Grónsko v půli podzimu není zrovna pohostinné. Potemnělá obloha spoře osvětluje bizarní ledovcový masiv,dny se krátí. Bouře vysilují, prudký vítr ztěžuje pohyb. Mnoho dní nevidíte slunce. Přechody ledovce v tuto dobu nejsou povoleny. Navíc se pohybuji sám (to je zakázáno, dokonce i v létě).
Na každou výpravu se připravuji co nejlépe,abych snížil riziko na minimum. Probírám do nejmenších detailů jednotlivé součásti výstroje a výzbroje. Jsou však věci, které prostě neovlivníte: tak jako se nevyhnete úderu blesku v horách (bouřky se zde bojím nejvíce), nemůžete zcela vyloučit nebezpečí, kterým hrozí trhliny v ledovci. Jsou zakryty sněhem, nejsou vidět. Není nic snadnějšího, než se při jejich přechodu probořit. Noha vám nenadále projede do trhliny. Pak sledujete nekonečnou průrvu: není to příjemné. Dno je kdesi v nedohlednu. Mocnost ledovcové vrstvy dosahuje v Grónsku tří kilometrů. Grónský pevninský ledovec, po Antarktidě největší na světě, jsem přecházel sám v roce 1996, od východního pobřeží na západ. Celkem už jsem po něm nachodil asi 1500 kilometrů. Když jde více lidí, jsou navázáni na laně. Po ruce je také provazový žebřík pro vytažení z trhliny. Já jsem byl ale sám - a bez vysílačky,kterou můžete přivolat pomoc. Velkou obavu jsem měl hlavně z krajů ledovce, kde jsou průrvy nejčastější. Najdete nejvíce schůdné místo a chystáte sestup. Není ale vyhráno: ledovec postupuje několik centimetrů až desítek metrů za den. Jeho tvar se výrazně mění. Ani výstup na ledovec není jednoduchý. Není to ale nic ve srovnání s potížemi, které přináší sestup. Přibývají ledovcové boule a trhliny. Pětadvacet kilometrů před cílem sundavám lyže a pokračuji pěšky - přechod to ještě více ztěžuje. Trhliny jsou stále horší a horší. Hlavně nepropadnout panice, říkám si. Nespěchat, jít klidně. V nepřehledném labyrintu ledových bloků si připadám jako vězeň. Cítím sílící touhu vyprostit se z toho sněhového sevření. Přemýšlím, zda nezahodit sáně a pokračovat jen s nejnutnější výstrojí. Nakonec jsem to ale neudělal, přestože průchod se sáněmi mezi trhlinami je ďábelsky úmorný a vysilující. Třikrát mi sjíždí noha do trhliny, druhá zůstává na okraji přejíždí mi mráz po zádech. Vím, že na pomoc zvenčí nemohu spoléhat. Měl jsem jen satelitní navigační přístroj k určování polohy, který jen pomalu ukrajoval těch pár stovek metrů k cíli. Jako naschvál padla ještě neprostupná mlha, která ztěžuje orientaci. Najednou se objevuje v mlze cosi černého. Jdu blíž a sleduji tmavý kámen, který zvěstuje morénu a konec cesty. Mlha se rozplývá a jak sestupuji z ledovce,sleduji letadlo s turisty. Pilota později potkávám na místním letišti, kam to bylo ještě dva dny chůze. Diví se,odkud přicházím. Říká, že by mě zachránili, kdyby se mi něco stalo a věděli o mě. »Ale jen kdyby bylo hezké počasí,« dodává. Hezké počasí není na podzim v Grónsku skoro nikdy.
Na každou výpravu se připravuji co nejlépe,abych snížil riziko na minimum. Probírám do nejmenších detailů jednotlivé součásti výstroje a výzbroje. Jsou však věci, které prostě neovlivníte: tak jako se nevyhnete úderu blesku v horách (bouřky se zde bojím nejvíce), nemůžete zcela vyloučit nebezpečí, kterým hrozí trhliny v ledovci. Jsou zakryty sněhem, nejsou vidět. Není nic snadnějšího, než se při jejich přechodu probořit. Noha vám nenadále projede do trhliny. Pak sledujete nekonečnou průrvu: není to příjemné. Dno je kdesi v nedohlednu. Mocnost ledovcové vrstvy dosahuje v Grónsku tří kilometrů. Grónský pevninský ledovec, po Antarktidě největší na světě, jsem přecházel sám v roce 1996, od východního pobřeží na západ. Celkem už jsem po něm nachodil asi 1500 kilometrů. Když jde více lidí, jsou navázáni na laně. Po ruce je také provazový žebřík pro vytažení z trhliny. Já jsem byl ale sám - a bez vysílačky,kterou můžete přivolat pomoc. Velkou obavu jsem měl hlavně z krajů ledovce, kde jsou průrvy nejčastější. Najdete nejvíce schůdné místo a chystáte sestup. Není ale vyhráno: ledovec postupuje několik centimetrů až desítek metrů za den. Jeho tvar se výrazně mění. Ani výstup na ledovec není jednoduchý. Není to ale nic ve srovnání s potížemi, které přináší sestup. Přibývají ledovcové boule a trhliny. Pětadvacet kilometrů před cílem sundavám lyže a pokračuji pěšky - přechod to ještě více ztěžuje. Trhliny jsou stále horší a horší. Hlavně nepropadnout panice, říkám si. Nespěchat, jít klidně. V nepřehledném labyrintu ledových bloků si připadám jako vězeň. Cítím sílící touhu vyprostit se z toho sněhového sevření. Přemýšlím, zda nezahodit sáně a pokračovat jen s nejnutnější výstrojí. Nakonec jsem to ale neudělal, přestože průchod se sáněmi mezi trhlinami je ďábelsky úmorný a vysilující. Třikrát mi sjíždí noha do trhliny, druhá zůstává na okraji přejíždí mi mráz po zádech. Vím, že na pomoc zvenčí nemohu spoléhat. Měl jsem jen satelitní navigační přístroj k určování polohy, který jen pomalu ukrajoval těch pár stovek metrů k cíli. Jako naschvál padla ještě neprostupná mlha, která ztěžuje orientaci. Najednou se objevuje v mlze cosi černého. Jdu blíž a sleduji tmavý kámen, který zvěstuje morénu a konec cesty. Mlha se rozplývá a jak sestupuji z ledovce,sleduji letadlo s turisty. Pilota později potkávám na místním letišti, kam to bylo ještě dva dny chůze. Diví se,odkud přicházím. Říká, že by mě zachránili, kdyby se mi něco stalo a věděli o mě. »Ale jen kdyby bylo hezké počasí,« dodává. Hezké počasí není na podzim v Grónsku skoro nikdy.
