Jak dodává, Ostravané si už na jeho postavičku, kličkující mezi auty, zvykají. Ze začátku si užil nejen vytřeštěných pohledů kolemjdoucích, ale i troubení řidičů, z nichž si nejeden klepal na čelo, když ho míjel. I policisté se kolečkáře snažili vyprovodit ze silnice, jenže jim vysvětlil, že na to nemají právo, a tak dali pokoj.
Jediné, co mu občas pokazí plynulou jízdu, jsou nerovnosti na cestách a těch prý je u nás požehnaně. Jinak si Doležel pochvaluje, že nemusí čekat na žádné dopravní prostředky, zastaví se, kde se mu zlíbí, píchnutí kola mu nehrozí a nejvíc v Ostravě miluje sešup z Hulváckého kopce. Vyvinout tam šedesátikilometrovou rychlost, to je prý požitek.
"V Americe nejsou lidé na kolečkových bruslích ničím výjimečným. Na tento sport se poslední dobou nechají zlákat i starší ročníky, i když i tam je moje věková kategorie na bruslích spíše ojedinělá. Jenže, a to můžu odpřisáhnout, ještě nikdy jsem se necítil tak ve formě, jako nyní. Dříve jsem se intenzivně věnoval silniční cyklistice, v Quebeku jsem dokonce posbíral nějaké medaile. Dnes už cyklisty jen trénuji. Zjistil jsem, že pohyb na kole je příliš jednostranný, kdežto na bruslích se pořádně protáhne celé tělo," tvrdí Doležel, který spoustu let vlastnil obchod s koly a cyklistickými potřebami.
Muž nezapírá, že už zažil i několik pádů. Naštěstí žádný z nich nebyl vážný. Vzpomíná jen na první, při něm si totiž zadřel do zadní části těla pořádnou třísku. Nenosí přilbu ani nákoleníky: "Když jsem závodil v cyklistice, trenér mě naučil, jak se má padat. A také dodržuji tři základní pravidla - dívám se, kam jedu, nepředvádím se. A i když se zdá cesta bezproblémová, takový měkký asfalt může udělat své, takže nedřímám a neustále se soustředím."
Doležel zatím nepřemýšlí nad tím, že bude muset kolečkové brusle jednou odložit. "Možná ten okamžik ani nenastane. Věk si v žádném případě nepřipouštím, zdravý jsem jak řípa, díky bruslím jsem zhubl deset kilo a zlepšilo se mi dýchání," doporučuje kolečkové brusle všem dosud váhajícím.
Jediné, co mu občas pokazí plynulou jízdu, jsou nerovnosti na cestách a těch prý je u nás požehnaně. Jinak si Doležel pochvaluje, že nemusí čekat na žádné dopravní prostředky, zastaví se, kde se mu zlíbí, píchnutí kola mu nehrozí a nejvíc v Ostravě miluje sešup z Hulváckého kopce. Vyvinout tam šedesátikilometrovou rychlost, to je prý požitek.
"V Americe nejsou lidé na kolečkových bruslích ničím výjimečným. Na tento sport se poslední dobou nechají zlákat i starší ročníky, i když i tam je moje věková kategorie na bruslích spíše ojedinělá. Jenže, a to můžu odpřisáhnout, ještě nikdy jsem se necítil tak ve formě, jako nyní. Dříve jsem se intenzivně věnoval silniční cyklistice, v Quebeku jsem dokonce posbíral nějaké medaile. Dnes už cyklisty jen trénuji. Zjistil jsem, že pohyb na kole je příliš jednostranný, kdežto na bruslích se pořádně protáhne celé tělo," tvrdí Doležel, který spoustu let vlastnil obchod s koly a cyklistickými potřebami.
Muž nezapírá, že už zažil i několik pádů. Naštěstí žádný z nich nebyl vážný. Vzpomíná jen na první, při něm si totiž zadřel do zadní části těla pořádnou třísku. Nenosí přilbu ani nákoleníky: "Když jsem závodil v cyklistice, trenér mě naučil, jak se má padat. A také dodržuji tři základní pravidla - dívám se, kam jedu, nepředvádím se. A i když se zdá cesta bezproblémová, takový měkký asfalt může udělat své, takže nedřímám a neustále se soustředím."
Doležel zatím nepřemýšlí nad tím, že bude muset kolečkové brusle jednou odložit. "Možná ten okamžik ani nenastane. Věk si v žádném případě nepřipouštím, zdravý jsem jak řípa, díky bruslím jsem zhubl deset kilo a zlepšilo se mi dýchání," doporučuje kolečkové brusle všem dosud váhajícím.
 Ostravané už si na šedesátiletého bruslícího Otakara Doležela v ulicích města pozvolna zvykají. |
