Sáňkovat na Madeiře? To je přece nesmysl, kroutí každý hlavou. Ostatně, kde by se na drobném subtropickém ostrůvku, vzdáleném 600 kilometrů západně od Maroka, vzal sníh? dodávají lidé nedůvěřivě.
O sněhu, byť i ten se občas na vrcholcích zdejších hor vyskytne, však nepadlo ani slovo. Madeiřané vám hravě dokážou, že sáňkovat se při troše fantazie dá i bez něj, a to docela slušně. Stačí jim k tomu obyčejná asfaltová silnice. Ale aby nedošlo k nedorozumění: nelze si představovat, že se obyvatelé této portugalské autonomní oblasti vozí po zdejších strmých asfaltkách na saních jako zběsilí. Něco podobného spatříte jen na jediném místě a nejde přitom o nějakou recesi nebo bláznovství. Jak už to u takových roztodivných věcí bývá, nevznikla ani tato tradice jen tak pro nic za nic a má svůj racionální důvod. Oním místem, kde lze nasednout na sáňky a nechat se roztlačit z kopce, je městečko Monte. Tamní starousedlíci už déle než století provozují bizarní Carro do Monte, montský tobogan. Vynalezl ho prý jistý pan Gordon kolem roku 1850 jako rychlý prostředek dopravy mezi jeho domem v Monte a úřadem ve Funchalu. Brzy přišli saním na chuť i jeho sousedé a začali je používat k přepravě své i větších nákladů. Monte, které už prakticky splynulo s madeirským správním střediskem Funchal, jež se rozpíná po horských svazích výš a výš od mořského pobřeží, si návštěvníci Madeiry oblíbili už od konce 19. století. Přitahoval je sem hlavně poutní kostel Nossa Senhora do Monte, na jehož oltáři trůní ve stříbrném tabernáklu malá soška Panny Marie, patronky Madeiry. I z tohoto důvodu zbudovali tehdejší místodržící ozubenou dráhu, která přepravovala cestující z výletních lodí nahoru do kopce. Zpět potom sjížděli slavným toboganem, který na rozdíl od dráhy zrušené v roce 1939 dosud slouží. Byť v posledních letech už jen jako turistická atrakce. Místní "sáňkaři" denně posedávají a pokuřují na rohu Caminha do Monte přímo pod kostelními schody a vyhlížejí zákazníky. Mají jich stále dost, byť někteří estéti se při pohledu na "pouťové lákadlo" jen pohrdavě ušklíbnou. Své zaměstnání, jež se mnohdy dědí po řadu generací, berou velice prestižně. Nakonec, svědčí o tom i jejich vizáž, na níž si dávají opravdu záležet. Přicházejí oděni do nažehlených sněhobílých souprav, nosí apartní slaměné klobouky a speciální boty, jejichž podrážky jsou podomácku vyrobeny ze starých pneumatik. "Je to kvůli brzdění," vysvětluje jeden z nich. "Běžné boty by tření nevydržely, vždyť i u těchhle musíme podrážky vyměňovat každých čtrnáct dnů," dodává a pohledem těká ke kostelním schodům, odkud se pomalu blíží skupinka turistů, jež možná zatoužila po troše vzruchu. Také ostatní zavětřili příležitost k novému výdělku, vstávají, upravují si oděv a vrhají se ke svým saním. A ti nejrychlejší už je stavějí na startovní čáru. "Tak co, pojedem?" ještě váhá postarší žena kyprých tvarů. Pak však rozhodně usedá po boku partnera do širokého proutěného koše, upevněného na rovných dřevěných sanicích. Ještě nezbytná fotografie do rodinného alba a dobrodružný sešup může začít. Dva "řidiči" podloží sanice hadrem napuštěným vazelínou, aby to lépe klouzalo, pak se každý z jedné strany chopí opratí a mohutně zaberou. Je to dřina, ale svalnatí chlapíci jsou zvyklí. Saně na svažující se asfaltce brzy získávají dostatečnou rychlost. V tu chvíli oba mistrně naskočí zezadu na sanice, podle potřeby přibrzďují podrážkami a pomocí opratí jízdu kormidlují. Teď už svérázný dopravní prostředek pohání výhradně gravitace. Mimochodem, všechno probíhá za běžného provozu. Saně jsou schopny překonat čtyři kilometry dlouhé klesání z Monte do Funchalu za patnáct minut. Co chvíli se ozve vzrušené zavýsknutí vyjadřující okouzlení z rychlé jízdy, zvláště když se saně řítí v nebezpečné blízkosti vysokých zdí palácové zahrady. Proutěný koš má tendenci se nepoddajně točit, zvláště při přejezdu zamřížovaných kanálů musí "kočí" sáňky hodně krotit. I tak je sjezd toboganem dokonale bezpečný, nikdo z místních nepamatuje, kdy naposledy došlo k nějaké nehodě. V cíli vysedají cestující rozjařeni a zjevně spokojeni. "Bylo to skvělé," volá ona kyprá dáma a oči jí planou vzrušením. Není divu: Ernst Hemingway prý dokonce kdysi prohlásil, že sjezd montským toboganem považuje za jeden z nejsilnějších zážitků svého života.
O sněhu, byť i ten se občas na vrcholcích zdejších hor vyskytne, však nepadlo ani slovo. Madeiřané vám hravě dokážou, že sáňkovat se při troše fantazie dá i bez něj, a to docela slušně. Stačí jim k tomu obyčejná asfaltová silnice. Ale aby nedošlo k nedorozumění: nelze si představovat, že se obyvatelé této portugalské autonomní oblasti vozí po zdejších strmých asfaltkách na saních jako zběsilí. Něco podobného spatříte jen na jediném místě a nejde přitom o nějakou recesi nebo bláznovství. Jak už to u takových roztodivných věcí bývá, nevznikla ani tato tradice jen tak pro nic za nic a má svůj racionální důvod. Oním místem, kde lze nasednout na sáňky a nechat se roztlačit z kopce, je městečko Monte. Tamní starousedlíci už déle než století provozují bizarní Carro do Monte, montský tobogan. Vynalezl ho prý jistý pan Gordon kolem roku 1850 jako rychlý prostředek dopravy mezi jeho domem v Monte a úřadem ve Funchalu. Brzy přišli saním na chuť i jeho sousedé a začali je používat k přepravě své i větších nákladů. Monte, které už prakticky splynulo s madeirským správním střediskem Funchal, jež se rozpíná po horských svazích výš a výš od mořského pobřeží, si návštěvníci Madeiry oblíbili už od konce 19. století. Přitahoval je sem hlavně poutní kostel Nossa Senhora do Monte, na jehož oltáři trůní ve stříbrném tabernáklu malá soška Panny Marie, patronky Madeiry. I z tohoto důvodu zbudovali tehdejší místodržící ozubenou dráhu, která přepravovala cestující z výletních lodí nahoru do kopce. Zpět potom sjížděli slavným toboganem, který na rozdíl od dráhy zrušené v roce 1939 dosud slouží. Byť v posledních letech už jen jako turistická atrakce. Místní "sáňkaři" denně posedávají a pokuřují na rohu Caminha do Monte přímo pod kostelními schody a vyhlížejí zákazníky. Mají jich stále dost, byť někteří estéti se při pohledu na "pouťové lákadlo" jen pohrdavě ušklíbnou. Své zaměstnání, jež se mnohdy dědí po řadu generací, berou velice prestižně. Nakonec, svědčí o tom i jejich vizáž, na níž si dávají opravdu záležet. Přicházejí oděni do nažehlených sněhobílých souprav, nosí apartní slaměné klobouky a speciální boty, jejichž podrážky jsou podomácku vyrobeny ze starých pneumatik. "Je to kvůli brzdění," vysvětluje jeden z nich. "Běžné boty by tření nevydržely, vždyť i u těchhle musíme podrážky vyměňovat každých čtrnáct dnů," dodává a pohledem těká ke kostelním schodům, odkud se pomalu blíží skupinka turistů, jež možná zatoužila po troše vzruchu. Také ostatní zavětřili příležitost k novému výdělku, vstávají, upravují si oděv a vrhají se ke svým saním. A ti nejrychlejší už je stavějí na startovní čáru. "Tak co, pojedem?" ještě váhá postarší žena kyprých tvarů. Pak však rozhodně usedá po boku partnera do širokého proutěného koše, upevněného na rovných dřevěných sanicích. Ještě nezbytná fotografie do rodinného alba a dobrodružný sešup může začít. Dva "řidiči" podloží sanice hadrem napuštěným vazelínou, aby to lépe klouzalo, pak se každý z jedné strany chopí opratí a mohutně zaberou. Je to dřina, ale svalnatí chlapíci jsou zvyklí. Saně na svažující se asfaltce brzy získávají dostatečnou rychlost. V tu chvíli oba mistrně naskočí zezadu na sanice, podle potřeby přibrzďují podrážkami a pomocí opratí jízdu kormidlují. Teď už svérázný dopravní prostředek pohání výhradně gravitace. Mimochodem, všechno probíhá za běžného provozu. Saně jsou schopny překonat čtyři kilometry dlouhé klesání z Monte do Funchalu za patnáct minut. Co chvíli se ozve vzrušené zavýsknutí vyjadřující okouzlení z rychlé jízdy, zvláště když se saně řítí v nebezpečné blízkosti vysokých zdí palácové zahrady. Proutěný koš má tendenci se nepoddajně točit, zvláště při přejezdu zamřížovaných kanálů musí "kočí" sáňky hodně krotit. I tak je sjezd toboganem dokonale bezpečný, nikdo z místních nepamatuje, kdy naposledy došlo k nějaké nehodě. V cíli vysedají cestující rozjařeni a zjevně spokojeni. "Bylo to skvělé," volá ona kyprá dáma a oči jí planou vzrušením. Není divu: Ernst Hemingway prý dokonce kdysi prohlásil, že sjezd montským toboganem považuje za jeden z nejsilnějších zážitků svého života.
