Na pomezí Indie, Pákistánu a Tibetu, ve výšce přes 3300 metrů nad mořem, v místech, kde horské masivy Karakoramu a Himálaje svírají řeku Indus, leží Malý Tibet. Třebaže je tento kraj od nás vzdálen několik tisíc kilometrů, působí tu od roku 1886 Jednota bratrská. Její příslušníci si zde říkají Moravští bratři. Do správního centra oblasti města Léhu - jsme se v roce 1996 vypravili na 10 týdnů. Chtěli jsme poznat tamní život a pořídit materiály pro film a knihu. Zajímali jsme se nejen o Moravské bratry, ale také o život buddhistů. Vždyť Malý Tibet díky své poloze na indickém území zůstal uchráněn před invazí Číny a přetrvává zde tedy v původní podobě tibetský buddhismus. Přáli jsme si poznat obyčejné i vzdělané lidi všech zdejších náboženství - buddhisty, muslimy, křesťany a hinduisty. Snažili jsme se také seznámit s nějakým výše postaveným lámou. Ale kde ho najít? Na trhu, v čajovně nebo v klášteře nad městem? Naši kamarádi ten úkol zvládli, odpoledne se na zahradě hotelu objevil láma. Vysoký, urostlý, důstojný, v nachovém hábitu. Pili jsme zrovna čaj. V krátkosti jsme mu řekli o naší práci v Léhu a dali mu první díl naší knihy "Huascarán" věnované neštěstí v Peru v roce 1970. Nechal nás mluvit, sám mlčel. Pronikavě se díval ne na nás, ale do nás. Cítili jsme, jak silou své vůle prochází celým našim nitrem. Pak nám položil několik otázek. Dotazy "proč tu jste, jaké máte cíle, proč děláte, co děláte, proč vás zajímají Moravští bratři?" šly na tělo. Poprvé za dobu, kdy jsme v Čechách, Peru a Indii pořizovali více než stovku rozhovorů pro naše knihy, jsme se ocitli v defenzívě. Nazítří nás pozval na návštěvu. Přijal nás v malé jen stroze vybavené místnůstce. Zanedlouho se objevili jeho dva žáci s čajem, mohlo jim být deset, a setkání mohlo začít. Bylo pro nás důležité, co říkal o toleranci, shonu a netrpělivosti našeho světa, o vztahu západu k buddhismu, ve kterém mnoho lidí vidí naivně všelék a zbytečně se utápí ve studování detailů toho učení. Podstatnější však bylo, že z každého slova a gesta vyzařovala úcta k člověku a ke světu, respekt k dosaženému stupni vývoje lidstva. Vzal nás také jako rovnocenné partnery, i když my stáli pod ním. Při jeho povídání se nám do mysli vloudila otázka, zda uznáváme i my tak jako on ostatní lidi, kteří se třeba zdají býti pod námi. Co když nás v některém směru, aniž to víme, převyšují, nebo nás přerostou? Setkání mělo o týden později nečekané pokračování, když se u nás láma objevil před svým odletem domů do jižní Indie. Opět moc nemluvil, tentokrát se však díval méně pronikavě. Popřál nám úspěchy, ale nikoli z pouhé zdvořilosti. Řekl, ať dokončíme vše, na čem pracujeme, i to, co nás teprve napadne. Podal nám ruku, v očích měl dojetí. Za tři dny jsme se setkali s tibetskými emigranty. Jejich vyprávění námi tak mocně otřáslo, že jsme ještě v Ladakhu promysleli obsah projektu, který chceme věnovat Tibetu. Až nastane čas, naplníme jej. Oči onoho mnicha nám náš záměr občas připomenou.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík jsou cestovatelé, kteří se zaměřují na horské výstupy. Z výprav spolupořádají projekty a výstavy pro postižené děti.
Lubomír Vejražka a Jiří Hladík jsou cestovatelé, kteří se zaměřují na horské výstupy. Z výprav spolupořádají projekty a výstavy pro postižené děti.
