Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak září modré plameny v noci. Trabanti si vyzkoušeli těžbu síry

aktualizováno 
O modrých plamenech jsme slyšeli vyprávět, ale to, co vidíte na vlastní oči, se s tím nedá srovnat. Na první dojem to působí romanticky, ale těžká dřina v sirném indonéském dolu nás hned vrací do reality, píše Dan Přibáň v dalším pokračování expedice Trabantem napříč Tichomořím.

Dělníci pracují mezi kyselinovým jezerem, planoucími sirnými plyny a dusivým sirným kouřem. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

„Pěkné sirné doly, super modré plameny. Určitě se tam zastavte,“ slyšeli jsme doporučení. Víceméně jsme nevěděli, co čekat, ale fotky modrých plamenů vypadaly skvěle. A sirné doly? O tom jsme už někde četli.

A tak jsme vyrazili na Ijen. Už jsme si v Indonésii zvykli na brutální kopce, ale cesta klikatící se pod vrchol téhle sopky je něco, co jsme nezažili. Napřed přestal stoupání zvládat trabant Babu, pak maluch bez výfuku, až nakonec zbyl jen trabant Egu a jawa. Rvali jsme ho do kopců, kde jsme nedokázali auto udržet na místě brzdami, házeli jsme kameny za kola, utahovali ruční brzdu, až jsme kolem půlnoci dorazili na parkoviště.

Fotogalerie

Vypadalo dost turisticky. Mysleli jsme, že jedeme do divočiny. „Ijen,“ ptáme se. „Yes, yes.“ Divné, že by to byla taková atrakce? Zaparkujeme a Vojta ve tmě provedl průzkum. Po chvilce se vrací. Je tam závora, zavřená, ale nikde nikdo. Hmmm. Asi ty plameny nebudou tak úžasné, když se tam v noci nechodí. Ale co, prozkoumáme to. Když už jsme tady.

Na okraj pekla

Zabalili jsme si pár fidlátek a přikradli se k závoře. Nikde ani noha, nad námi nádherné hvězdy a před námi ve tmě úzká cesta. Podlezli jsme závoru a začali jsme stoupat nocí vzhůru.

Když zastavíme na vydýchání a otočíme se, nad vrcholem vedlejší sopky září Jižní kříž. Stoupáme a stoupáme. Asi ve třech čtvrtinách se ozvalo nahoře zvláštní vrzání. Lanovka? Přibližující se baterka nás vyvedla z omylu. Co to sakra je? Skok do roští. Kolem projel člověk s kárkou, které úpěnlivě pískaly brzdy. Že by pracovali v noci? Došli jsme až na hranu kráteru. Dole tma, ani kousek modrého plamene. Takže nic, co naděláme.

Děsivě krásná scenérie a děsivě těžká práce. Oheň žhne teplotou až 600 stupňů a největší plameny mají pět metrů. Je to prý jedno ze dvou míst na světě, kde hoří podobný oheň. A tenhle je údajně ten větší.

Děsivě krásná scenérie a děsivě těžká práce. Oheň žhne teplotou až 600 stupňů a největší plameny mají pět metrů. Je to prý jedno ze dvou míst na světě, kde hoří podobný oheň. A tenhle je údajně ten větší.

Vojtu to neodradilo, sešel pár metrů a ze tmy někde pod námi huláká, že tam ty plameny fakt jsou. Dělá si srandu, abychom se taky prošli? Ale zvědavost je moc velká. Míjíme ceduli „Návštěvníkům vstup zakázán“ a v dálce se skutečně mihotá modrá záře. Jsou tam! Plán na přespání nahoře a vyčkávání východu slunce okamžitě padl. Jdeme dolů!

Trabantem napříč Tichomořím

Sápeme se po úzkých skalních římsách. Už si svítíme, tohle už po tmě nejde. Ať nás klidně vyhodí, musíme to zkusit! Sestupujeme pořád níž a níž, až dole uvidíme další baterku. Oni fakt pracují v noci. Sirný pach je pořád těžší a my jsme pořád blíž a blíž modrému ohni. A pak už není kam klesat, dno kráteru a před námi něco, co nám vyrazilo dech. Nevěděli jsme co čekat, nečetli průvodce ani články. Bylo to ryzí a fascinující.

Sisyfové sirných polí

Potkali jsme kopáče síry, muže žijící v jedovatých oblacích, kteří stoupají ke hvězdám s desítkami kilogramů žluté krusty, aby zas kráčeli po úbočí sopky dolů. A zase znovu nahoru. Sisyfové sirných polí. Napřed jednoho, pak dva.

Jejich siluety se rýsují ve světle baterek a elektrizující záři modrého plamene, symbolu Ijenu. Děsivě krásná scenérie a děsivě těžká práce. Modrý oheň, který prý hoří jen na dvou místech světa, žhne teplotou až 600 stupňů a největší plameny mají až pět metrů.

Sisyfové sirných polí. To jsou kopáči síry, muži žijící v jedovatých oblacích, stoupající ke hvězdám s desítkami kilogramů žluté krusty, aby se zase vraceli po úbočí sopky dolů.

Sisyfové sirných polí. To jsou kopáči síry, muži žijící v jedovatých oblacích, stoupající ke hvězdám s desítkami kilogramů žluté krusty, aby se zase vraceli po úbočí sopky dolů.

Nemají vlastně žádné ochranné pomůcky, žádné respirátory, ani speciální obleky. Nic. Jen přesvědčení, že mají dobrou práci.

Nemají vlastně žádné ochranné pomůcky, žádné respirátory, ani speciální obleky. Nic. Jen přesvědčení, že mají dobrou práci.

Kopáči nemají vlastně žádné ochranné pomůcky, občas letité respirátory, většinou jen hadr přes pusu a přesvědčení, že mají dobrou práci. Pracují mezi kyselinovým jezerem, planoucími sirnými plyny a dusivým sirným kouřem.

Dostat se ke žlutému pokladu Ijenu je ruleta s větrem. Strávili jsme dole dost času, abychom několikrát zůstali ochromeni sirným kouřem. Zařezává se nemilosrdně do plic a do očí a vy jen zoufale čekáte na poryv větru, který by vás vysvobodil. Ne vždy přijde dost rychle a všem se nám do hlavy vkradla myšlenka, že umřít tady a takhle, není nic, o co bychom stáli.

Žlutý poklad Ijenu

Hořící sirný plyn vedený starými trubkami končí v barelech, které fungují jako chladiče. Ven z nich už vytéká horká síra, srážející se v jezírku. Jakmile vychladne a vítr vyžene jedovatý kouř, rozlámou ji kusem ocelové trubky. Říká se, že jak dlouho v jícnu pracujete, o tolik se vám zkrátí život. Věříme, že by to mohlo být i o víc.

Horníci odnáší kvapně síru do pletených košíků zavěšených na bambusové tyči.

Horníci odnáší kvapně síru do pletených košíků zavěšených na bambusové tyči.

Celá práce závisí na poryvech větru. Jakmile se vítr otočí, odnáší kopáči kvapně síru do pletených košíků zavěšených na bambusové tyči. Po půl hodině práce jsou oba plné. Ohne se a koše, o kterých jsme měli pocit, že jsou přitlučené k zemi, zvedne, hodí si je přes rameno a kráčí s nimi po skalách oleštěnými tisíci dlaněmi a chodidly. Vzhůru na okraj kráteru a pak zase dolů. Po svazích sopky až na patu hory. A znovu nahoru.

Za kilo síry dostávají 1 000 rupií, což jsou necelé dvě koruny. Jedna várka, kterou odnesou na zádech, váží od 65 do 90 kilo, rekord je prý 120 kilo. Jeden kopáč (na směny jich v Ijenu pracuje několik set, říká se, že 200 až 300) za směnu nakutá a vynese dvě várky a vydělá si dejme tomu 160 tisíc rupií. Běžné jídlo tu stojí 15 000, tak si to spočítejte. Jo a je to prý dobrá práce! Jestli máte pocit, že vaše práce stojí za prd, zkuste si tahle vydělat tři stovky.

Očistec

My ale máme problém i bez síry. Dan těsně pod vrcholem špatně šlápl, zahučel do díry a už se belhal. Napřed se opíral o stativ, pak o bambus, na kterém nosí kopáči košíky se sírou. O tom, že zůstane nahoře, když to dole modře hoří, nechtěl ale ani slyšet. A tak se pomalu, ale celkem jistě spustil po uzoučkých skalních stezkách do kráteru. Cestou nahoru ale přišla krize.

Dan si těsně pod vrcholem cestou nahoru zrakvil nohu. Špatně šlápl a už se belhal. Napřed se opíral o stativ, pak o bambus, na kterém nocí kopáči košíky se sírou. O tom, že zůstane nahoře, když to dole modře hoří, nechtěl ani slyšet. Docela v pohodě se dobelhal dolů.

Dan si těsně pod vrcholem cestou nahoru zrakvil nohu. Špatně šlápl a už se belhal. Napřed se opíral o stativ, pak o bambus, na kterém nocí kopáči košíky se sírou. O tom, že zůstane nahoře, když to dole modře hoří, nechtěl ani slyšet. Docela v pohodě se dobelhal dolů.

Noha bolela pořád víc, až na ni nemohl došlápnout. Plazí se, skáče, šourá, pajdá po kamenech pomalu nahoru. Jeden nosič se nabídl, že ho vynese, ale odmítl ho. Dalšího taky, ale u třetího už souhlasil. Maličký chlapík si ho vyhodil na záda, ale ušel s ním jen deset metrů. Pak se nabídl Vojta, který to zvládl několikanásobně déle, ale i na něj to bylo moc. A tak se náčelník musel dostat nahoru sám. Jestli dole žhne peklo, cesta nahoru byla očistec. Ale když není jiná možnost, musí to jít. Prostě musí. A to, co jsme viděli dole, za tu bolest rozhodně stálo.

Na kraji kráteru už ale padl, noha úplně vypověděla službu. Přišla na řadu improvizace. Půjčili jsme si vozík, na kterém sváží kopáči síru dolů ze sopky, že najdeme místo na spaní a ráno uvidíme co dál. Když jsme kárku vraceli, objevil se její majitel a nabídl, že náčelníka dolů odveze. Cesta zpět tak nebyla příliš hrdinská, ale zato jediná možná a navíc oboustranně výhodná, protože řidiči vozíku vynesla o dost více než síra stejné hmotnosti.

Podivná změna

Pak se ale začaly dít divné věci. Najednou se ze tmy vylouply stovky světýlek, stovky turistů kráčejících po úbočí hory. Napřed dva tři s průvodci, pak deset, padesát, až se z nich stal nekonečný proud snad dvou tisíc lidí. Náš děsivě krásný sen o Ijenu začal dostávat trhliny. Opravdu tady těží síru, nebo je to už jen turistická atrakce? Opravdu dostávají jen těch 1 000 rupií za kilo? Komu jdou peníze ze vstupného?

Náš děsivě krásný sen o Ijenu začal dostávat trhliny.

Náš děsivě krásný sen o Ijenu začal dostávat trhliny.

Netušíme, jak to je, ale víme jedno. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme do kráteru sestoupili nezodpovědně a neopatrně sami! Zažili jsme Ijen, jaký je, nebo možná jaký byl. Bez turistů a průvodců. Normálně nedáváme lidem peníze, když si o ně za focení řeknou, v oblacích síry nám ale přišla malá jakákoli částka.

Těžko říct, jaký je Ijen doopravdy. Ale jestli turisté vydělají víc než síra, ať jich tam proudí další tisíce, tihle Sisyfové si to zaslouží. Nám už napořád zůstává v hlavách jiný Ijen, možná až moc romantický, možná moc snový, ale pro nás je surový a opravdový. Zážitek, který stál za to!

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.