Serengeti: Jurský park na vlastní kůži

  • 27
Moje představy o safari byly formovány už v dětství při sledování seriálu "Daktari", v němž sympatický zvěrolékař zachraňuje nemocného slona a jindy zase bojuje s pytláky. Poté jsem přečetl spoustu knížek od pana Wágnera, který jezdil léta do Afriky odchytávat zvířata pro zoo ve Dvoře Králové. Jak ale dnes vypadá safari doopravdy?

Mimochodem, safari je svahilské slovo a znamená "cestování". Jde přitom o romantiku slunce zapadajícího za siluetu Kilimandžára, či tvrdý turistický byznys? A je na afrických savanách opravdu tolik zvířat, jak můžeme vidět v dokumentárních filmech?

O tom všem jsem se mohl přesvědčit během měsíčního pobytu v tanzanských národních parcích Serengeti, Ngorongoro, Arusha a Tarangire.

Trekking mezi žirafami a slony

Po osmihodinovém letu z Amsterdamu přistáváme na letišti pod vrcholem nejvyšší africké hory Kilimandžáro a přejíždíme do asi hodinu vzdáleného města Arusha. Je začátek září a na planinách východní Afriky panuje suchá sezona a příjemné klima dané vysokou nadmořskou výškou kolem 1500 metrů.

V hotýlku se u sklenice piva s příznačnou značkou "safari" seznamujeme s Barbarou, spolumajitelkou cestovní kanceláře "Safarimakers", která zajišťuje náš pobyt v Tanzánii. Společně na terase hotelu upřesňujeme plány na další tři týdny a těšíme se na spoustu exotických zvířat.

Naši osmičlennou skupinku nejprve čeká třídenní pěší výstup na pátou nejvyšší horu Afriky, 4566 metrů vysokou Mt. Meru. Na svazích této vyhaslé sopky, jejíž trojúhelníkovou siluetu můžeme obdivovat z oken našeho hotelu, se rozprostírá národní park Arusha se spoustou slonů, buvolů, žiraf a dalších zvířat.

Doprovází nás průvodce, pomocný průvodce, kuchař a u brány národního parku ještě najímáme asi pět nosičů. Zároveň se k nám připojuje mladík s respektem budící kulovnicí – ranger parku, který bude dbát na naši bezpečnost před slony a zejména buvoly.

Může se hodit

JAK SE TAM DOSTAT

Jednoznačně nejlepší spoj je s KLM – z Amsterdamu létá každý den letadlo na letiště pod Kilimandžáro, odkud je to do Arushi asi hodina cesty autem.

Další možností je letět do Nairobi v Keni a pobyt spojit s návštěvou keňských národních parků Amboseli a Tsavo.

Lety bývají v sezoně velmi plné a je nutné rezervovat místa několik měsíců předem. Zpáteční letenka z Prahy vyjde asi na 27.000 Kč.

JAK ABSOLVOVAT SAFARI

I když se dá vypůjčit auto a vypravit se na safari samostatně, tuto variantu doporučuji jen opravdu zkušeným africkým cestovatelům. Jednak tím stejně neušetříte a jednak přijdete o neocenitelné znalosti místních průvodců, kteří vědí, kde se zvířata zdržují a podají vám vyčerpávající informace. Pokud vás bude 4–6 osob, obsadíte ekonomicky jeden džíp; jednotlivci a dvojice musí počítat s tím, že budou sdílet auto s dalšími klienty.

Stránku s odkazy na jednotlivé operátory najdete ZDE.

Zájezdy s programem safari organizuje také několik českých cestovních kanceláří.

KOLIK STOJÍ SAFARI

Safari není levná záležitost, cenu je rozumné v období sucha snížit tím, že budete kempovat, naopak byste se měli vyhnout podezřele levným cestovním kancelářím.

Cena za organizované 4denní safari v národních parcích Tanzanie se pohybuje okolo 350 – 500 dolarů na osobu, záleží na úrovni ubytování. Tato částka zahrnuje dopravu terénními auty, řidiče a průvodce, kuchaře, plnou penzi a vstupné do parků. Nezahrnuje spropitné průvodci a kuchaři, které podle spokojenosti klientů může být
20 – 50 dolarů za celou akci.

KDY JET

Pokud kombinujete safari s výstupem na Mt. Meru či Kilimandžáro, doporučuji jedno ze dvou suchých období – září a nebo leden až březen. Od dubna do června dost prší a díky vysoké trávě je pozorování některých zvířat obtížnější. K migraci antilop v Serengeti dochází většinou počátkem března.

Safari v národním parku Arusha je ojedinělé právě tím, že zvířata tu nepozorujete z bezpečí ocelového džípu, ale procházíte jejich teritoriem pěšky. Proto ta opatrnost.

Hned po půlhodině chůze se dostáváme k otevřené planině, na níž se pase stádo prasat bradavičnatých a v dálce se nad plochými korunami akácií tyčí krky žiraf masajských. Několik žiraf po chvilce přichází na vzdálenost asi padesáti metrů, takže si tyto nejvyšší suchozemské savce můžeme v klidu prohlédnout a vyfotografovat.


Žirafa masajská

Ačkoliv to na první pohled nevypadá, tato elegantní zvířata dokážou ve cvalu běžet šedesátikilometrovou rychlostí, přičemž rovnováhu pomáhá udržovat jejich až tři metry dlouhý krk.

Jurský park v 'reálu'

Připadám si jako ve filmu Jurský park. Noříme se do pralesa, v němž žije hlavní maskot parku, opice gueréza pláštíková. Tito primáti však většinu svého života stráví vysoko v korunách tropických stromů, takže jen tu a tam zahlédneme jejich černobílá těla, při skoku z větve na větev.

Náš "bodyguard" se náhle zastavuje a hlavní kulovnice ukazuje na kymácející se koruny stromů. V prudkém svahu, asi sto metrů nad námi, se totiž pase menší stádo slonů afrických. S respektem pozorujeme nejenom zvířata, ale také jejich stopy, tvořící kruhovité jámy o průměru asi čtyřicet centimetrů, jež do měkké půdy vytlačily jejich obrovské nohy.


Slon africký

Teprve když sloni vyklidí pole, můžeme bezpečně pokračovat dál. Až teď plně doceňujeme přítomnost málomluvného rangera – a to jsme se ještě nesetkali s buvolem kaferským! Samec buvola je podle jeho slov jedno z nejnebezpečnějších zvířat a právě kvůli buvolům správa parku povinně přiděluje ozbrojený doprovod ke každé skupině návštěvníků.

Nakonec jsme se na svazích Mt. Meru s buvoly nesetkali a po pravdě řečeno nám tento zážitek ani nechyběl.

Džípem mezi baobaby v Tarangire

Po zdolání vrcholu Mt. Meru a po následném pětidenním výstupu na Kilimandžáro se těšíme na čtyřdenní safari národními parky Tarangire, Serengeti a Ngorongoro. Seznamujeme se s kuchařem a se dvěma průvodci a řidiči zároveň, nasedáme do dvou džípů a míříme z Arushi na západ.

Naše "land rovery" nejsou sice nijak luxusní ani pohodlná auta, ale pro jízdu terénem jsou naprosto optimální. Asfalt totiž záhy mizí a už jízda po hlavní silnici tu vyžaduje terénní vůz. První setkání se zvířaty přichází nečekaně: přímo před námi přeběhne přes cestu statný levhart! Průvodce se dušuje, že za svůj život něco podobného ještě neviděl, a to ještě nejsme v parku...


Ranger zajišťuje bezpečnost turistů v Národním parku Arusha

Řeka Tarangire je v období sucha široko daleko jediným zdrojem vody, a proto se také v jejím okolí shromažďuje spousta zvířat. Je to naše první zastávka, na kterou plánujeme celé odpoledne.

Národní park Tarangire je tvořen travnatou zvlněnou krajinou, ze které se tyčí neuvěřitelně tlusté kmeny baobabů. U brány parku platíme vstupní poplatek a řidiči sundávají plechová víka ze střech našich vozů – to abychom mohli dobře fotografovat a pozorovat zvířata.

Kličkujeme sítí prašných cest (v parku se nesmí jezdit mimo ně) a hledáme první zvířata. Netrvá to dlouho a objevujeme první stáda zeber a antilop. Řidiči zastavují, my vystrkujeme hlavy střechou ven a lovíme zajímavé záběry.

Tarangire nabízí zejména úchvatné pozorování slonů, kteří se procházejí kolem cesty jakoby se nechumelilo a zvědavě si nás prohlížejí. Pozorujeme je při různých činnostech ze vzdálenosti kolem deseti metrů, takže často ani nepotřebujeme teleobjektiv. Někteří se koupou v řece, jiní se drbou o kmeny baobabů, jenom k matkám s malými mláďaty se naši průvodci raději nepřibližují.

Průvodce nám během jízdy i při zastávkách podává detailní výklad o jednotlivých zvířatech – nejenom, že určí druhy, ale zná i pohlaví, stáří, či sociální zařazení ve smečce. Během přejezdů si nejprve sedáme zpět na sedadla, ale postupně si přivykneme na houpání aut na nerovných cestách a ve stoje na sedačkách čníme z jedoucích vozů jako z tanků.

K večeru, když už jsme přestali počítat slony a za zebrou se ani neohlédneme, domlouvají se řidiči vysílačkami mezi sebou i s ostatními posádkami, najednou měníme směr a vyjíždíme na svah nad řekou. Podle našeho řidiče tam jiná výprava spatřila levharta. A skutečně – na větvi baobabu, asi pět metrů nad zemí, leží obrovská kočka a mžourá na nás jedním okem. Neodvážíme se s auty blíž než na nějakých sedmdesát metrů, ale i tak je to nádherné zakončení dne.


Lvi většinu dne prospí ve stínu akácií – Národní park Serengeti

Nekonečné planiny Serengeti

Po noci strávené u Lake Manyara se druhý den ráno přesouváme do Serengeti, nejstaršího a největšího národního parku Tanzanie.

Ještě než se tam po prašné cestě dostaneme, zastavujeme u skupinky tří mladých lvů, kteří spí ve stínu jediného stromu široko daleko. Pozorují nás ze vzdálenosti dvou metrů ospalýma očima a nevadí jim ani hluk motorů našich džípů. Od průvodce se dozvídáme, že z dvaceti čtyř hodin denně jich lev prospí v průměru dvacet...

Takže se panstvu omlouváme za rušení po noční směně a přesouváme se k ostře střežené bráně parku (kvůli pytlákům) a pokračujeme padesát kilometrů ke kempu u Seronera lodge, kde v odpoledních hodinách stavíme stany. Kemp je tu kupodivu nijak nechráněný plotem (na rozdíl třeba od parků v jižní Africe) a na můj dotaz ohledně bezpečnosti před lvy mi průvodce sděluje, že lvi tu dosud nikoho ve stanu nenapadli...

Většina pozorování zvířat, neboli "game drive", se odehrává brzo ráno nebo večer. Zvířata jsou totiž v této době nejaktivnější a je tedy největší šance na zajímavou podívanou. Ta se nám také naskýtá hned druhý den ráno. Vstáváme ještě za tmy a se svítáním, které na rovníku přichází velice rychle, vyrážíme do zdánlivě pusté stepi.

Po půl hodině kličkování spatříme skalku a na ní sedící supy. Tito ptáci mají vynikající zrak a náš průvodce usuzuje, že tam neposedávají jen tak náhodou. Předpoklad se vyplňuje, neboť zanedlouho v dálce spatříme to, na co tito mrchožrouti čekají: v trávě sedí gepard nad čerstvě uloveným mládětem buvolce stepního, zatímco jeho matka vše z dálky smutně pozoruje.


Gepard s uloveným mládětem buvolce stepního – Národní park Serengeti

Sedíme v autě jako pěny a z deseti metrů pozorujeme, jak se během několika minut kořist mění na hromádku kostí a zaschlou krev na čumáku velké kočky.

Gepard je nejrychlejší běžec, schopný krátkodobě vyvinout rychlost až 100 km za hodinu a ulovit malinké mládě pro něj musela být hračka. A takový je zde život mezi zvířaty – na první pohled idyla, ve skutečnosti však každodenní boj na život a na smrt.

O něco později se zastavujeme u lví rodinky, která si také pochutnává na čerstvé kořisti. Matka i obě mláďata však najednou zpozorní a sledují lvího samce, který se k nim blíží. Po krátkém boji samec matku i mláďata od potravy odhání a sám se pouští do "snídaně". Průvodce nám vysvětluje, že u lvů je to zařízené tak, že loví jen samice a samci se takto přiživují na jejich úlovcích. Teprve až se lev nasytí, vrací se matka s mláďaty zpět a likvidují zbytky po "králi zvířat".

Serengeti je však proslulé hlavně pro obrovské množství antilop, zejména pakoní. Odhaduje se, že v sezoně tu najdeme miliónová stáda pakoní, dvě stě tisíc zeber a tři sta tisíc gazel thompsonových! Tato zvířata se na jaře hromadně přesouvají za šťavnatou potravou, které nekonečné planiny poskytují více než dostatek. V době naší návštěvy se tu ale zdržuje jen skromný počet gazel thompsonových a grantových, a tak se při zpáteční cestě do kempu věnujeme žirafám, lvům, hrochům a buvolům.

Kolem poledního balíme tábor a s krátkou zastávkou v Ormiston Gorge (zde byl objeven nejstarší předek člověka) míříme k biosférické rezervaci Ngorongoro.

FOTOGRAFICKÉ VYBAVENÍ

Ideální je mít na jednom těle nasazený teleobjektiv alespoň 400 mm, lépe 500 mm, doplněný záložním aparátem se zoomem 80 – 200mm, eventuálně telekonvertor. Filmy doporučuji ASA 100 nebo 200, pro situace kolem soumraku a svítání 400 ASA.

Dobrá pomůcka je tzv. "bean bag", což je plátěný pytlík, který na místě naplníte fazolemi či rýží a opřete o něj teleobjektiv při fotografování z auta. Naopak stativ příliš nevyužijete, neboť během "game drive" není většinou povoleno vystupovat z auta. Obzvlášť je třeba fototechniku zabezpečit proti všudypřítomnému prachu – běžná fotobrašna pomůže jen zčásti, lepší je investovat do prachuvzdorných kufrů, např. typu "Pelican".

MOŽNÁ RIZIKA

Tanzanie patří mezi nejchudší země světa, průměrná měsíční mzda se pohybuje okolo třiceti dolarů. Vzhledem k tomu vám spíše než sežrání lvem hrozí okradení a některá z tropických nemocí.

Tanzanie je v malarické oblasti a je velmi vhodné se chránit profylaxí antimalariky (ideální je lariam), z očkování se doporučuje žloutenka A a B, břišní tyfus a povinné je očkování proti žluté zimnici. Při pobytu nepijte jinou vodu než převařenou nebo balenou, vyhněte se syrové zelenině a neloupanému ovoci.

Na dně kráteru

Kempujeme na náhorní planině, poblíž hrany kráteru Ngorongoro, který je svým průměrem 18 kilometrů největším sopečným kráterem světa. Dno kráteru je na rozdíl od suchých náhorních planin Tanzanie pokryto šťavnatější vegetací, najdeme tu i lesy, močály a několik jezer.

Není tedy divu, že dvě stě metrů hluboký kráter tvoří doslova oázu, do které se stahuje množství zvířat. A také turistů – náš kemp praská ve švech, louka je poseta stany a v zastřešené jídelně se u stolků na skládacích židličkách tísní jednotlivé výpravy. Převládají mladí lidé, přece jen je kempingové safari tou nejlevnější (i když rozhodně ne levnou) záležitostí.

Brána do parku se otevírá přesně v 6.30 ráno a naše dva vozy jako první sjíždějí po příkré cestě na dno kráteru. Míříme ke skupince stromů, kde je podle našeho průvodce šance na spatření jednoho z nejvzácnějších zvířat světa, nosorožce tuponosého.

Po pár minutách se nám skutečně podaří zahlédnout jednoho statného samce, jak si vysokou trávou razí cestu od řeky do stínu stromů. Na rozdíl od ostatních druhů nosorožců se nosorožec tuponosý pase na trávě a má pro to přizpůsobeny široké pysky.

Jedním z největších problémů tohoto druhu je pytláctví a nedostatečná ochrana. Poptávka černého trhu po rozích nosorožců (vyhledávaného afrodiziaka) i přes důslednou ochranu stále stoupá. I proto je malá populace v Ngorongoro speciálně sledována a chráněna ozbrojenými rangery, jejichž bungalov po chvíli míjíme.

Přesouváme se k napůl vyschlému jezeru Magadi a cestou pozorujeme stádo hrochů, kteří se chladí ve velké tůni. Z vody jim koukají jen hřbety, oči a legračně malé uši; občas se některý z nich převalí na záda a ukáže krásně růžové bříško.

Od průvodce se dozvídáme, že rčení o hroší kůži není až zas tak pravdivé – jejich pokožka je citlivá na ostré sluneční paprsky, před kterými se zvířata uchylují přes den do vody. Hroch je velmi nebezpečný pro člověka, neboť má špatný zrak a pokud ho z blízkosti vyplašíte, většinou se lekne a zaútočí. Přece jen jsem rád za bezpečí našich vozů, z jejichž střechy máme výborný rozhled po plochém dně kráteru.


Hroši – Národní park Serengeti

U jezera to žije – napít se přišla skupinka pakoňů a zeber a v mělké vodě u břehu pózuje několik plameňáků. Fotografujeme ještě skupinku hrajících si lvů, pobíhající pštrosy, šakala a pár zeber a kolem poledního se vydáváme na zpáteční cestu do Arushi.

Máme za sebou několik dní, během nichž jsme na vlastní oči viděli to, o čem jsme do té doby jenom četli, nebo to mohli sledovat v televizi. Při pozorování afrických zvířat jsem si také uvědomil, jak zranitelná je přírodní rovnováha a o kolik krásy jsme díky drancování přírody již nenávratně přišli.

A tak nezbývá než doufat, že i nadále se budou nosorožci svobodně procházet po dně kráteru Ngorongoro, stáda antilop spásat nekonečné planiny Serengeti a lvi spokojeně spát ve stínu akácií...

Více článků naleznete v aktuálním čísle SKY - časopisu o cestování a aktivní dovolené - na adrese www.skymagazin.cz

 

Žirafa masajská - Národní park Arusha

Slon africký – Národní park Tarangire

Lvi většinu dne prospí ve stínu akácií – Národní park Serengeti

Gepard s uloveným mládětem buvolce stepního – Národní park Serengeti

Hroši – Národní park Serengeti

Ranger zajišťuje bezpečnost turistů v Národním parku Arusha

Národní park Serengeti

Mládě antilopy – Národní park Serengeti

Západ slunce nad Serengeti