi mezinárodní neuznali. Musel jsem být několik dnů bez auta, než mi z Prahy poslal syn kurýrem ten český. Nebyla to levná zkušenost.

V půjčovně stačí předložit registrační e-mail a sepsat smlouvu. Úředníci samozřejmě nabízejí různá pojištění a připojištění, která bývají dražší než denní půjčovné. Sám přistupuji jen na to povinné, nebo běžné.

Někdy se stane, že rezervované auto není ještě připraveno. Potom vám začnou nabízet větší vozidla se silnějším motorem a větším zavazadlovým prostorem, ale za vyšší cenu. Zkrátka obchodníci. Je třeba trvat na svém a pak vám jako bonus nabídnou větší auto za cenu menšího, původně objednaného.

Také je někdy dobré se zeptat, zda nemají v ten den nějakou slevu, třeba pro turisty z Evropy a podobně.

Rozhodně nikdo nemusí mít obavy z automatické převodovky, jíž jsou v Americe vybavena prakticky všechna auta. Párkrát to s vámi sice škubne, ale za pár minut si na pohodlí zvyknete.

Nepodceňovat pojištění

Carpool a pokuta

  • V 70.letech, v době ropné krize, v USA vznikl systém carpool, kdy se lidé sami domluví a svezou třeba sousedku do města, takže její auto zůstane ten den doma. Za odměnu pak vozy 2+ mohou jezdit ve vyhrazených pruzích. Jsou označeny žlutě, jezdí v nich méně aut, a provoz je tudíž rychlejší a plynulejší.
  • Z poslední lyžovačky v Bear Mountain jsme se vraceli s manželkou do Los Angeles a protože jsme byli v autě dva, jeli jsme v pruhu Carpools 2+. Stmívalo se a ani jsem si nevšimli, že aut v našem pruhu je ještě méně než obvykle a že nikde není infotabule 2+. Po půlhodině mi to došlo: jedeme v placeném pruhu Express Lanes! Hned jsem se zařadil mezi pomalu se posouvající vozy a utěšoval se, že si nás nikdo nevšiml. Na některých místech v USA jsou také placené dálnice, ale na ně se většinou vjíždí skrz speciální turnikety. Tady nic takového nebylo.
  • V pohodě jsme dojeli k našemu hostiteli a svěřili se mu s tím zážitkem. Opáčil, že nás jistě nějaká dálniční kontrolní kamera vyfotografovala a policie podle čísla zjistí, že nemáme zaplaceno. Nikdo se neozval a vrátili jsme se spokojeně do Prahy. Za měsíc však přišla půjčovně pokuta a ta ji obratem poslala našemu hostiteli. Zaplatil za naši nepozornost 30 dolarů. A kdybych při půjčování auta neuvedl jeho adresu? Půjčovna by nám částku jednoduše strhla přímo z kreditní karty.

Popravdě řečeno, vyplatí se mít pojištění. Na jaře do mě v Los Angeles narazil místní student. Naštěstí jsem jel ve vilové čtvrti do kopce velmi pomalu a on odjížděl od chodníku. Neměl jsem auto z půjčovny, ale půjčené od jednoho známého. Mladý řidič přiznal svou nepozornost a hned navrhl, že opravu zaplatí jeho pojišťovna. Opsal jsem si jak jeho řidičský průkaz, který v USA vlastně supluje naši občanku, a také údaje o pojistném.

Majitel auta potom telefonem nahlásil pojistnou událost své pojišťovně. Druhý den mě zavolali jako řidiče autonehody. Natočili se mnou na dálku protokol a dokonce nabídli formou konferenčního hovoru českého tlumočníka. Závěr byl jednoznačný: škodu uhradí viníkova pojišťovna. My jsme dostali za úkol nechat si v opravně odhadnout škodu. Jestli bude do dvou tisíc dolarů, tak nám pojišťovna pošle šek na tuto sumu, jestliže bude oprava dražší, proplatí konečnou fakturu. Šlo vlastně jen o promáčknuté pravé zadní dveře, takže se oprava vešla do „šekového“ limitu.

Nikomu se nic nestalo. Ale byl jsem jednou také svědkem malého nárazu do našeho vozu autem jedoucím za námi. Pršelo, tak nebylo divu. Byl jsem spolujezdec se zapnutými pásy, takže jsem zaznamenal jen malé trhnutí. Přesto americký řidič hned volal policii. Nikomu nevadilo, že jsme blokovali asi hodinu levý jízdní pruh.

Policista dlouho sepisoval protokol s oběma řidiči, potom pozval do policejního vozu i mě. Znovu jsem musel popisovat celou nehodu ze svého pohledu a hlavně ho zajímalo, zda mě něco nebolí, zda nechci preventivně zajít na rentgen, abych neměl následky atd. Nikam jsem nešel a následky se dosud neprojevily.

Styl jízdy

Američané jezdí od mládí a dá se říci, že jsou „vyježdění“.Takže nehod není mnoho, ale jsou výjimky, jež potvrzují pravidlo. Viz výše.

Viděno našima očima se v USA jezdí zásadně pomalu. Ovšem to neplatí na městských dálnicích. Někdy proto bývá problémem přesunout se třeba přes čtyři nebo pět proudů až k výjezdnímu pruhu. Člověk musí prostě „vyhodit blinkr“ a vrhnout se do tlačenice. Zatím mi to vždycky vyšlo. Dokonce ještě horší je to při nájezdu na dálnici. Zvláště v noci jsem měl strach, že se nikdy nezařadím, protože i v prvním jízdním pruhu kolem mě auta jen svištěla. Nakonec mě přece jen někdo pustil.

Na dálnici ve městě se má jezdit většinou 45 mil za hodinu, ale to nikdo nedodržuje. Mimo město je povolena rychlost 75 mil za hodinu. Ještě před několika lety byl limit nižší, protože jako následek ropné krize platilo nařízení šetřit benzinem a naftou.

Jakmile jste za městem, například na silnici nižšího stupně, je i stanovena i rychlost nižší, třeba jen 65 či 55 mil/h. Auta se nekonečně vlečou a řidiči se kochají okolní krajinou. Někomu „šnečí tempo“ leze na nervy, přestane se kontrolovat a přidá plyn. A na to právě čekají policejní hlídky.

Na cestách po USA

V příštím dílu vám Karel Sedláček povypráví o tom, jak snadné je oblíbit si Los Angeles.

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.