Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem maličká chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Řeka se barví do zlatova posledními paprsky zapadajícího slunce. Kánoe kličkují mezi balvany,číhajícími v divokých peřejích, a vodákům hoří uši vzrušením. Ten požár může uhasit jen sama Sázava. A daří se jí to hodně často.
"Do háje!" mizí ve vlnách smíšená posádka. Pak se nad hladinou na okamžik objeví dno kánoe a kapitán, který se ji snaží za bok udržet. Na to vypluje pádlo, na němž visí kuckající háček. Druhé pádlo a lodní pytel mizí v dáli. Zatímco kamarádi chytají utopený náklad a skleslý kormidelník vylévá vodu z kánoe, promočená dívka s povadlými loknami a odřeným zadečkem se na břehu vzteká. "Klídek," směje se vedoucí party, zřejmě protřelý vodák. "Kdybys nezvedala pádlo nad hlavu a místo toho pořádně zabrala, mohli jste se tomu šutru vyhnout." Chcete-li zažít dobrodružnou vodu v romantické přírodě nedaleko od Prahy, vyražte do Týnce nad Sázavou. Půjčují se tu lodě,na nichž si za jeden den můžete sjet téměř dvacet kilometrů nádherných jezů a peřejí na toku, který od trampů na počátku století dostal přezdívku Zlatá řeka. U šlajsny v Týnci čekají po ránu na start desítky lodí. Kánoe projíždějí narušenou propustí podél pravého pilíře. Méně zkušení vodáci lodě přenášejí po břehu nebo přetahují. Také děti v záchranných vestách a helmách pro jistotu nasedají až za splavem. Z Týnce proudí řeka celkem pomaloučku. "Olej" končí pod skalnatým srázem v Chrástu nad Sázavou, na němž stojí oblíbená vodácká hospoda. Posilněni pivem a utopencem si pak téměř všichni troufnou na sjezd provalenou částí splavu či "šlajsnou", z níž háčci vyjíždějí po hlavu mokří a z otevřených lodí se musí co nejrychleji vylévat voda. "Túúú, túúú," houká stařičká autotrumpeta, připevněná na levobok projíždějícího kajaku. "Když jsem šel na půdu pro hrábě," notuje kozím hlasem kormidelník. "Hele, Horáček!" chechtají se kamarádi na vodě. "Vypadá úplně sťatej. A Horáčková je pěkně naštvaná." Zatímco Horáčková na špici se tváří, že k Horáčkovi na zádi nepatří, opilec, mačkající do rytmu houkačku, s chutí pokračuje: "... ležel tam dědeček na bábě." "Hele,Horáček, hoď sem ten rum!" volají chlapi. Láhev letí nad vodou. "Pozóóór,šutr vpravo!" hlásí Horáčková. "... jen si štrejchni," zpívá zase Horáček, zatímco balvan, jediný uprostřed stojaté hladiny nad Brejlovským jezem, drhne o dno lodi. "To je dobrý,mámo..." uklidňuje kormidelník Horáčkovou, zatímco proraženou dírou v kajaku rychle přitéká voda. Plavidlo se mění v Titanik. "Dělej, zajeď ke břehu," vyskakuje z ponorky háček. "Túúú, tututu!" zakucká naposled trumpeta a kajak zmizí pod hladinou. Naštěstí tu není právě hluboko, takže Horáčkovi, sedícímu na dně řeky, koukají prsa z vody. Jez u bývalého mlýna Brejlov zvládnou při vyšším stavu vody podél pravého břehu řeky jen nejzkušenější. I ti však skloní své hrdé hlavy o osm set metrů dál u nesjízdného a nebezpečného jezu v Kaňově. V maximální pokoře přenesou kánoe s pohledem upřeným do zrádného pěnícího a hučícího "vývařiště", v němž už skončilo několik lehkovážných životů. Ze starého jezu Pěnkava v Krhanicích a Lesního jezu v Kamenném Újezdci už mnoho nezbylo. Jejich vorové propusti a kamenné valy pod nimi, které sloužily k usměrňování splavovaného dřeva z panských lesů, dodnes připomínají zašlou vorařskou slávu. Voroplavba se na Sázavě držela nejdéle z celých Čech. Na dolním toku je plavební dráha vorů i po padesáti letech stále dobře zřetelná a všichni vodáci ji vlastně nevědomky následují. Ke koruně rozpadlého Lesního jezu míří pramice. "Jedem!" velí kormidelník a pádluje vší silou ke stržené propusti. Při pohledu na vysoké vlny a kameny v kotli pod sebou háčkové zpanikaří. Místo do peřejí šoupnou špičku pramice podél hráze. K velkému zděšení všech se najednou loď stává naprosto neovladatelnou. Silný proud ji unáší k ústí blízkého náhonu. Než se stačí nejednotná posádka vzpamatovat, voda přitlačí plavidlo na železné žebroví, chránící kanál. Laminát praská a pramice se láme. Pět lidí se marně snaží vzepřít živlu. Ti, kteří už mají vody dost anebo nadělali z plavidel ponorky, končí v Kamenném Přívozu, věhlasné obci starých plaveckých a dřevorubeckých rodů. Na skalnatém ostrohu nad řekou stojí malebný kostelík sv. Anny se hřbitovem, na němž odpočívá většina hrdinů Morávkova románu Plavci na Sázavě. Prostranství nad jezem, kde se dnes nakládají a vykládají lodě, bývalo vazištěm vorů. A je tu poslední "šlajsna" v Žampachu, otvírající brány do kaňonu a peřejí sázavského vodáckého ráje. Pod splavem minete štoly bývalých zlatých dolů, díky kterým dostala Sázava, na níž se kdysi také rýžovalo, svou trampskou přezdívku Zlatá řeka. "Ahóóój!" volají ze břehu na kánoe kluci v sombrerech, kteří stejně jako jejich pradědové vždy v pátek odpoledne nasadí kovbojské klobouky, obují kanady a s vestami z "buvolí" kůže vyrazí z branického nádraží u "Velké řeky" na Luka pod Medníkem či do Pikovic City. "Rikatádo jak tornádo žene se širou stepí," zní od barevného totemu z chatové osady píseň, jakou v počátcích trampingu složil světoběžník Josef Peterka alias Bob Hurikán. Nad údolím Kocour se klene nádherná stavba železničního viaduktu z roku 1899. Z vysokých mostních oblouků houká Posázavský Pacifik. Díky němu objevila kouzlo a romantiku "Zlaté řeky" mládež na počátku století. V sázavském kaňonu našla vysněnou krajinu svých představ z četby dobrodružných knih. "Vlak byl tehdá všechno. To bylo volání dálek, cizí kraje a výlety pro pražské kluky, které železný oř vezl do lesů, do Zlatého kaňonu k vodě," vzpomíná v Berkově knížce Posázavský Pacifik herec Jaroslav Štercl. Sázava se prodírá mezi skalnatými srázy a ostrohy. Nad hlavami vodáků "visí" ve stěnách sruby v zálesáckém stylu na zdánlivě nepřístupných místech. Vytesaná do kamene se do levého břehu zakusuje Posázavská stezka s fantastickými vyhlídkami do údolí. "Přitahuj! Kontruj!" ozývá se z vln v místech, kde řeka obtéká strmou skálu. Divoké peřeje jako by neměly konce. Teprve pod vrchem Medníkem, kde roste vzácný kandík psí zub,se údolí postupně otvírá. Slunce se kloní k obzoru a Sázava, ztrácející se pod Pikovicemi ve vzduté hladině vltavské přehrady, je v podvečer úplně zlatá. "Až ztichnou Bílé skály nad velkou peřejí, den zhasne tmou."
Může se hodit
Kamenité koryto Sázavy pod Týncem je náročné na techniku jízdy a bezpodmínečně vyžaduje vodácké zkušenosti: znalost všech záběrů - přitahování, kontrování - a umění číst vodu - rozpoznat kameny, mělčiny a nejrůznější překážky podle čeřící se hladiny. K pohodovému splutí celé Sázavy doporučují odborníci osm až deset dní. Řeka je za normálního stavu sjízdná pro sportovní lodě v délce sto šedesáti kilometrů z Havlíčkova Brodu až k ústí Vltavy.Tok je dobře přístupný jak po železnici, tak po silnici, takže zahájit nebo ukončit lze plavbu prakticky kdykoliv. Voda je nejnáročnější, ale i nejhezčí pod Světlou nad Sázavou na Stvořidlech. Na dolním toku pod Týncem nad Sázavou jsou další krásné a dlouhé peřeje mezi Krhanicemi a Pikovicemi. Do Týnce nad Sázavou pojedete z Prahy přes Jesenici a Kamenici nebo od Benešova přes Chlístov a Bukovany.V Týnci najdete veřejné tábořiště před jezem na louce při pravém břehu Sázavy v blízkosti fotbalového stadionu. Další kempování je na levém břehu Sázavy asi sto metrů za pěším mostem v Pikovicích. V o dácké a turistické centrum Posázaví Bisport v Týnci u nového silničního mostu přes Sázavu půjčuje kromě lodí a pádel, jejichž dopravu firma zajišťuje, i lodní pytle, plovací vesty.Pronájem je jistější předem zamluvit na tel. 0301-701460. Pokud budete lodě přepravovat po dráze, sportovní plavidlo do 15 kg můžete poslat jako spěšninu na kterémkoliv nádraží a do jakékoliv stanice určení. Plavidlo nad 15 kg, které nesmí přesáhnout hmotnost 35 kg a délku 5,2 m, přijímají pouze vybraná nádraží. Přestože Sázava nepatří mezi zvlášť obtížné řeky, statistiky ukazují, že k většině úrazů - i smrtelných - dochází paradoxně právě na takových tocích jako Sázava. Příčinou jsou hlavně jezy, neznalost, nezkušenost, přeceňování vlastních sil a nedostatečné vybavení.
"Do háje!" mizí ve vlnách smíšená posádka. Pak se nad hladinou na okamžik objeví dno kánoe a kapitán, který se ji snaží za bok udržet. Na to vypluje pádlo, na němž visí kuckající háček. Druhé pádlo a lodní pytel mizí v dáli. Zatímco kamarádi chytají utopený náklad a skleslý kormidelník vylévá vodu z kánoe, promočená dívka s povadlými loknami a odřeným zadečkem se na břehu vzteká. "Klídek," směje se vedoucí party, zřejmě protřelý vodák. "Kdybys nezvedala pádlo nad hlavu a místo toho pořádně zabrala, mohli jste se tomu šutru vyhnout." Chcete-li zažít dobrodružnou vodu v romantické přírodě nedaleko od Prahy, vyražte do Týnce nad Sázavou. Půjčují se tu lodě,na nichž si za jeden den můžete sjet téměř dvacet kilometrů nádherných jezů a peřejí na toku, který od trampů na počátku století dostal přezdívku Zlatá řeka. U šlajsny v Týnci čekají po ránu na start desítky lodí. Kánoe projíždějí narušenou propustí podél pravého pilíře. Méně zkušení vodáci lodě přenášejí po břehu nebo přetahují. Také děti v záchranných vestách a helmách pro jistotu nasedají až za splavem. Z Týnce proudí řeka celkem pomaloučku. "Olej" končí pod skalnatým srázem v Chrástu nad Sázavou, na němž stojí oblíbená vodácká hospoda. Posilněni pivem a utopencem si pak téměř všichni troufnou na sjezd provalenou částí splavu či "šlajsnou", z níž háčci vyjíždějí po hlavu mokří a z otevřených lodí se musí co nejrychleji vylévat voda. "Túúú, túúú," houká stařičká autotrumpeta, připevněná na levobok projíždějícího kajaku. "Když jsem šel na půdu pro hrábě," notuje kozím hlasem kormidelník. "Hele, Horáček!" chechtají se kamarádi na vodě. "Vypadá úplně sťatej. A Horáčková je pěkně naštvaná." Zatímco Horáčková na špici se tváří, že k Horáčkovi na zádi nepatří, opilec, mačkající do rytmu houkačku, s chutí pokračuje: "... ležel tam dědeček na bábě." "Hele,Horáček, hoď sem ten rum!" volají chlapi. Láhev letí nad vodou. "Pozóóór,šutr vpravo!" hlásí Horáčková. "... jen si štrejchni," zpívá zase Horáček, zatímco balvan, jediný uprostřed stojaté hladiny nad Brejlovským jezem, drhne o dno lodi. "To je dobrý,mámo..." uklidňuje kormidelník Horáčkovou, zatímco proraženou dírou v kajaku rychle přitéká voda. Plavidlo se mění v Titanik. "Dělej, zajeď ke břehu," vyskakuje z ponorky háček. "Túúú, tututu!" zakucká naposled trumpeta a kajak zmizí pod hladinou. Naštěstí tu není právě hluboko, takže Horáčkovi, sedícímu na dně řeky, koukají prsa z vody. Jez u bývalého mlýna Brejlov zvládnou při vyšším stavu vody podél pravého břehu řeky jen nejzkušenější. I ti však skloní své hrdé hlavy o osm set metrů dál u nesjízdného a nebezpečného jezu v Kaňově. V maximální pokoře přenesou kánoe s pohledem upřeným do zrádného pěnícího a hučícího "vývařiště", v němž už skončilo několik lehkovážných životů. Ze starého jezu Pěnkava v Krhanicích a Lesního jezu v Kamenném Újezdci už mnoho nezbylo. Jejich vorové propusti a kamenné valy pod nimi, které sloužily k usměrňování splavovaného dřeva z panských lesů, dodnes připomínají zašlou vorařskou slávu. Voroplavba se na Sázavě držela nejdéle z celých Čech. Na dolním toku je plavební dráha vorů i po padesáti letech stále dobře zřetelná a všichni vodáci ji vlastně nevědomky následují. Ke koruně rozpadlého Lesního jezu míří pramice. "Jedem!" velí kormidelník a pádluje vší silou ke stržené propusti. Při pohledu na vysoké vlny a kameny v kotli pod sebou háčkové zpanikaří. Místo do peřejí šoupnou špičku pramice podél hráze. K velkému zděšení všech se najednou loď stává naprosto neovladatelnou. Silný proud ji unáší k ústí blízkého náhonu. Než se stačí nejednotná posádka vzpamatovat, voda přitlačí plavidlo na železné žebroví, chránící kanál. Laminát praská a pramice se láme. Pět lidí se marně snaží vzepřít živlu. Ti, kteří už mají vody dost anebo nadělali z plavidel ponorky, končí v Kamenném Přívozu, věhlasné obci starých plaveckých a dřevorubeckých rodů. Na skalnatém ostrohu nad řekou stojí malebný kostelík sv. Anny se hřbitovem, na němž odpočívá většina hrdinů Morávkova románu Plavci na Sázavě. Prostranství nad jezem, kde se dnes nakládají a vykládají lodě, bývalo vazištěm vorů. A je tu poslední "šlajsna" v Žampachu, otvírající brány do kaňonu a peřejí sázavského vodáckého ráje. Pod splavem minete štoly bývalých zlatých dolů, díky kterým dostala Sázava, na níž se kdysi také rýžovalo, svou trampskou přezdívku Zlatá řeka. "Ahóóój!" volají ze břehu na kánoe kluci v sombrerech, kteří stejně jako jejich pradědové vždy v pátek odpoledne nasadí kovbojské klobouky, obují kanady a s vestami z "buvolí" kůže vyrazí z branického nádraží u "Velké řeky" na Luka pod Medníkem či do Pikovic City. "Rikatádo jak tornádo žene se širou stepí," zní od barevného totemu z chatové osady píseň, jakou v počátcích trampingu složil světoběžník Josef Peterka alias Bob Hurikán. Nad údolím Kocour se klene nádherná stavba železničního viaduktu z roku 1899. Z vysokých mostních oblouků houká Posázavský Pacifik. Díky němu objevila kouzlo a romantiku "Zlaté řeky" mládež na počátku století. V sázavském kaňonu našla vysněnou krajinu svých představ z četby dobrodružných knih. "Vlak byl tehdá všechno. To bylo volání dálek, cizí kraje a výlety pro pražské kluky, které železný oř vezl do lesů, do Zlatého kaňonu k vodě," vzpomíná v Berkově knížce Posázavský Pacifik herec Jaroslav Štercl. Sázava se prodírá mezi skalnatými srázy a ostrohy. Nad hlavami vodáků "visí" ve stěnách sruby v zálesáckém stylu na zdánlivě nepřístupných místech. Vytesaná do kamene se do levého břehu zakusuje Posázavská stezka s fantastickými vyhlídkami do údolí. "Přitahuj! Kontruj!" ozývá se z vln v místech, kde řeka obtéká strmou skálu. Divoké peřeje jako by neměly konce. Teprve pod vrchem Medníkem, kde roste vzácný kandík psí zub,se údolí postupně otvírá. Slunce se kloní k obzoru a Sázava, ztrácející se pod Pikovicemi ve vzduté hladině vltavské přehrady, je v podvečer úplně zlatá. "Až ztichnou Bílé skály nad velkou peřejí, den zhasne tmou."
Může se hodit
Kamenité koryto Sázavy pod Týncem je náročné na techniku jízdy a bezpodmínečně vyžaduje vodácké zkušenosti: znalost všech záběrů - přitahování, kontrování - a umění číst vodu - rozpoznat kameny, mělčiny a nejrůznější překážky podle čeřící se hladiny. K pohodovému splutí celé Sázavy doporučují odborníci osm až deset dní. Řeka je za normálního stavu sjízdná pro sportovní lodě v délce sto šedesáti kilometrů z Havlíčkova Brodu až k ústí Vltavy.Tok je dobře přístupný jak po železnici, tak po silnici, takže zahájit nebo ukončit lze plavbu prakticky kdykoliv. Voda je nejnáročnější, ale i nejhezčí pod Světlou nad Sázavou na Stvořidlech. Na dolním toku pod Týncem nad Sázavou jsou další krásné a dlouhé peřeje mezi Krhanicemi a Pikovicemi. Do Týnce nad Sázavou pojedete z Prahy přes Jesenici a Kamenici nebo od Benešova přes Chlístov a Bukovany.V Týnci najdete veřejné tábořiště před jezem na louce při pravém břehu Sázavy v blízkosti fotbalového stadionu. Další kempování je na levém břehu Sázavy asi sto metrů za pěším mostem v Pikovicích. V o dácké a turistické centrum Posázaví Bisport v Týnci u nového silničního mostu přes Sázavu půjčuje kromě lodí a pádel, jejichž dopravu firma zajišťuje, i lodní pytle, plovací vesty.Pronájem je jistější předem zamluvit na tel. 0301-701460. Pokud budete lodě přepravovat po dráze, sportovní plavidlo do 15 kg můžete poslat jako spěšninu na kterémkoliv nádraží a do jakékoliv stanice určení. Plavidlo nad 15 kg, které nesmí přesáhnout hmotnost 35 kg a délku 5,2 m, přijímají pouze vybraná nádraží. Přestože Sázava nepatří mezi zvlášť obtížné řeky, statistiky ukazují, že k většině úrazů - i smrtelných - dochází paradoxně právě na takových tocích jako Sázava. Příčinou jsou hlavně jezy, neznalost, nezkušenost, přeceňování vlastních sil a nedostatečné vybavení.
 Milovníci vodních jízd budou na cestě- Zlatá řeka-jistě spokojeni s řadou jezů a peřejí. |
 Z Týnce se dá bezpečně jet i s dětmi. |
 Starý jez Pěnkava v Krhanicích. |
