Exkluzivní seriál reportáží zpravodajů MFDNES ze Severní Koreje
Díl 2. Reportáž: Militantní obyvatelstvo a návrat v čase
Díl 1. Obrazem
Památníky. Revoluční hesla. Revoluční hudba. Pionýrské šátky. Na barevném billboardu dělník s placatou čepicí hrozí mohutnou pěstí neviditelným nepřátelům. I okolní rozkvetlé keře jako by dýchaly nevšední ideologickou zarputilostí.
Jde mi z toho hlava kolem a zakouším intenzivní pocit, že mě stroj času vystřelil hluboko do minulosti. Ten pocit vůbec není od věci: Vítejte v Severní Koreji, v zemi, kde včera znamená zítra. Vítejte zpátky v padesátých letech.
O skutečném životě v tomhle zakletém státě, posledním skanzenu stalinismu, se toho ví pramálo. Pokud sem přijedete, brzy zjistíte proč.
S cizinci se tady nemluví, pro obyčejné Severokorejce na to platí přísný zákaz. Nad jeho dodržováním bdí státem pečlivě vybraní průvodci. Bývají nekompromisní. Pro ilustraci záznam jednoho "rozhovoru", který jsem vedl: "Chtěl bych si promluvit s někým na ulici. Můžete mi tlumočit?" ptám se jednoho z průvodců, říkejme mu třeba Kim. "Ale proč?
Vždyť můžete mluvit se mnou," dělá Kim nechápavého. "Chci se jen někoho zeptat, jak se mu vede," zkouším to ještě. "Zeptejte se mě, mně se vede dobře," pokračuje Kim se železnou logikou. Marnost nad marnost. Kdo se ptá, je nebezpečný!
JAK SE ŽIJE V SEVERNÍ KOREJI
Uzavřená říše Velkého vůdce Kim Ir-sena a Drahého vůdce Kim Čong-ila je stále pevně zakotvená v minulosti. Žádná z rekvizit stalinismu dosud neskončila ve starém železe, lidé se neusmívají a na cizince hledí s podezřením.
Kimova říše: všude vládne paranoia
"Nezlobte se, ale musel bych jít s vámi. Jsem odpovědný za vaši bezpečnost," odpovídá Kim na můj dotaz, zde bych se po metropoli mohl aspoň chvilku projít sám. Jak absurdní to byla otázka, jsem pochopil až později. Průvodci se od turistické skupiny, jejíž jsem byl součástí, po celou dobu pobytu nehnuli ani na krok. Kdo chce chodit sám, je nebezpečný!
Fotografovat v Severní Koreji smíte oficiálně jen to, co vám povolí, vesměs schválené turistické objekty, rozhodně ne běžné záběry z ulice. A objektivem jen do 150 milimetrů. Mobil vám pro jistotu zabaví hned na hranici a vrátí až při odjezdu. Internet sice v zemi existuje, jeho užívání je však výsadou jen těch nejvyvolenějších z vyvolených, tedy partajních bossů. Moderní telekomunikační prostředky v rukou běžných občanů nebo cizinců jsou nebezpečné!
Jsou to ale paradoxy. Severní Korea sice ani náhodou není příslušníkem eurozóny, ale jako oběživo tam slouží euro. Alespoň od cizince jinou měnu nevezmou. Americké dolary nechtějí, asi jim připadají "příliš imperialistické", a místní měnu, wony, zahraniční návštěvník vlastnit nesmí.
Chce-li nakupovat, vesměs trapné suvenýry, může tuhle potřebu uspokojit jen v několika mezinárodních hotelech či v pár speciálních obchodech, kam mají Severokorejci zamezen přístup. Spatřit domácí obchody by přece mohlo být nebezpečné!
Výsledkem téhle prapodivné směsice zákazů a příkazů je natolik dokonalý tajnůstkářský systém, že člověk nakonec odjíždí s téměř nulovým poznáním toho, jak fungují vnitřní mechanismy bizarní společnosti. A tak je to přece správně, alespoň z pohledu režimu.
Mnohými ironizovanému Pchjongjangu nelze odepřít jisté kouzlo. Je přepečlivě vypulírovaný, nikde ani smítko, je vzdušný a plný zeleně. Aut na širokých komunikacích pomalu přibývá a zdaleka to nejsou jen staré kraksny.
Pchjongjang není jen beton
Ano, Pchjongjang je betonovou džunglí, ale jinak to nejspíš ani nešlo. Během korejské války byl totiž prakticky srovnán se zemí americkým bombardováním, po válce bylo nutné hlavní město postavit znovu. Rychle a jednoduše.
Strana poručila, tak to jít muselo. I za cenu toho, že kvantita dostala přednost před kvalitou. Když dnes budete stát dostatečně blízko u mrakodrapů - průvodci vás tam určitě nepustí - zjistíte, že balkony se často výrazně odchylují od kolmé linie.
Z panelů na vás zírají podivné vypukliny a dutiny. Bubliny jsou patrné i ve skleněných výplních oken. "Fušeřina" byla daní za obrovský spěch - místní komunisté s hrdostí hovořili o takzvané "pchjongjangské rychlosti".
Budovy z konce sedmdesátých až osmdesátých let jsou oproti starším předchůdcům kvalitativně o několik tříd výše. Výše řečené se týkalo obytných domů. Paláce a veřejné budovy, to bylo zcela jiné "kafe". Byly koncipovány tak, aby z nich každému přecházel zrak.
Faktem je, že ona bohatě zdobená a vesměs v mramoru vyvedená chlouba socialistického realismu dnes spíše vzbuzuje údiv a kroucení hlavou.
Militarizovaná společnost
Stojím na jedné z promenád na břehu řeky Taedong, pchjongjangské Vltavy. Něco mi na lidech, kteří procházejí kolem, připadá zvláštní. Ale co? Pak mi to dochází: všichni jdou pochodovým krokem. Ne, že by museli, mají to v krvi.
Vzývání všespásné ideologie ču-čche, volající po soběstačnosti ve všech směrech. Kolektiv. Strana. Vůdce. Supervůdce. Přirozeně neomylný, co činí, to dobře činí. Jeho slova jsou svatá.
Lidé pochodují ke světlým zítřkům od nejútlejších let. Ve školce, v pionýru i v mládežnické organizaci. Je třeba poslouchat instrukce, snažit se, přinášet oběti na oltář zářné budoucnosti. Společnost je neskutečně militarizovaná, to je patrné na první pohled. Žije se v pevně sevřených strukturách. Dominují uniformy, zelené, modré, šedé. Vojenská služba je šestiletá. Muži striktně nosí černé šaty, různé mundúry maovského střihu, ženy kostýmy s delšími sukněmi, kalhoty se pro ně nehodí.
Jak nedávno napsal místní měsíčník Čoson Josong (Korejská žena), "zachovávání stylu oblékání je důležitá politická záležitost, která se pojí se specifickými národními kulturními tradicemi v době, kdy američtí imperialisté provádějí manévry, aby rozšířili prohnilý buržoazní životní styl do KLDR". List pokračuje: "Exotické oblečení narušuje revoluční atmosféru ve společnosti a zatemňuje národní cítění."
Doprava na široké třídě Vítězství po ránu houstne. Hezká policistka ve slušivé bledě modré uniformě provádí na křižovatce své povinné gymnastické cviky. Doprava přece musí být řízena, ať něco jede nebo ne. I ona, jako téměř všichni Severokorejci, nese hrdě na klopě červený odznáček s portrétem Velkého vůdce Kim Ir-sena. Ten, ač už třináct let po smrti, je stále formálním prezidentem země.
Nejhlubší metro
Z amplionů se line podmanivá hudba. Nad celou scenerií ční obludná temná pyramida nedostavěného hotelu Rjugjong, nejlepší orientační bod celého Pchjongjangu.
Místní metro je nejhlubší na světě. Revoluční mozaiky na stěnách stanic nenechají ani v podzemí nikoho na pochybách, kde se právě nachází. Obyvatelé hlavního města zamlkle vyjíždějí po předlouhém eskalátoru a snaží se krýt před dotěrným hledáčkem fotoaparátu.
Málokdo se usmívá. K režimu jsou loajální. Jak by také ne, těší se zvláštní výsadě - dostali povolení žít v metropoli. Pro zbylé miliony je to jen nedosažitelný sen. Co se jim asi honí hlavou, když pokradmu patří na ty divné cizince?
Když jsem do Severní Koreje odjížděl, měl jsem naivní záměr. Chtěl jsem zjistit, zda místní režimu opravdu tak bezmezně věří, jak to na první pohled vypadá, či zda jde jen o kolosální přetvářku vyvolanou strachem. Je to kardinální otázka. Bohužel, nepovedlo se. Ani teď nevím, jak to opravdu je.
