V minulosti stezka sloužila domorodým Maorům jako přístupová cesta od moře do vnitrozemí. Dnes je mezi vyznavači trekkingu natolik oblíbená, že povolených 40 postelí v chatách je rezervováno i půl roku dopředu.
Po jezeru k začátku túry
Kdo se rozhodne absolvovat Milford Track, musí tedy vše dobře plánovat a nespoléhat na štěstí, že se náhodou uvolní místo. Pro ty, kteří vše nechávají na poslední chvíli, zbývá ještě možnost - absolvovat trasu s průvodcem. V tomto případě ovšem musíte počítat s tím, že za toto čtyřdenní dobrodružství v pohorkách vydáte v přepočtu asi 30 000 českých korun.
Na mě se usmálo velké štěstí. Počátkem ledna jsem se ze zvědavosti stavil v rezervační kanceláři v městečku Te Anau: "Máte kliku, právě se uvolnilo jedno místo na šestého března!" odpověděla na můj dotaz s úsměvem pracovnice správy parku. Přestože na Novém Zélandu jsem už prošel nespočet jiných tras, neváhal jsem ani vteřinu a na Milford Track se vydal.
Už na lodi vyplouvající od mola v Te Anau Downs panuje mezi lidmi slavnostní nálada, vyplývající z očekávání neopakovatelného zážitku. Dosud čisté a suché batohy jsou úhledně srovnané pod stříškou a většina cestujících využívá možnosti kochat se výhledy z horní, nekryté paluby. Strmé skály a sytě zelené kopce se zvedají přímo z hladiny jezera Te Anau, po níž loď uhání směrem na sever, k nejvyšším horám.
Někteří tu navazují první známosti, jiní po sobě nenápadně pokukují – budou spolu přeci trávit tři večery na chatách a ve společných noclehárnách. Po dvou hodinách plavby se jezero zužuje a před přídí lodi se objevuje ústí řeky Clinton, začátek trasy. Zde začíná čtyřdenní putování horami novozélandského národního parku Fiordland.
Ranní mlhy v údolí řeky Clinton
Pralesem k první chatě
Podle údajů na ukazateli je první chata pouhé dvě a půl hodiny cesty odtud, což je na odpolední rozchození tak akorát. Byla by totiž chyba někam spěchat a v klidu si nevychutnat pohádkovou atmosféru pralesa, tvořeného obrovskými pabuky a desítkami druhů menších stromů porostlých kapradinami a chuchvalci lišejníků a mechů.
Nejexotičtěji působí stromové kapradiny, jejichž deštníkovité koruny dosahují místy až desetimetrové výšky. Není divu, že domorodí Maoři z jejich kmenů v minulosti vyráběli své domy. Perfektně upravená cesta vede proti proudu řeky, v jejíž křišťálově čisté vodě můžeme zahlédnout těla pstruhů a obrovských úhořů. Po několika hodinách chůze se objevuje chata Clinton, ve které strávím první noc.
Chata je vybavena prostě, ale účelně: stoly a lavice, kamna, plynové sporáky a kohoutek, ze kterého teče voda z blízkého potoka. Početné šňůry na sušení prádla sice svědčí o tom, že se nacházíme v jedné z nejdeštivějších oblastí světa, ale předpověď počasí napsaná na nástěnce u dveří slibuje čtyři dny krásného počasí.
Údolím řeky Clinton
Celý druhý den pokračuje stezka proti proudu řeky Clinton a jen velmi zvolna stoupá k další chatě. Úseky vedoucí lesem střídají čím dál častěji horské louky, ze kterých se otevírají nádherné rozhledy na všechny strany. Údolí se postupně zužuje a nahoře na okrajích stěn je možné pozorovat ledovce, jejichž bílé jazyky visí dolů jako uschlé listy. Převislé skalnaté stěny zvedající se nad zalesněným údolím dávají tušit, že při deštích se z hor dolů valí stovky vodopádů.
Druhá chata, Mintaro Hut, je položená těsně na hranici lesa a přímo z prostorné verandy se otevírá pohled na skalnaté štíty a sedlo Mackinnon Pass. Stejně jako předchozí den, i dnes přichází k večeru do společenské místnosti správce chaty a podává hostům zajímavé informace o přírodě.
Tito lidé zde pracují většinou jako dobrovolníci, pouze za stravu a ubytování, a jejich úkolem je zajišťovat bezpečnost na trase. V průběhu dne je spatříte s krumpáčem, motykou nebo se sekačkou, jak upravují okolí cesty. I díky jejich práci je Milford Track ve velmi dobrém stavu, a absolvovat jej tak mohou i méně zdatní turisté.
Noční výstup
Vstávám ve čtyři hodiny ráno a potichu, abych nikoho neprobudil, si v kuchyni vařím čaj a míchám instantní ovesné vločky. Můj dnešní plán je vystoupit do sedla ještě před rozedněním a fotografovat východ slunce.
Nad spící chatou svítí Jižní kříž a já se s čelovou baterkou na hlavě nořím do temného lesa, ze kterého se ozývají podivné zvuky. Přestože vím, že tu nežijí žádné šelmy, baterkou opatrně zkoumám cestu před sebou. Náhle se v kuželu světla objevuje zvíře, jehož silueta mne nenechává na pochybách: Kiwi! Chvilku se vzájemně okukujeme a pak kiwák mizí ve tmě stejně rychle, jako se z ní vynořil. Byl to sice jen krátký okamžik, ale já si toto setkání budu navždy pamatovat.
Cesta prudce stoupá a klikatí se travnatým svahem. Dole, kdesi ve tmě, hučí řeka a srpek měsíce ozařuje masivy hor. Cedulka s nápisem "Mackinnon Pass, elevation 1 073 m" mne informuje, že se nacházím v nejvyšším bodě túry.
Ranní zrcadlení štítů Jižních Alp v sedle Mackinnon Pass
Začíná se rozednívat, na nejvyšší vrcholy hor dopadají první paprsky slunce a já se mohu v tichosti oddat nádheře okolní krajiny. Na obě strany sedla spadají svahy do kilometr hlubokých zalesněných údolí, na horských loukách bíle kvetou vzácné pryskyřníky lyallovy a z ostrých hřebenů se kolem dokola zvedají skalnaté štíty, jejichž vrcholky se zrcadlí v dosud klidné hladině jezírek.
Jaký asi měli pocit skotští objevitelé Donald Sutherland a John Mackay, kteří jako první překročili sedlo v roce 1880? Měli také štěstí na počasí jako já, nebo se tudy probíjeli deštěm a mlhou?
Sestup k moři
Zatímco jsem se kochal přírodou, slétli se ke mně tři papoušci kea a s drzostí jim vlastní začali zkoumat svými zahnutými zobáky řemeny na mém batohu.
Zvědavé ptáky raději odháním a pokračuji sestupem na druhou stranu sedla, do údolí řeky Arthur. Cesta se mění k horšímu, je plná kamení a nejprudší úseky stezky jsou vedeny po odvážně zbudovaných schodech.
Pózující papoušek kea
Dole v údolí se nachází jediné rozcestí na Milford Tracku, krátká odbočka vedoucí k vodopádům Sutherland Falls. Tato kaskáda, spadající do údolí z výšky 580 metrů, je nejvyšším vodopádem na Novém Zélandu a sedmým nejvyšším vodopádem světa. Byla by tedy určitě škoda podlehnou únavě po dlouhém sestupu a nejít se pod vodopády podívat.
Může se hoditDOPRAVA Autor článku Jan Hocek je fotograf a nezávislý publicista. Je autorem knihy Nejhezčí túry světa. Najdete v ní reportáže a fotografie z osmnácti nejhezčích světových túr pěti kontinentů – od Aljašky po Nový Zéland - včetně map a praktických rad. Více o autorovi na http://www.hocek.cz/.
|
Poslední den túry vede trasa podél řeky Arthur. Po náročném předchozím dni je příjemné opět jít po rovině a rovněž vidina blízkého cíle dodává unaveným nohám energii. Dlouhý visutý most zavede stezku na druhý břeh řeky, kde z bočních údolí spadá několik dalších vodopádů.
Vodopád Mackay Falls minete poslední den trasy
Věčně mokré kameny v korytě potoka stejně jako skály okolních kaňonů obrůstají husté zelené řasy. Jakoby tu jediná barva byla zelená – nazelenalou barvu má i voda, a dokonce i dřevěné milníky podél cesty. Ještě posledních pár kroků a stezka končí u hladiny fjordu Milford Sound. Odtud zbývá do civilizace už jen posledních pár kilometrů na palubě lodi.
Klikněte na mapku pro detailní trasu Milford Track
