Neuvěřitelné, říkám si. Ono to vyšlo.
Mistrovství republiky v autostopu právě začalo.
Uplynulo jenom čtvrt roku od chvíle, kdy mi zavolal kamarád Pavel Zíka, jehož cestovka mě před šesti lety jistila při cestě stopem na olympiádu do Pekingu. Sháněli mi víza a pomáhali vymýšlet, jak vůbec Čínou projet. Navrhli pár fíglů, kterými se podařilo čínské celníky přesvědčit, že na osamělém klukovi s batohem a bez vlastního dopravního prostředku není nic špatného.
Já od té doby vím, že má Pavel pro romantické cestování slabost. A on si zase pamatuje, že jsem cestu do Pekingu zvládl za tři týdny, docela mi to šlo.
Právě proto tenhle telefonát: "Prosím tě," překvapil mě, "po letech uklízím svoji cestovatelskou knihovničku a znovu jsem se začetl do cestopisů Jirky Svobody, znáš je?"
Jasně, že znám. Jiří Svoboda byl podivín, který v devadesátých letech stával, meditoval a prodával svoje knihy Autostopem kolem světa na Václavském náměstí.
Tak pravil stopař Jiří Svoboda"... jak říkám, stopik je úplná senzačka, stačí mít ňáký prachy f kapse a cestovní pas ňáký spolehlivý kapitalistický zemně a svět je vám vodevřenej. Šoféra máte dycky svýho jako ňákej hrabě nebo lort a von vám všechno udělá: zajede natankovat benzín dyš je prázdná nádrš, stará se vo gumy, platí za dopravní přestupky a ňekdy, dyš ste žíznivej a hladovej, tak vás napojí vhodným vobrokem a vodou, a to všechno jen z lásky k vám a vy mu za to nedáte ani kačku..." |
V té chvíli ještě nechápu, kam tím Pavel míří. "Netuším, proč se ptáš, ale právě díky tomu chlapovi jsem se v patnácti poprvé sbalil a vyrazil stopem do Rumunska. Jak to s ním vlastně dopadlo?"
Pavel se rozpovídá, že prý Svoboda roku 2008 umrzl při jedné ze svých osamělých toulek. "Na Šumavě, našli ho až po pár tejdnech."
Čekám, co z něho vypadne teď. "Hm," řeknu, "to je mi líto."
"Mně právě taky. A napadlo mě, že bychom mu mohli zorganizovat poctu, mistrovství republiky v autostopu. Pomohl bys mi? Stal by ses jedním z porotců".
Souhlasím hned, ale zároveň brzdím Pavlovo nadšení: "To víš, že jo, rád. Ale myslíš, že o to bude zájem? Že dnešní mladí ještě pořád stopujou?"
Nesmíme je uštvat
Byly to zbytečné obavy, ukáže se brzy.
Stačí jedna stručná výzva na cestovatelských serverech a hlásí se desítky párů. Snažíme se vybrat ty nejzajímavější, tátu se čtrnáctiletou dcerou, například. Dvě české softballové reprezentantky. Sourozeneckou dvojici, jejíž mužská část, Matyáš, jezdí stopem celoročně, vlastně pořád - po Česku nebo po Sahaře, kamkoli. Taky Vendulu s Pavlou, které přiznávají, že jsou začátečnice, ale považují to za plus: "Právě proto budeme mít štěstí."
Soutěžící stopařiKdo soutěží? Seznamte se s účastníky šampionátu o nejlepšího stopaře ZDE. |
Takže tohle by bylo, ale jak přesně by měl závod vypadat?
"Nesmíme je uštvat," shodneme se s Pavlem. "Autostop je romantika - kdyby dvojice bezhlavě hnaly na Gibraltar, co z toho kdo bude mít?"
Vymýšlíme tedy povinné úkoly. Každý pár se cestou musí vyfotit před jedním prvoligovým stadionem a před hradem. Vylézt pěšky na kopec s převýšením 150 metrů a vykoupat se v moři. "Taky by se mohli seznámit se starostou nějakého města a poslat nám ofocenou vizitku," napadne Pavla poslední úloha.
A stejně si ještě pořád nejsme jistí tím, že naši jezdci nepojedou jako šílenci, kteří uvidí západní Evropu jenom v rozmazaných flecích, takže přidáváme další kritéria. Co nejčastěji budou muset posílat fotky a psát články na speciální webovou stránku a bojovat tím o sympatie veřejnosti. "No a bonusové body bychom měli rozdávat i my, porotci," vymíním si. "Chci mít možnost ocenit toho, kdo půjde vstříc nejzajímavějším historkám…"
Odsouhlaseno. Závodníci dostávají krabičky zvané GPS lokátory, díky nímž každý uvidí, kde v které vteřině jsou.
"Za jak dlouho bys tu cestu zvládl ty?" ptá se mě Pavel.
Zamyslím se. "Kdyby to jelo dobře, tak tři a půl dne tam, den na Gibraltaru, tři a půl dne zpátky… Příští úterý bych byl doma."
Mistrovství České republiky v autostopu začalo. Účastníci se musí co nejrychleji dostat na Gibraltar.
S kytarou a rumem
Pravidla závodu
|
Na startu se ukáže, že naši jezdci jsou vesměs o něco optimističtější. Blondýna z Beskyd jménem Kristin hlásí, že musí jít příští pondělí do práce. Holky softballistky mají od příštího úterý soustředění. Ale nikdo z nich není nervózní, všichni se těší na první stop. Začíná hřát letní slunce a já poprvé hluboce zalituju, že jsem se namísto vymýšlení úkolů rovnou nepřihlásil. Všechny dvojice mají rozumně sbalený rum, na startu je i kytara. "A co to máš ty?" zeptám se Petra, který pojede se svojí neteří. "No přece ukulele," vytáhne nástroj z futrálu, "na Gibraltaru si uděláme večírek."
O tři minuty stopnou právě tihle dva s ukulele první auto do Plzně, kde si nestačí ani odskočit na záchod a už sedí ve druhém, za hodinu a půl budou v Německu.
I dalším posádkám se daří, ještě dnes budou některé ve Francii, ale na Gibraltar to mají tři tisíce kilometrů - a tam to bude teprve poločas. I tak mě ovšem jejich tempo znejisťuje, protože my s Pavlem přiletíme na Gibraltar ve středu večer.
Mysleli jsme, že se tam budeme nudit při čekání na nejlepší, ale teď se zdá, že tam někdo bude čekat na nás.
Však zjistíte sami. Příští zprávy očekávejte v pátek.
Aktuální polohu a nejnovější zážitky závodníků zatím sledujte spolu s námi na webu: http://www.jedu.cz/cs/mistrovstvi-cr-v-autostopu
