Pyramida tajemně mlčí, hlasy obstarávají lidé. Plazí se nahoru v horkém slunci. »Hej, hej, pane,váš klobouk!« Jednomu muži vzal vítr klobouk, který se teď pěkně kutálí po schodech dolů. Muž musí za ním. Už byl skoro nahoře. Výstup si zopakuje.
Nikdo z těch, kteří se v horkém slunci yucatánské džungle plazí vzhůru, mu nezávidí. Lidé se zastavují a sledují klobouk, jak si to šine k zemi. Každý sám nejlíp cítí v nohou ty protivné schody. Není jich sice mnoho, jsou však vysoké a strmé. A každý ví, kolik jich je. Tři sta šedesát pět minus jedna, to celé děleno čtyřmi. Nesmysl? Ale vůbec ne. Pyramida má čtyři schodiště, každé z jedné strany. Dohromady, když přičteme vrcholovou plošinu jako poslední stupeň, má pyramida El Castillo celkem tolik schodů, kolik je dní v roce.
Náhoda? Ani nápad. U Mayů nic nebylo náhodné. Byla to civilizace, která se stala otrokem čísel, zajatcem matematiky. Jejím bohem byl kalendář. Čísla, to byla vášeň. Mayové dokázali vypočítat délku pozemského roku tak, že jej měli přesnější, než jej máme my dnes. Teprve počítač umí být lepší.
Na vrcholu pyramidy se dobře odpočívá. Američané, Němci, Japonci posedávají, fotí nebo jen koukají do dáli k Chrámu válečníků, Kolonádě tisíce sloupů, kde se scházely válečnické klany Jaguárů a Orlů, či k posvátné studni. Klid, mír a teplo. Přesně na témže místě před staletími kněží rozřezávali obsidiánovými noži hrudi obětovaných nešťastníků a rvali jim ještě tlukoucí srdce z těla. »Ano, v té chvíli byli ti obětovaní stále naživu,« říká místní průvodce německé skupince. Brr,otřesou se lidé i v yucatánském teple.
Ale v Chichén Itzá jsou věci, které by jimi možná otřásly ještě víc. Nejsou krvavé, zato temně záhadné. Kdyby někdo z turistů měl busolu, mohl by si změřit, že hlavní osa pyramidy se odklání od osy sever - jih o sedmnáct stupňů. No a co, nějak umístěna být musí... Jenže pod stejným úhlem se odklánějí osy všech mayských pyramid v celé Střední Americe. Pyramida v Chichén Itzá má však ještě něco navíc. Před vstupem na hlavní, severní schodiště si každý může sáhnout na dvě hlavy Opeřeného hada, Kukulkána, hlavního božstva Mayů. Ten dělá dvakrát do roka podivuhodné věci. Při jarní rovnodennosti se plazí dolů na zem, při podzimní odchází do nebe.
Pyramida je postavena tak dokonale, že slunce při svém západu vytváří na devíti stupních pyramidy zdola nahoru ( na podzim naopak) hru trojúhelníkových světel a stínů, a tím iluzi majestátně se plazícího hada. »Nejvyšší geometrie ve službě bohům. Geniální kousek mayských astronomů,« píše Däniken v jedné ze svých knih.
Jak to ale vůbec mohli spočítat? Däniken nabízí vysvětlení - ale ještě nespěchejme. Sklapněme jeho knihu a slezme ze strmé pyramidy. Zajdeme si ještě k jiné stavbě, snad ještě neuvěřitelnější, než je pyramida. Rozevřené chřtány hadů u její paty vypadají hrozivě i při cestě shora, ne však pro malou holčičku, která si právě vlezla do jednoho chřtánu jako do boudy. Koneckonců, má tam stín. Pěšina vede zbytky džungle, po několika stovkách metrů končí na zeleném trávníku u ruin budovy, která připomíná naši dnešní observatoř.
Je to opravdu observatoř. Kamenná budova s kulatou věží. Místo, kde se musely dít čáry. T eď sledujte, co dokázali mayští astronomové v době, kdy v Evropě žili barbaři. Z primitivní budovy, bez dalekohledů, vypočítali oběh Venuše, Marsu, Jupitera. Znali Uran a Neptun. Znali i to, v jakém vztahu jsou k sobě dráhy planet. A nejen to. »Vzpomínáte na to velké zatmění slunce vloni v létě?« ptá se před observatoří jeden průvodce. Když turisté přikývnou, vynáší svůj trumf: »Tak o něm Mayové věděli.« Cože? To přece není možné. Je. Mayové vypočítali každé zatmění, minulé i budoucí, na tisíce let dopředu.
Jinak řečeno znali děje na obloze, které nemohli vidět, a znali astronomické pozice, které se ukazují jen jedenkrát za šest tisíc let. Lidé, kteří ještě neznali kov, spočítali všechno z budov podobných této prosté kamenné stavbě, odkud, jak tvrdí průvodce, pozorovali hvězdy přes zkřížené větvičky. Tady, u observatoře, přichází ta pravá chvíle znovu otevřít Dänikena. Ten se ptá: »Odkud to všechno věděli?« A s odpovědí se nepáře: »Předky Mayů navštívili kdysi bohové, v nichž tušíme nepozemské kosmonauty.«
Takže Chichén Itzá a další města pozvedli ufouni. Na místě, kde se kdysi měli prohánět mimozemšťané, se teď mezi troskami na okraji džungle procházejí jenom turisté. Na mýtinu, kdysi snad hlavní náměstí, teď pere tropické slunce, ze země se práší. Bývalo to město postavené podle podivného klíče. Všechny stavby Mayů, tedy i zříceniny Chichén Itzá, byly postaveny podle mayského kalendáře. Ten diktoval přesný počet schodů a teras, každý kámen má nějaký vztah ke kalendáři. A všechny stavby musely být dokončeny do dvaapadesáti let. To bylo magické číslo starých Mayů, určené jejich kalendářem. Proč? Däniken to ví: když mimozemšťané předali Mayům některé vědomosti, řekli, že se vrátí za dvaapadesát let. A Mayové čekali. Toto číslo násobky zakódovali do svých staveb, aby nezapomněli.
»Pane, přejete si ho na kůži? Tady ho máte v kameni.« O kopie kalendáře, jenž je stále nejdokonalejší na světě, můžete smlouvat, ale jsou drahé. Nabízejí je potomci Mayů v okolí Chichén Itzá za těžké peníze jako suvenýry. Vypadají jako jejich prapředci. Když člověk vidí jejich podsadité postavy, venkovsky prosté, velmi kulaté tváře, jež jsou pro Maye typické, na chvíli opravdu věří Dänikenovi. Tihle lidičkové přece nemohli počítat miliony let dozadu, spočítat oběžnou dráhu Venuše a tušit Uran. To jim musel někdo říci.
Podobných záhad je více. Třeba mayské dálnice. Je jich několik, jedna hned u Chichén Itzá. Jsou dodnes rovné jako podle pravítka, široké až deset metrů, úzkostlivě vodorovné, Mayové je kvůli terénu zdvihali až o pět metrů. Proč? Pro koho, když chodili pěšky? Džungle mlčí. Je překvapivě nízká, takže vypadá spíš jako neudržovaná zahrada. Na Yucatánu je totiž jen půl metru půdy a vyšší stromy by se vyvrátily. Pro minulost Mayů je to ovšem spolehlivý úkryt. Ale možná je lepší nic nevědět a pohrát si občas s fantazií. Pravda bývá často strašlivě nudná.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Výchozím místem pro cestu do Chichén Itzá jsou Mérida nebo Cancún. Z obou měst jezdí k mayským zříceninám asi deset autobusů denně.Z Cancúnu cesta trvá asi 3,5 hodiny a v přepočtu nestojí více než 300 korun. Mérida je blíž, jízda zabere zhru ba dvě hodinky a vyjde na necelých 200 korun. Jízdu tam i zpátky a prohlídku lze dobře stihnout za jeden den. Ale dva dny jsou lepší. V Chichén Itzá lze přenocovat v kempu Pirámide Inn (postavení stanu stojí asi 150 korun), poblíž jsou i cenově přístupné hotýlky jako třeba Posada El Paso či Posada Chak-Mool. Vyjdou na 600-700 korun za noc. Každý znalec Mexika říká: Nikdy nenakupujte suvenýry v Chichén, jsou strašně předražené, mnohdy mnohonásobně.Nakupujte v Mexico City.
 Strmý výstup |
 Na majestátní, ale strmou hlavní pyramidu c Chichén Itzá lezou lidé jak se dá, třeba i počtyřech. |
 Opeřený had, hlavní božstvo Mayů, ukazuje zuby. |
 Mravenci, nebo lidé? Někdy rozdíl není úplně patrný. |
 Za chrámem válečníků už je jen džungle. |
 Malý mayský tanečník musí udržet na hlavě láhev od piva Bohemia. |
