Půvabné řečiště Sázavy se stalo pro něj jedním z těch mnoha koutů, "kde nebe je vysoké a modré a oblaka rychleji než jinde plují".
Foglar připustil po dlouhém váhání, že místo je předobrazem jeho nejslavnější knihy. "Nic vám lidi neprozradím, i abyste nakrásně nebyli skutečností zklamáni. Bylo by po kouzlu," odpovídal přitom dlouho na zvídavé dotazy.
Ve Stvořidlech ale rozčarování nehrozí.
V kaňonu řeky Sázavy, zaříznutém v mocných skalních blocích se rýsuje lákavý romantický reliéf. Mohutné oblé kameny uprostřed divokých peřejí přímo vybízejí k podniknutí neopakovatelných dobrodružství, jaká jsou lákadlem snad pro všechny chlapce, kteří slovy Foglara "touží zažít něco neobvyklého", a kteří nechtějí jen vyrůstat "jako dříví v lese".
Údolí vymezené mohutnými kopci Melechov (přes sedmset metrů) a Žebrákov pokrývají po obou stranách nekonečné lesy, na příkré stráně hledí protilehlé louky a písčité mělčiny.
Na jedné takové louce nedaleko Ledče nad Sázavou našel Foglar se svým oddílem proslulou Sluneční zátoku. Vlastníkem pozemku, který se rozkládá v meandrovité zátočině u malé vsi Vilémovice, je od nepaměti tolerantní a skautům přející rodina Jeřábkova. Tam se Foglar, kterému nebylo jinak dopřáno dlouhá léta mnoho uznání, dočkal před dvěma lety několikatunového kamenného obelisku s bronzovým odlitkem.
Spisovatelova radost však nebyla úplná. Roztrpčila jej nevkusná "masňácká" výstavba v okolí řeky. "Strašně mě to vzalo," prohlásil tehdy Foglar.
My si nebudeme pokleslé architektury rozpínavých rekreantů všímat a vyrazíme vzhůru k peřejím. Slunce se po celý den opírá do jehličnanů na severním svahu i do skal, kde Rikitan zpíval omamnou Píseň úplňku.
"Naproti loučce za řekou byla příkrá stráň, spadající přímo do řeky. veliké balvany ležely na úpatí a stráň byla právě tak divoká a neprostupná jako pozadí loučky. Dole mezi balvany rostlo husté, neprostupné rákosí," píše Foglar.
Oproti knize jediná změna: protější břeh lemuje trať posázavské lokálky. Její jediný vagonek nabízí působivé výhledy na balvany i sázavské peřeje. V rákosí jako byste každým okamžikem narazili na úkryt tajemné Zelené příšery, která nedala chlapcům spát.
Stvořidla nejsou jen údolí skautů a trampů, ale i nejstarší přírodní rezervací havlíčkobrodska. Když budete mít štěstí, zahlédnete v tišině u břehů odpočívat pstruhy. Foglarův Pirát zde našel rybářský ráj. My si necháme zajít chuť, jsme v přírodní rezervaci.
V porostu údolí zaslechnete ledňáčka i skorce, nad korunami mohutných smrků krouží káňata.
"Víte, jak se jmenuje ta červená květinka, která roste u mého stanu?," ptal se hochů Rikitan.
Zkuste si odpovědět. V údolí rostou například oměj různobarevný, náprsník hlínožlutý, brčál barvínek, plavuň vidlačka či kruštík širokolistý. A také orsej jarní, konopice zdobná a dymnivka dutá. Kytičkář, který získal jako první bobříka květin, by je bezpochyby všechny poznal.
V jarních měsících se rostlinná říše představuje v celé kráse. A také "vše je v jarním sluníčku tak jiskřivé a jásavé, až oči bolí".
Příchod jara znamenal pro Foglarovy hrdiny svátek. "Vzduch byl těžký, vonný a plný neznámého kouzla. Za sadů a zahrad voněla čerstvá zem.
Podivné vzrušení ovládlo celý kraj," popisuje Jestřáb měsíce, kdy se otevírá brána k novým cestám, zážitkům a dobrodružstvím.
Pokud během patnácti kilometrů do Světlé nad Sázavou nic vzrušujícího nezažijete, zkuste přivřít oči a představit si tábor s Alvarezem, mihotavé světlo Zelené příšery na protější stráni, nebo se prostě jen tak kochejte pocitem, že jste v přírodě.
Pokud opustíte červenou značku, která nese název jiného literáta, Jaroslava Haška, uvidíte v dáli siluetu "jeho" hradu Lipnice. To už je ale jiná kapitola.
 Sázavu u Stvořidel zdobí zádumčivé meandry s obrovitými žulovými balvany |
 Východiskem je Ledeč nad Sázavou. Jenom zdánlivě zpustlý hrad nabízí muzeum se sbírkou mincí a přehlídkou starých řemesel. |
 Mezi strmými skalami se tísní tiché a ztracené rokle |
 Železniční stanice Stvořidla představuje zároveň východisko vodáckých cest |
