Těžké, husté sražené kry pokrývající hladinu do nedohledna deset měsíců vláčely jejich Enduranci sem tam, až ji rozdrtily. Dalších pět měsíců trosečníkům trvalo, než se vymanili z ledových spárů Weddellova moře a s bídou dosáhli Sloního ostrova. Stanuli na ponuré, promrzlé a pusté skalní výspě daleko od lidí, vybaveni pouze tím, co z bohatých lodních zásob pobrali do tří záchranných člunů. Byl duben roku 1916. Podzimní nepohoda zhoršovala situaci. Bylo zřejmé, že někteří z nich další přezimování nepřežijí. A že odnikud nemohou čekat pomoc. Nemají rádio, nemají spojení se světem, nikdo neví, že ztroskotali a že jsou právě zde. Snad napřesrok v létě zavítá k ostrovu nějaká lovecká loď, ale kdoví jestli. Kdysi početné kolonie obrovských tuleňů, rypoušů sloních, tady už hodně prořídly. Co teď? Shackelton přišel s návrhem pro něho typickým: vezme člun a s několika nejzdatnějšími námořníky se pokusí doplout pro pomoc do Jižní Georgie, kde jsou velrybářské stanice. Znamená to ovšem překonat dobrých 1300 kilometrů polárního moře jihovýchodně od mysu Horn, které je v tuto roční dobu nejbouřlivějším mořem na světě. Šílenství. Ale pořád lepší než sedět a čekat na zázrak. S tím souhlasili všichni. Shackleton vybral pět dobrovolníků, a jakmile dovolilo počasí, vztyčili plachtu a vyrazili. Z kamenitého pobřeží se za nimi neslo chraptivé hurá! dvaadvaceti zarostlých, vyzáblých otrhanců v čele se Shackletonovým zástupcem a přítelem, veteránem tří antarktických výprav Frankem Wildem. Ta vzdalující se šestimetrová kocábka, kterou na počest hlavního mecenáše expedice pojmenovali James Caird, byla jejich jedinou nadějí. Posádka Jamese Cairda musela od prvního dne zápolit s vichřicemi, obrovskými vlnami, vánicemi a námrazou. Lodní tesař sice plavidlo opatřil provizorním krytem z latí a celty, ale brzy nebylo nikde místečko suché. Člun obrůstal ledem a jejich zchátralé oděvy, které měly na sobě už sedmý měsíc, mrazem ztuhly a působily jim bolestivé odřeniny. Připravit na vařiči aspoň jednou za den něco pro zahřátí vyžadovalo eskamotérskou zručnost. Celý první týden neviděli slunce, a nemohli tedy spolehlivě určit, kde se nacházejí. Pluli naslepo, vedeni pouze nejistým kompasem. Když se po dvou týdnech na obzoru přece jen vynořily zasněžené vrcholky Jižní Georgie, nebylo zdaleka vyhráno. Ještě dva dny museli pendlovat na rozbouřeném moři u pobřeží, než se jim podařilo přistát, aniž rozbili člun o útesy. Nejbližší velrybářská stanice však ležela na druhé straně ostrova. Pokoušet se k ní dostat po moři bylo příliš velké riziko. Shackleton, Worsley a Crean se rozhodli zdolat poslední etapu pěšky, nezmapovaným vnitrozemím. Postupovali úporně den a noc, 35 kilometrů krkolomným horským terénem, přes ledovce a bystřiny, dokud nedosáhli cíle. "Sekera, deník a vařič, to bylo všechno, kromě našich mokrých šatů, co jsme si přivezli z Antarktidy," napsal pak Shackleton. "Ale vzpomínkami jsme byli bohatí." Po tři měsíce spousty ledu kolem Sloního ostrova mařily jednu záchrannou akci za druhou. Teprve 30. srpna uspěl chilský parníček Yelcho. Všichni trosečníci živořící v přístřešku pod obrácenými čluny s posledními zbytky zásob se ještě dokázali postavit na nohy. Hlavně díky nezmaru Wildovi neztratili víru, že jejich "boss" je v tom nenechá. Záchranný člun James Caird dnes trůní v newyorském Museum of Natural History. Místem věčného odpočinku Ernesta Henryho Shackletona se symbolicky stala Jižní Georgie. Zemřel tam po srdečním záchvatu na začátku své čtvrté antarktické expedice v roce 1922. Bylo mu 48 let.
Autor je spolupracovníkem redakce
Autor je spolupracovníkem redakce
 Shackletonův člun James Caird odráží od Sloního ostrova ke své heroické plavbě. |
