Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Rychlovlakem po Japonsku

  10:02aktualizováno  10:02
Je známo, že Japonsko není levnou zemí. To platí i o cestování vlakem, a zvlášť pokud jde o luxusní třídu japonských superrychlých expresů - šinkansenu. Existuje však způsob, jak si tento přepych dopřát, a navíc po libosti pocestovat po celém Japonsku, za poměrně rozumnou cenu. Když jsem uvažoval o cestě do Japonska, odrazovaly mě především vysoké náklady spojené s dopravou - jídlo pořídíte totiž všude levně, když chcete a noci jsem hodlal strávit ve spacáku. Nakonec jsem řešení objevil náhodou - odjel jsem do Japonska jako kurýr.

Cestoval jsem sice ze Spojených států, ale v západní Evropě, konkrétně v Německu, byl tento způsob rozšířený také. V cestovní příloze Los Angeles Times jsem našel velmi výhodné nabídky letenek do několika jihoasijských destinací, za necelou polovinu obvyklé ceny. Vypadalo to samozřejmě podezřele, jako vše, co je příliš dobré na to, aby to byla pravda - a skutečně věc měla háček, respektive dva.

Zaprvé byla pevně stanovená délka pobytu: 9 a 11 dní. Datum odletu a příletu se po zakoupení letenky také nedalo měnit - s tím se však u nejlevnějších letenek obvykle musí počítat. Druhá podmínka byla méně obvyklá: směli jste mít pouze jedno “check-in” zavazadlo, protože druhým byl kurýrní vak, a to při obou cestách. To mi pochopitelně vůbec nevadilo (jen chvíli trvalo, než jsem se sebe setřásl pochybnosti, zda nejde o rafinovaný trik nějaké drogové mafie).
 

Ona přece jen poněkud krátká  doba pobytu mě přivedla k myšlence cestování vlakem, a tak jsem si za 200 dolarů koupil sedmidenní Japan Railway Pass (což je obdoba známého Eurailpassu). Byla to opravdu dobrá investice, protože tato permanentka se vztahovala i na šinkanseny (kde by mě jinak podobnou sumu stála třeba i jen jedna zpáteční jízdenka).
 

Na rozdíl od zemí, používajících latinku, ovšem jízda vlakem po Japonsku představovala další problém: jak se orientovat na nádražích a v jízdním řádu? Mé naivní přesvědčení, že tak “světová” země bude mít přece všechny nápisy i v angličtině, brzy vzalo za své (kromě největších měst - a to jen někde - jsem na latinku narazil jen málokdy, a rozhodně se nejednalo o nápisy na nádražích či názvy stanic). Poučen průvodcem osvědčené edice Lonely Planet jsem si hned po příletu (ano, dopadlo to dobře, zástupce kurýrní služby mě očekával na letišti při odletu i příletu, sám si podával i vyzvedával kurýrní vak, a jedinou nepříjemností tak bylo to, že mi na tokijském letišti okamžitě zabavili všechny potraviny) v nejbližším stánku koupil celojaponský jízdní řád, podle nějž jsem se pak celou dobu řídil.

Nebylo to tak těžké, jak by se mohlo zdát, protože byl uspořádaný úplně stejně jako ty evropské s tím rozdílem, že názvy stanic byly ve znacích. Naštěstí součástí jízdního řádu byla i podrobná železniční mapa s vyznačenými stanicemi. Pak už zbývalo jen porovnat trasu a názvy měst s údaji v “evropské” mapě a v duchu si přiřadit dvojice či trojice znaků k příslušným názvům. Po krátkém nácviku to fungovalo perfektně (a s hrdostí mohu konstatovat, že jsem jedinkrát nenastoupil do špatného vlaku ani nevystoupil v jiné stanici).
 

Mé znalosti japonštiny, jak slovem tak písmem, byly samozřejmě nulové - ale s tím jsem si před odjezdem nelámal hlavu, vzhledem k té “světovosti” Japonska. Dost  mě tudíž překvapilo, že anglicky mluvilo skutečně velmi málo lidí - snad jen každý desátý až dvacátý, kterého jsem oslovil. Z této statistiky se pochopitelně vymykali studenti, kteří mě naopak občas zastavovali s upřímným až dojemným přáním, jestli bych si s nimi nemohl chvíli “pokonverzovat”. Většinou jim to moc nešlo a pochopil jsem, že pro Japonce asi angličtina nebude lehká. S dorozumíváním jsem tudíž měl občas nečekané potíže. Na druhou stranu nebyl žádný  problém s objednáváním jídel, z čehož jsem měl před odjezdem největší strach: většina restaurací měla totiž za výlohou vyvěšený obrázkový jídelní lístek. V nádražních bufetech a stáncích  jsem se přes jazykovou bariéru obvykle přenesl tím, že jsem si dal všudypřítomnou nudlovou polévku.
 

Cestování šinkanseny bylo skutečně jedinečným zážitkem. Ten začal už při vstupu na speciální oddělené nástupiště, kde uniformovaní strážci kontrolovali jízdenky (vůbec mi na tak vyspělou a liberální zemi připadalo těch kontrol nějak moc; stejně jako například v londýnském metru se jízdenky odevzdávaly při východu z nádraží - a kontroloři byli skutečně neúprosní, černý pasažér zjevně neměl šanci). Obvyklým projevem zdvořilosti je v Japonsku úklona, jejíž hloubka je přímo úměrná důležitosti takto poctěné osoby. Rychlovlaky jezdili téměř výhradně úredníci či podnikatelé v drahých oblecích (a obdobně oblečené dámy) - no a pak já, v poněkud uválených džínech a s krosnou na zádech. Kontroloři nicméně nehnuli ani brvou a vystřihli mi stejně hlubokou poklonu jako jim. Pěkný pocit...
 

Další zajímavostí při cestě rychlovlakem - samozřejmě kromě jeho rychlosti, nehlučnosti a absolutní přesnosti - bylo nabízené občerstvení. Všiml jsem si, že nejčastěji prodávaným artiklem byla jakési plochá krabička, kterou jsem zpočátku považoval za bonboniéru. Když ji pak jeden spolucestující přede mnou otevřel, zjistil jsem, že je to obědový balíček. Uvnitř byly malé přihrádky, stejně jako u bonboniéry, ale v každé byla uložena nějaká pochoutka studené kuchyně. Hlavně se jednalo o suši - krychličky rýže, někdy zabalené v tenké zelené vrstě mořských řas a k nim kousky syrové ryby. Vypadalo to nadmíru lákavě a zdravě (tedy až na ty syrové ryby), přesně ve stylu tradiční kuchyně, jednoho z receptů na pověstnou japonskou dlouhověkost.
 

Ve zcela opačném duchu však byla jiná, novější tradice - kouření. Počet kuřáků v Japonsku mě také značně překvapil, zvláště se srovnání s až hystericky abstinující Amerikou. Muže jsem na ulicích prakticky neviděl jinak než s cigaretou, kouřilo ale také hodně žen. Navíc nejenže všude bylo plno reklam na cigarety, ale téměř na každém rohu visely prodejní automaty na kuřivo a pivo. Hotový ráj neřesti. Usoudil jsem, že to u mladších generací s tou dlouhověkostí asi nebude tak slavné.
 

Se spaním jsem nakonec také neměl žádné problémy: Japonci se k cizinci ve spacáku chovali se svou typickou zdvořilostí a zdrženlivostí, na žádné přísné policisty jsem nenarazil a občas jsem se přidružil i ke skupinkám místních studentů, kteří nocovali podobným způsobem. Týden cestování, při němž jsem projel prakticky celým Japonskem od Nagasaki na nejjižnějším ostrově Kjúšú až po hokkaidské Sapporo na severu (kde už bylo v noci poměrně chladno) uběhl než jsem se nadál a už jsem opět seděl v metru, jež mě odváželo na tokijské letiště Narita. Během svých dlouhých jízd jsem z okének vlaků sice viděl všechno a zároveň nic, ale dost na to, abych měl chuť se do téhle překrásné a zajímavé země podívat znovu, a to důkladněji.

Šintoistická brána torii na ostrově Mijadžima u Hirošimy

Autor:




Nejčtenější

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Další z rubriky

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Zbytky čumu (stanu) Evenků
Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh

Přešel pěšky Bajkal, jako první na světě přejel Pamír na tříkolce a teď podniká na koloběžce cestu přes Sibiř dlouhou přes 2500 kilometrů. Třiašedesátiletý...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.