Rybaření na ledě se věnují muži v Moskvě, Petrohradě i na Sibiři. Žádný mráz ani ledový vítr je netíží. Smyslem této činnosti přitom není ani tak něco ulovit. Hlavní je dokázat sobě i ostatním, že tuto drastickou činnost zvládnou. Je to projev
mužnosti, síly a výdrže.
Anton a Nikita si nejdříve přiťuknou plastovým kelímkem naplněným vodkou na úspěšný den a teprve potom začínají rozkládat své náčiní. V moskevské čtvrti Strogino na řece Moskvě se svému koníčku oddávají každý rok. Chodí vždy na stejné místo a jsou přesvědčeni, že jen tam jim bude štěstí přát. Nikdy neulovili víc
než pár ploutví. "O to ale přece nejde," tvrdí.
Oba muži jsou inženýři a slušně vydělávají. Na promrzlou řeku prý chodí "vyvětrat mozek". "Je to koníček. V létě mohou lovit všichni. V zimě vydrží jen ti nejlepší," říkají muži zcela vážně. Jen bychom potřebovali větší zimu, suchou a mrazivou, přejí si.
Díru v ledě si každý rybář musí vyvrtat sám. Má na to speciální vrták složený z několika trubek a kličky. Otvor nemusí být velký. Stačí deset centimetrů, jen aby se tam dostala naběračka. Usadí se na plátěnou židličku nebo na bedýnku od náčiní a pak dělají cosi zvláštního. Z těch nejtajnějších míst, zpodpaždí, úst či rukavic vytahují hýbající se červíky a zachycené na háček je spouštějí na vlasci do vody. Když nemají červíky, stačí motýl. Ryba v zimě není vybírává a reaguje prý i na tuto
návnadu.
Na moskevském tržišti Ptičij rynok je přitom červíků i motýlů dostatek. Za pouhých deset rublů si rybář koupí celou krabičku a jediným problémem je uchovat je naživu. Zmrzlé červy by rybu nezaujaly. Zachumláni do kožichů a válenek pak tito podivní rybáři holýma rukama tahají za vlasec, odhazují vařečkou ledovou tříšť a něco si špitají. Sedí zpravidla zcela o samotě a soustředěně civí do díry. Takový rybář vydrží i hodinu, aniž se pohne. To, že nezmrzne, je téměř zázrak. Nevšímá si okolí ani dalších bláznivých kolegů a jen úlovek ho může vytrhnout z tohoto stavu. Když rybu vytáhne, dlouho si ji prohlíží. Pak si musí dát alespoň půl deci. Má se za to, že by mu jinak štěstí nepřálo.
Zimní rybáři přitom většinou nejsou žádní alkoholici. Pijí prý jen z tradice a jen v "nejnutnějších" případech. To je začátek rybaření, první úlovek a pak vaření rybí polévky, "uchy". Ta je prý nejlepší, když se do ní také přilije alespoň deci vodky.
Led na řece Moskvě není příliš silný a nemusí se dlouho vrtat. Na Volze ovšem někdy zamrzne až do půldruhého metru a vrtání je pak celý rituál. Potom je příležitostí k napití více. Nesmí se to však prý přehánět, neboť vodka sice na pár minut zahřeje, ale při větší spotřebě tělo může zcela ztuhnout. Každý rybář má vlastní způsob chytání ryb. Někteří hodně mávají rukama a neustále třesou vlascem. Další jen tiše sedí a klimbají. Někdo sedí na židličce, někdo zas klečí na kolenou. Nikdy se chycenou rybou nechlubí. Naopak se ji rychle snaží schovat. Jen na závěr se navzájem pyšní svým úlovkem. Zcela neznámí lidé se pak spřátelí, z úlovku uvaří polévku a společně vypijí nějakou tu lahvinku.
Jaký je rozdíl mezi zimním a letním rybářem? Oba jsou to blázni, ale ten zimní je obutý do válenek, praví jeden ruský vtip. Anton se však za blázna rozhodně nepovažuje. "Nic smysluplnějšího jsem snad v životě nikdy nedělal," tvrdí.
