Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Sierrou Maestrou ve stopách Fidela Castra

aktualizováno 
Při toulkách po Kubě jsem nemohl vynechat nejvyšší a určitě nejslavnější pohoří "Ostrova svobody" - Sierru Maestru. Zatím poslední kapitola kubánské historie totiž začala právě tady: po týdenní nebezpečné plavbě z mexického Tuxpánu v přetížené jachtě Granma se 2. prosince 1956 vylodilo na pláži Las Coloradas osmdesát revolucionářů pod vedením Castra.

Jak to tehdy bylo
Po počátečních neúspěších, když loď zapadla do bahna močálu a povstalcům se nepodařilo dopravit na pevninu většinu svých zbraní, a zejména po prvním střetu s vládními vojsky, z něhož se pouhým dvanácti mužům (včetně Fidela, jeho bratra Raúla a proslulého argentinského lékaře - revolucionáře Che Guevary) podařilo uniknout do hor nedaleké Sierry Maestry, se štestena už natrvalo obrátila na stranu partyzánů.

Celé tři roky - do konečného vítězství revoluce na Nový rok 1959 - se v neprostupných horách Sierry Maestry nalézal hlavní stan Castrova povstaleckého oddílu; od února 1958 pak i vysílač povstaleckého Radia Rebelde. (Rádio s tímto názvem vysílá dodnes; vzhledem ke Castrově zálibě v úderných sloganech typu "Revoluce v každé čtvrti!" to ostatně ani nepřekvapuje.)

Cesta do národního parku
Turistickou lahůdkou Sierry Maestry je místní národní park s atraktivní kombinací hřebenové trasy, vedoucí přes nejvyšší vrchol pohoří i celého ostrova (Pico Turquino, 1972 m) a návštěvy památných  revolučních objektů (Comandancia de la Plata s velitelským stanovištěm, muzeem, původním vysílačem a Castrovou rezidencí)

Vzhledem k tomu, že vstup do oblasti je jen na povolení (jež podle průvodce Lonely Planet trvá vyřídit až 45 dní), pouze v doprovodu průvodce a navíc za citelný poplatek v dolarech, rozhodl jsem se, že si tuto trasu odpustím a vydám se jinou, o nějakých 40 km východněji, blíže k Santiagu de Cuba.

Přečtěte si
Kuba: není kam spěchat

Výchozí bod se nalézá poblíž pobřežního městečka Chivirico, ve vesničce Calentura, odkud vede vozová cesta do hor, přes vesnici La Alcarraza a vrcholový hřeben (tvořící hranici mezi provinciemi Santiago de Cuba a Granma); a dalších 20 km do osady Los Horneros, odkud se už dá dojet do nejbližšího města místní dopravou.


Nádraží v Santiagu

Do Chivirika za 20 pesos
Podle vcelku spolehlivého průvodce Lonely Planet měly do Chivirika jezdit privátní náklaďáky ze stanoviště Serranos poblíž železničního nádraží. Odtud jsem už předtím cestoval do Guantánama, takže jsem se zařadil do příslušné fronty - stanoviště naštěstí sestává z velké otevřené čekárny s lavicemi, takže většina čekajících sedí).

I tady fungoval výborný kubánský systém "El último" (poslední), podle kterýmžto dotazem si najdete člověka, stojícího před vámi, abyste se ho mohli držet.

Po zhruba hodině čekání, když už přede mnou bylo jen zhruba čtyřicet lidí, přišel řidičův pomocník, aby nás odvedl k velkému náklaďáku, který stál za rohem. Pochopitelně se ihned přidružil ke mně, jedinému cizinci, a začalo smlouvání. Poučen předchozími zkušenostmi jsem hned zkraje odmítl platit dolary (vyjde vždy dráž) a nakonec přistoupil na 40 pesos (zhruba totéž v korunách). Když ale vyšlo najevo, že na mě zbylo už jen místo k stání, smířil se s dvaceti (fixní, státem regulované jízdné, činilo 5 pesos).

Siesta v Chiviricu málem místo oběda
Na místo jsem trochu vytřesený dorazil zhruba po půldruhé hodině; Chivirico je malé ospalé přímořské městečko, které na mě zapůsobilo velmi sympaticky, hlavně proto, že jsem se mohl svalit do stinného parku hned u pláže a přečkat největší polední žár.

Odolal jsem i pokušení vlézt do skutečně lákavého, čistého moře (neměl jsem jistotu, že během příštích dvou dnů narazím na sprchu nebo nějakou říčku) a při lenivé siestě málem přišel i o oběd.  Blízká krčma, kde jsem ke svému uspokojení viděl několik strávníků, totiž zanedlouho s obědy skončila a až na mé úpenlivé prosby mi jakási babča přinesla obvyklou tmavou rýži s praženými kolečky banánu a kouskem masa (za 8,50 pesa snad nejlevnější teplé jídlo za celý pobyt).

U všudypřítomného devizového stánku jsem si pak dal pivko (taky jen 3/4 dolaru) a spokojeně vsedl do svého nejoblíbenějšího dopravního prostředku ostrova - koňské drožky, která mě spolu s šesticí domorodců odvezla do 4 km vzdálené Calentury. Drožka navíc patří k těm několika málo službám, kde obvykle cizince nediskriminují (přemrštěnou cenou v dolarech); ve většině měst kromě Havany si tudíž tuto ekologickou připomínku dávných časů můžete dopřát za pouhé jedno peso.

Pomerančová zastávka
Cestu, či spíše nezpevněnou silnici (i když jsem na ní potkal jen jediné auto)  jsem našel snadno, a tak jsem kolem třetí hodiny začal pomalu vystupovat ke 12 km vzdálené vesnici La Alcarraza. Přestože jsem cestou potkal prodavače pomerančů a mohl si tak dopřát neočekávané osvěžení, měl jsem výstupu po pěti hodinách právě tak dost a rozložil jsem si spacák na mýtince u silnice, půl hodiny před vesnicí. Rozhodl o tom především nedaleký lesní pramínek; v únoru, kdy jsem na Kubě pobýval, bylo všude poměrně sucho a s vodou bylo nutné dobře hospodařit.

Když už jsem zmínil pomeranče: jako starý pamětník přelistopadových poměrů jsem měl kubánské pomeranče zafixované jako ty nejméně chutné, přeslazené, s nedobrou dužinou - prostě produkt podřadné jakosti. Nyní jsem si je připomněl a zároveň mi došlo, že jejich pověst nebyla až tak úplne zasloužená, protože jsou určené k vymačkání. (Ve městech, většinou na zcela nečekaných místech, se dalo občas narazit na prodejce, sedící u hromady pomerančů - obvykle jeden až dva za peso - , které zákazníkům rozkrojil, případně i oloupal pomocí obdivuhodného loupače na kličku, jehož obdobu jsem viděl pouze v Indii).

I banány byly jiné, menší, s odlišnou chutí, nemluvě o tuhé odrůdě na smažení, zmíněný nezbytný doplněk rýže.

Ovoce a zelenina vůbec mi ostatně nepřipadaly nijak nedostatkové (alespoň základní druhy jako rajčata, brambory, cibuli, pomeranče a banány měli všude, a celkem levně, za pesa), proto mě poněkud zarážela naprostá absence nějaké původní domorodé kuchyně, pro jiné karibské a latinskoamerické země tak typické. Všude jen dusivé sendviče a těžko poživatelná pizza (i když v nouzi si na ně člověk postupně také navykl). Zato cukru bylo všude dost - díky malé poptávce na světových trzích - a nejen blahodárně přeměněný v nespočetné druhy rumu, ale bohužel ve vysokých dávkách i prakticky ve všech nápojích, které se na ulici daly koupit.


Krajina Sierry Maestry

Pohlednice z Prahy pohladila na duši
Noc ve zhruba tisícimetrové výšce byla podle očekávání velmi příjemná - poprvé jsem na Kubě pocítil i trochu chladu! -, zřejmě díky suchému období neotravovali ani komáři. Prošel jsem vesnicí, schovanou v malém horském údolícku a pustil se další silničkou vzhůru, když mě oslovila babča sedící před krásnou chýškou: pozvala mě dovnitř a nabídla vodu.

Po zkušenostech z měst, kde každý, kdo vás osloví, si dříve nebo později o něco řekne -  o tužku, fotku nebo rovnou  o dolar -, jsem byl připraven ji obdarovat, ale silně věřící stařenka si chtěla jen popovídat (pravda, z jejího drčivého monologu jsem jen pracně lovil slůvka) a velmi se rozzlobila, když jsem to navrhl. Se slzami v očích alespoň přijala pohlednici Prahy (přesně podle doporučení Lonely Planet dělaly lidem největší radost).

Bloudění 
Silnice poznenáhlu stoupala, avšak ne pořád, a v tom byl také kámen úrazu. Občas se totiž rozdvojovala a pak nebylo na první pohled jasné, kterým směrem se dát. Proto jsem přivítal, když mě dohonila skupinka vesničanů; v jejich společnosti jsem pokračoval několik kilometrů po silnici a posléze po strmé pěšině, vedoucí k hřebeni. Pak jsem je - bohužel - nechal odejít;  po krátkém odpočinku mě pěšina znovu vrátila na silnici a já byl v koncích. Široko daleko ani živáčka, takže jsem se nakonec vydal z kopce, což mi v dané situaci přišlo logičtější.

Zřejmě mě mělo varovat, že klesání bylo prudké a vytrvalé; po několika hodinách (přerušených koupelí v nedaleké říčce) jsem došel do vesnice Colón, kde jsem se od obyvatel jedné chalupy dozvěděl, že jsem úplne špatne. Asi jsem se zatvářil hodně zničeně, protože mi podali vodu a kávu a nabídli, že mě vezmou zpátky opodál stojícím náklaďáčkem, plným dřeva - ovšem až zítra. To jsem s díky odmítl a rezignovaně se obrátil na zpáteční cestu.

Po chvíli mě dohnal klučina, po němž mi ještě poslali několik banánů a mandarinek na cestu, ale i policista v civilu, který mě přátelsky, leč nekompromisně legitimoval a sepsal se mnou hlášení, jak a proč jsem do vesnice přišel.



Luisův domeček

Konečně hospoda! Ale ouha...
Když jsem zbrocený potem vystoupal zpátky k výchozímu bodu, slunce se již klonilo k západu - ztratil jsem šest hodin, hodně energie, ale, což bylo horší, už jsem neměl skoro žádné zásoby. Od vesnice Los Horneros mě podle odhadu dělilo dalších pět šest hodin chůze, což jsem věděl, že nezvládnu. Naštěstí jsem zanedlouho potkal dvojici, která mě ubezpečila, že "za chviličku" narazím na vesnici, kde je hospoda.

Byla už hluboká noc (která, pravda, v nízkých zeměpisných šírkách padne, než se nadějete), když jsem začal rozeznávat obrysy chatrčí; nikde ovšem ani známka po životě, ani světýlko, jen štekot psů. Až jsem došel k chalupě, z níž se ozývala hudba a rozjařené hlasy.

"Hospoda," zajásal jsem - ale ouha; byl to jen soukromý večírek. Kde chybí štestí, musí nastoupit drzost, rozhodl jsem, jelikož jsem už už padal hlady a únavou, a svou nepříliš plynulou, zato naléhavou španelštinou jsem tak dlouho apeloval na city dvou rozjásaných mladíků, až se uvolili mě vzít k sobě. To jsem ovšem netušil, že napřed půjdeme přes půl vesnice pro jídlo (zřejmě k rodičům jednoho z nich) a poté dlouhou strastiplnou cestou plnou kořenů a výmolů, přes kávovou plantáž a kolem opuštěné vojenské základny, až k malému domku s kuchyňským přístavkem z prken, kde jsem se konečně mohl zhroutit do židle.

Gurmánská hostina
Následovala úplná hostina; před mými užaslými zraky začal Luis (mladší z nich, jehož matce domek patřil) vytahovat z bandasky kusy pečeného vepřového s rýží, z tašky rajčata a banány, a nakonec nám z termosky nalil kávu. Byl to student technického institutu v Bayamu, jeho starší kamarád Rainier rolničil zde ve vesnici.


Luis s kávou

Jako na Kubě pokaždé se má počáteční obezřetnost (v situaci, kdy jste v podstatě vydáni všanc lidem, jež vůbec neznáte, a pro něž jste navíc velmi bohatí, myslím zcela na místě) postupně rozplývala. Klábosili jsme o všem možném. Jako vždy jsem politická témata neprosazoval, ale ani se jim nevyhýbal;  trochu si posteskli, jak by bylo krásné cestovat po světě, ale jinak vypadali v podstatě spokojeně.

V malé koupelničce se sprchou a WC byla tekoucí voda, Luis mi v hrnci nad ohněm nicméně ještě trochu snaživě ohřál, a po koupeli připravil lůžko. Noc byla příjemná a chladná a já jsem usnul, sotva jsem ulehnul.

Probudil jsem se do svěžího rána, zanedlouho po mně i mí hostitelé, takže jsem se po hrnku kávy zvedl, obdaroval je pohlednicemi, sadou fixů a sešitem (a po chvíli naléhání přijali i menší finanční obnos) - a na rozcestí se s nimi rozloučil.


Nevěsta z Bayma

Na cestě do Bayma
Zbylých několik kilometrů do cílové vesnice už bylo snadných, s kopce, po stále širší vozové cestě, lemované stále častějšími domky se zahrádkami a políčky, až jsem přišel na okraj Los Horneros a posléze i na náves, kde vedle lelkujících  vesničanů a pasoucích se koní stál také naložený džíp, připravený k odjezdu.

Ke své velké radosti jsem se do něj vešel (a - už k menší - ještě pět dalších lidí) a krátce nato jsme vyrazili.  Po několika kilometrech se objevil asfalt a za další hodinku jsme byli v Guise. Ochotně jsem zaplatil požadovaných 10 pesos, u jídelních stánků v boční uličce si dal vydatný oběd (obvyklá rýže, vepřové, smažený banán) a papájovou limonádu z elektrického mixéru, za podobně nízkou cenu, a na ústředním náměstí téměř okamžitě chytil mikrobus do Bayama (za neuvěřitelných 5 pesos, stejně jako Kubánci).

První na korbě, za pětinásobek ceny
V tomto klidném, idylicky působícím městečku sice idylka skončila - hned na krásném ústředním náměstí Parque Céspedes, lemovaném pečlivě restaurovanými  koloniálními domy, se na mě vrhlo několik jineteros (proslulých kubánských nabízečů čehokoli, z čeho by mohl kápnout kýžený dolar), a na nedalekém autobusovém nádraží jsem si po několikahodinovém čekání musel vyhandrkovat "jen" pětinásobné jízdné náklaďákem (ovšem s tím privilegiem, že jsem na korbu směl vylézt jako první a vybrat si nejlepší sedadlo).

Co by tomu říkal Che Guevara...
Příjemná cestovní nálada mi však vydržela až do cíle dnešní etapy, města Holguín, čtvrtmilionové metropole stejnojmenné provincie.

Když jsem uléhal na lůžku nijak vábného pokoje o nic důvěryhodnějšího hotelu Turquino (v duchu  poznávacího rázu své cesty a s trochu perverzní touhou vyzkoušet všechno jsem se rozhodl pro státní hotel; cenově vyšel zhruba na stejno jako privát, USD 12,50 na noc, jeho jedinou pochybnou předností pak byla černobílá televize), říkal jsem si, oč muselo na Kubě být příjemněji, než se lidé tak zkazili a začali nezřízeně dychtit po dolaru, a co by tomu asi říkal Che Guevara..., až jsem si vybavil  tak nedávno minulou dobu našich vlastních Štastných zítřků a Věčných časů, a s úlevou usnul.

Nádraží v Santiagu de Cuba

Obvyklá vesnická kuchyně na Kubě

Luis s kávou

Luisův domeček

Krajina Sierry Maestry

Dům v Los Horneros

Nevěsta z Bayama

Autoři:




Nejčtenější

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Další z rubriky

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.