Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když nezbývá nic jiného, než potřetí vyrvat motor zpod kapoty...

aktualizováno 
Tak teď už víme, že jeden motor na dlouhou expedici nestačí. A že dopravu na Jávě si řídí každý, jak chce. Největší turistické atrakci se radši vyhýbáme a navštívíme zapomenutou Indonésii, kde nejsou ani čumilové, ani blázni s píšťalkou, píše Dan Přibáň v dalším pokračování expedice Trabantem napříč Tichomořím.

Náhradní Buddha. Ve škole mi říkali náhradní Kristus, to když jsem měl vlasy po ramena. Teď už je nemám, takže je načase změnit náboženský směr. A když si nechám ještě trochu narůst vousy, mohl bych zkusit Mohameda. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Kolikrát musíte vyndat z malucha motor, aby dojel do cíle? V Jižní Americe jsme si ověřili, že třikrát. Austrálie s Jihovýchodní Asií to potvrzují. Radek právě potřetí rve motor z auta. Jednou to dělal v Austrálii a teď už podruhé na východním konci Jávy. Některé věci se nemění, zase nás zradil výfuk, stejně jako v Americe. Vytrhl se z hlavy motoru a maličké autíčko se valí ulicemi Indonésie s hlukem rozzuřeného buldozeru.

„Musíme vyměnit hlavu“, hlásí rozesmátý Radek. Ne že by ho ta práce tak těšila, ale vyhrál sázku. Dan se s ním vsadil, že hlavu motoru, kterou s sebou táhneme, nebudeme potřebovat. Že motor vydrží. Možná by i vydržel, ale rozhodně by to nezvládli Marek s Radkem uvnitř. Stačí jet pět metrů za maluchem a člověk má pocit, že pracuje se sbíječkou.

Warung, náš symbol Indonésie. V malém rodinném krámku je trochu jídla, trochu pití a otevřeno tak dlouho, jak je zrovna potřeba.

Warung, náš symbol Indonésie. V malém rodinném krámku je trochu jídla, trochu pití a otevřeno tak dlouho, jak je zrovna potřeba.

Našli jsme krásné malé motorky a tak jsem si hned zazávodili.

Našli jsme krásné malé motorky a tak jsem si hned zazávodili.

A tak měníme hlavu v jednom z mnoha motoservisů, kterých je Indonésie plná. Pár bambusových tyčí, trocha vlnitého plechu, potrhaná reklama s nápisem stylu „Super motor“ a trocha nářadí. Ideální zázemí. Opraveno, vyzkoušeno, jedeme.

Máme za sebou tři kilometry a zasekne se ventil. Celé se to můžeme opakovat. Tentokrát před warungem, naším symbolem Indonésie. Jsou všude, tisíce maličkých rodinných krámků, kde mají trochu jídla, trochu pití a otevřeno tak dlouho, jak je to zrovna potřeba. Majitelům nevadí, že maluch zabral skoro celý prostor před obchůdkem a s večerem přinesou lampu a kopi susu, kafe s mlékem. I když máme problém, je tu pořád hezky.

Plazením vpřed

Maluch Max konečně jede. Snad už definitivně. Plazíme se na plné pecky Jávou, už od Timoru nás indonéské silnice příšerně zdržují.

Trabantem napříč Tichomořím

Tahle zem přeskočila 20. století, a tak se po úzkých cestách valí tisíce aut a motorek, které nahradily povozy a oslíky. Tempo klesá a klesá a naše žlutá barva postupně dostává šedavý odstín z oblaků prachu a dýmu. Motorkáři dokonce vypadají, jak kdyby pracovali v dolech.

Ještě, že na každé pumpě mají hned vedle modlitebny záchody a umývárnu. Je to zvláštní, že i když je na místě tekoucí voda, vypadají všude stejně: vykachlíkovaná místnost, v zemi kanálek, kousek vedle turecký záchod, zděná nádrž na vodu a kyblíček. Funguje to spolehlivě, ale stejně, proč prostě na ten vodovod nepřipojí sprchu? Ale nám to bohatě stačí. Benzinové pumpy jsou naším řetězcem hotelů, není tu žádná louka, žádná pláž.

Jedeme nekonečným městem. Podle mapy sice projíždíme vesničkami, městečky a městy, ale ve skutečnosti se suneme nekonečnu řadou domů a domků. Čím blíž jsme k Jakartě, tím jsou větší.

Národ regulovčiků

Tichomoří nám dává zabrat a náčelník už stojí trochu nakřivo, ale pořád se drží!

Tichomoří nám dává zabrat a náčelník už stojí trochu nakřivo, ale pořád se drží!

Ale má to i plusy, čím blíž jsme k Jakartě, tím méně na nás místní zírají. Je to příjemná změna. Zatímco na Timoru se všude kolem nás seskupovaly davy lidí, kteří si museli na všechno sáhnout, tady se nás jen občas zeptají, jestli se s námi můžou vyfotit. Jak ale ubylo čumilů, přibylo píšťalkářů – mužů s píšťalkou, kteří řídí provoz.

Nemůžeme se zbavit dojmu, že každý Javánec chtěl být jako malý dopravní policista. Dopravu tu řídí úplně všichni. Někdy se to hodí, jindy je to na ránu. Místní jsou řízením provozu posedlí, kdykoli kdokoli skočí do silnice a začne dirigovat. Mává rukama jak větrný mlýn a doufá, že ho nepřejede jeden z dálkových autobusů, které nikdy nebrzdí. Piráti silnic, jejichž pokladem je čas. Bez pudu sebezáchovy se s mohutným troubením rvou kolonami vpřed. Překážíte, vytlačí vás ze silnice, předjíždí proti vám, uhněte! Naložit trabanty do autobusu, jsme všude o týden dřív.

Fotogalerie

Ani my troubení neflákáme, ale nedá se říci, že by nás zrychlovalo. A „píšťalkáři“ nám to zrovna nezjednodušují. Indonésané zřejmě považují cizince za naprosto nesvéprávné řidiče, které je potřeba neustále někam navádět. Zastavíte u kraje, abyste se koukli do mapy, a už na vás někdo mává, ať zaparkujete o metr dál. Zpočátku jsme si mysleli, že to je nějaká kompetentní osoba a má k tomu nějaký pádný důvod. Ale pak se ukázalo, že to jsou prostě náhodní kolemjdoucí, kteří vědí mnohem lépe než vy, co chcete udělat. Po pár dnech už nám lezou dokonale na nervy. Pořád někdo ukazuje, kam máte zajet, kdy tam máte zajet a jak tam máte zajet. A nejhorší je, že občas to myslí opravdu dobře. Ale už nás stejně štvou.

Zapomenutá Indonésie

Kolonou jak v Praze u Muzea jedeme stovky kilometrů, občas se to zlepší, to když je větší město kousek dál, a pak zase zhorší. Větší město je na místní poměry cokoli, co má minimálně milion obyvatel. A takových větších měst je tu spousta. Solo je příjemná výjimka, žije v něm „jen“ půl milionu lidí a je jiné.

V komplexu Plaosanu stálo původně 116 stúp a 58 chrámů.

V komplexu Plaosanu stálo původně 116 stúp a 58 chrámů.

Jako centrum tradiční jávské kultury bývá označována Yogyakarta, která je kousek západně a kam míří většina turistů. Yogya byla ve druhé světové válce chvíli hlavním městem Indonésie a pořád má svůj zvláštní status, kde formálně vládne sultán. Solo je menší, zapomenutější a takové opravdovější. Zažili jsme tam Indonésii, jak jsme si ji představovali z dobrodružných knížek. Úzké barevné uličky, rikši, klasická řemesla. Prostě je jiné. Hektické, plné lidí i aut, ale jiné.

Na cestě mezi Solem a Yogyou stojí Prambanan, slavný hinduistický komplex. Perla Jávy je vlastně turistická atrakce obehnaná plotem s obřími parkovišti a tisíci lidí kolem. Všechno, jen ne mystické místo. Kroužíme okolo plotu a říkáme si, že jsme to měli čekat. Pak jednou špatně odbočíme a před námi se ze tmy vyloupne další chrámový komplex, menší, zapomenutý a bez jediného turisty. Candi Plaosan, stejně starý jako Pranbanan, ale zdaleka ne tak slavný. Kolem ani noha, a tak stavíme stany pod jeho stúpami a za zády se v měsíčním světle rýsují staleté chrámy. Kam se hrabe Prambanan. Dobrou noc!

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.