Do Rumunska za párou. Lesní úzkokolejka vozí dělníky a baví turisty

Národní park Maramureš s nedotčenou přírodou a průzračnými potůčky je sám o sobě dostatečným důvodem vyrazit na sever Rumunska. Milovníci mašinek by ale neměli minout městečko Viseu de Sus, odkud se mohou svézt poslední karpatskou lesní dráhou, která dodnes slouží ke svážení dřeva z nepřístupných hor.

Je krátce po osmé ráno a my děkujeme navigaci, že nejmíň o třicet minut přepálila délku naší cesty z kempu do městečka Viseu de Sus na severu Rumunska, jen kousek od ukrajinských hranic. Budeme mít aspoň čas sehnat jízdenky a dát si kafe.

Chceme se vydat parním vláčkem Mocanita, který den co den supí podél řeky Vaser hluboko do zdejších lesů. A přijeli jsme tak akorát, před nádražní budovou se už tvoří fronta převážně rumunských rodinek s dětmi a prostorné parkoviště se zvolna naplňuje.

Nemáme rezervaci, ale bez problémů si kupujeme zpáteční jízdenky (slečna v pokladně mluví plynně anglicky) a dobrou půlhodinku před odjezdem se uvelebujeme na dřevěné sedačce jednoho z mnoha otevřených vagonů přistavených na nástupišti.

Rumunští tatínkové a dědečkové (úplně stejně jako ti čeští, které potkáváme na nostalgických jízdách) poskakují kolem vlaku s očima navrch hlavy a pod průhlednou záminkou, že vše ukazují dětem, radostně zkoumají každý technický detail oddechující parní lokomotivy.

Všude na světě je parní lokomotiva atrakcí, kterou si každý rád vyfotí.

Průvodčí zapíská a vlaková souprava se pomalu rozjíždí. Maminky vytahují svačiny, tátové foťáky, mobily a selfie tyče, děti natahují krky, aby jim nic neuniklo. Podél řeky Vaser se pomaličku za skřípění a vrzání vagonů suneme do lesního údolí. A pořád je na co koukat.

Míjíme venkovská stavení, typické rumunské kupky sena ve tvaru homole, pasoucí se dobytek i koňské povozy. Po chvíli se ale cesta ztrácí a jediná, která vede do zdejších hvozdů, je ta po úzkorozchodných kolejích. Míjíme lesní dělníky, kteří se za pomoci techniky potýkají s masivními kmeny. Náklaďáky se spokojeně brodí vodou, nevadí jim ani trochu. Řeka dovede místní potrápit jen v době povodní, několikrát už koleje ošklivě poničila.

Dřevo a zase dřevo. Tahle oblast je díky němu živa. A taky díky turistům...

Historie, která trvá

Lesní úzkorozchodná železnice funguje ve Viseu de Sus prakticky nepřetržitě od roku 1932 a v současné době je poslední, která se stále ještě využívá ke svému původnímu účelu - svážení dřeva z horských nepřístupných oblastí.

Při výstavbě dráhy byl zvolen takzvaný „bosenský rozchod“ 760 mm, který byl ideální pro zdejší klikatou trať kopírující říční koryto. Stavitelé počítali také s pomocí zemské přitažlivosti. Do kopce vyjížděl vlak víceméně s prázdnými vagony, dolů plně naložený využíval váhu nákladu.

Cestou do Paltinu trať mírně stoupá. Mašinka táhnoucí plně naložený vlak si „odpočine“ až cestou zpátky.

Zatímco jinde v Evropě se v druhé polovině minulého století od toho typu přepravy dřeva ustupovalo, na území Rumunska bylo v roce 1970 v provozu více než 3000 kilometrů lesních železnic a v osmdesátém devátém tu dřevorubci využívali přes 15 různých tratí o celkové délce asi 1000 km.

Ekonomické a společenské změny v 90. letech měly ovšem na horské úzkokolejky ničivý dopad. Téměř všechny byly uzavřeny, mašiny i vagony zrecyklovány nebo prodány a v současnosti funguje v Rumunsku už jen jedna. Ta ve Viseu de Sus. Doba však pokročila, a tak dnes lesní dělníky vozí vláčky tažené dieslovou lokomotivou.

Parní stroje ovšem nezahálí. Od roku 2005 (i díky finanční podpoře švýcarského sdružení Hilfe für die Wassertalbahn) vyrážejí pravidelně do lesů s výletníky a mašinkovými nadšenci. Momentálně jsou v provozu čtyři - Elvetia, Mariuta, Cozia a Krauss. Nejstarší pamatuje rok 1910, nejmladší je z roku 1986.

Potrava pro duši i tělo

Dráha kopíruje řeku Vaser, kterou několikrát přetíná železniční mostek, a pomalu v zákrutách stoupá do hor, zakusuje se do skal a nabízí neopakovatelné a uklidňující pohledy do zeleně. Do cílové stanice Paltin je to 21,6 km, které plně naložený vlak překoná zhruba za dvě hodiny.

Zastávku, již lokomotiva potřebuje k doplnění vody, mohou cestující využít k protažení končetin nebo k pozdní snídani, pokud stejně jako my ráno pro samý spěch a těšení nestihli nic sníst. Přímo ze zásobovacího vagonu, který veze na konečnou proviant na oběd, si můžete koupit čerstvé smažené koblihy.

Zastávka u řeky. I pejskové se potřebují protáhnout a vyvenčit.

Kdo se ráno nestihl nasnídat, může si dát smaženou koblihu. Je výtečná.

V Paltinu, kde vlak stojí víc než hodinu, můžete využít čas k prozkoumání okolí, ale nebojte se postavit se do fronty k zdejšímu lesnímu grilu. Poměrně rychle odsejpá a čerstvě opečené maso nebo klobásky vyplní čas do odjezdu i výletníkovy útroby.

Cesta zpátky je z kopce, a tak budete mít oprávněný dojem, že vám to víc utíká. Nezapomeňte se dobře rozhlížet, možná na některé z odboček zahlédnete vlak s lesními dělníky nebo podivné automobily či dodávky na železničním podvozku, které jsou důkazem, že i na starodávné železnici jde doba stále dopředu.

A tak nezbývá než doufat, že díky zájmu turistů a péči nadšenců tahle poslední karpatská lesní mašinka hned tak neodfuní do propadliště dějin. Byla by to škoda.

Parní kráska v obležení obdivovatelů.

Může se hodit

Jak se tam dostat:
Z Prahy je to přes Maďarsko (cesta vede z velké části po dálnici) asi 1000 km.

Kolik bude výlet po kolejích stát:
V hlavní sezoně od 24. 7. do 31. 8. zaplatíte za zpáteční jízdenku 64 RON (asi 380 Kč), dětská stojí 42 RON (asi 249 Kč).

Vláček ale turisty vozí už od března. V období od 30. 3. do 11. 6. (a také od 5. října do 19. listopadu) stojí jízdenka 53 RON (315 Kč), resp. 35 RON (208 Kč).

Ve vedlejší letní sezoně od 15. června do 23. července a od 1. září do 1. října zaplatíte 55 RON (327 Kč) a 38 RON (226 Kč).

Kde se dozvíte více:
Přehledné informace včetně jízdních řádů, rozšířených nabídek (zajímavý je třeba balíček sestávající z večeře při svíčkách, přenocování v lůžkovém voze na nádraží ve Viseu de Sus, snídaně a zpáteční jízdenka) a speciálních akcí najdete na webových stránkách, které jsou nejen v rumunštině, ale také v němčině, angličtině, francouzštině, maďarštině a polštině.

Co ještě v okolí vidět?
Kromě samotného Národního parku Maramureš, kde jsou turistům k dispozici i značené trasy, stojí za vidění také třeba nedaleký Veselý hřbitov v podkarpatské vesničce Sapanta nebo malované kláštery v Bucovině. Zážitkem je ale i návštěva jakékoliv vesničky na severu Rumunska, kde se zastavil čas – což demonstrují nejen starodávné dřevěné kostelíky a domečky jako z pohádky, ale i babičky v nabíraných sukních a šátku nebo větrem ošlehaní dědoušci na kozlíku koňských povozů.