Maramureš, divoká hranice s Ukrajinou
Maramureš je mohutné horstvo v nejsevernější části rumunských Karpat. Hory, nazývané také Poloninské Karpaty, odděluje řeka Višeu od pohoří Rodna. Ze severu je ohraničuje státní hranice s Ukrajinou.
Horský porost tvoří převážně smrkové lesy. Z velkých šelem zde při troše štěstí můžeme narazit na medvěda, rysa i vlka. I když o vlku se místní pastevci vyjadřují poněkud skepticky a říkají, že většinu škod na stádech napáchají zdivočelí psi.
Situace v pohraniční oblasti se postupně uklidňuje, ale pro pohyb po hraničním hřebeni je stále potřeba zvláštní povolení. Při prvním pokusu o přechod Maramureše v roce 1998 jsme byli zatčeni a eskortování zpět do Višeu de Sus. Oblast byla tenkrát čerstvě uzavřena a napjaté vztahy s Ukrajinou trvají dodnes.
Turisté se bez větších problémů pohybují v údolí říčky Vaser kolem úzkokolejné dřevařské trati, hlavním turistickým lákadlem oblasti, a pak po horských hřebenech v okolí Vf. Toroiaga nad vesnicí Borša.
Rodna, hořec jarní
Rumunsko, Maramureš, polodivoký kůň
Přes Vf. Toroiga k lesní železnici
Vesnice Borša je dlouhá jako 'týden před výplatou'. Přibližně v polovině dlouhatánské vesnické nudle z domků a zahrad je výrazná křižovatka se značkou "policie". Z tohoto místa pokračujeme přes malé náměstíčko stále na sever. Asfalt se postupně mění na betonové bloky, ty pak vystřídá zpevněná cesta. Pokračujeme stále po levém břehu proti proudu potoka až ke staré a dnes již nevyužívané továrně na zpracování dřeva.
Teprve teď chápu, proč můj oblíbený autor Miloslav Nevrlý nazval maramurešské pohoří ve své knize "Karpatské hory" horami bez cest. Vlevo za fabrikou za rozpadlou železniční vlečkou stoupáme chvíli po lesní pěšině, která ústí na dně údolí, kde se definitivně ztrácí. Dál už jdeme jen podle pochybné mapy a buzoly nazdařbůh svahem vzhůru do míst, kde tušíme vrchol Vf. Toroiaga.
Maramureš, výstup na Vf. Toroiaga
Koryto potoka se postupně mění v mělkou soutěsku, místy vyplněnou zbytky sněhu. Stoupání je nakonec trochu delší, než jsme původně předpokládali a po téměř čtyřech hodinách funění do kopce stojíme na vedlejším hřebeni a vpravo před námi se vypíná Vf. Toroiaga. Závěrečný úsek na vrchol Vf. Toroiaga vede po uzounkém ostrém travnatém hřebínku.
"Přátelé, užijme si to!" informuju kamarády, "teď už nás čeká jen sestup do sedla a stavění stanů!" Válíme se v trávě a vychutnáváme vzácný klid rumunských hor. Večer se kocháme úžasným západem slunce, prostě romantika jak má být! Vodu si nosíme z koryta u polorozpadlé salaše vpravo pod sedlem, vzdálené asi patnáct minut chůze z prudkého kopce dolů.
Rumunsko, jezero Lacurile lala Mare
Sestup nebývá nikdy moc příjemný. Je až neskutečné vedro. Přesto se máme na co těšit. Čeká nás jízda parním vláčkem, který nás odveze zpět do civilizace. Lesní železnici vybudovala těžařská společnost v letech 1932 až 1934, aby zpřístupnila hluboké údolí říčky Vaseru. Je to jediná fungující lesní úzkokolejná železnice v Karpatech, která stále slouží k dopravě dělníků do lesů a ke svážení dřeva do stanice ve Višeu de Sus.
V současné době je možné objednat si u společnosti CFF (www.cffviseu.ro) vypravení speciální vlakové soupravy jen pro turisty. Přesto musím říci, že není nad to nastoupit do vlaku s místními dělníky, poklábosit, probrat život, přecházet podle potřeby a nálady mezi vagony, v klidu si sednout na plochu valníku a klátit nohama ve volném prostoru a prostě se jen tak kochat okolní krajinou.
Maramureš, lesní železnice
Železnici téměř každoročně poškozují jarní povodně. Opravdu velká voda se údolím prohnala v roce 2001. Trať byla na mnoha místech úplně zničena a musela být postavena znovu. Jen díky místním nadšencům a také zahraničnímu kapitálu je vláček pořád v provozu. Jednou z největších rarit, se kterou se zde můžeme setkat, je parní lokomotiva označená jako Cozia – 1. Byla vyrobena v roce 1986 jako jedna z posledních parních lokomotiv na světě.
Jízdní řád lesní železnice je velmi "volný". Vlaky odvážejí dělníky z Višeu de Sus do hor podle potřeby, většinou kolem sedmé hodiny ranní. Vlaková souprava se pak obvykle vrací ze stanice Faina nebo Macarlau kolem jedné nebo třetí hodiny odpolední. Doba jízdy je skoro tři hodiny. Běžná cena za tuto kratochvíli se pohybuje kolem 5 eur na osobu, občas je možné usmlouvat nižší částku.
Maramureš, lesní železnice
Maramurešská folkloristická oblast
Nejen horami živ je člověk a proto se zastavíme v horské vesničce Sapinta, proslulé hlavně "Veselým hřbitovem". Psal se rok 1935, když místní řezbář Joan Patras začal pro hřbitov vyřezávat dubové kříže originálních tvarů a vzhledu. Každý z nich nabarvil na modro, vyřezal nebo nakreslil na něj výjev ze života zemřelého a napsal vtipnou báseň. Na křížích najdeme obrazy, na nichž muži pijí, ženy jezdí na koni a řídí třeba i automobil. Návštěvník se tak může v barvitém výtvarném vyjádření autora dohadovat, proč a na co nebožtík zemřel.
"Hele", volá kamarád, "tenhle chlapík se asi uchlastal k smrti!", ukazujeme na pána, který sedí u stolu s lahví v ruce. "A tahle paní se asi zabila při pádu z koně!", prohlížíme si další náhrobek. Procházíme po hřbitově, a i když to zní možná poněkud neuctivě, velmi dobře se na tomto pietním místě bavíme a nezbývá nám než věřit, že právě takto si to Joan Patras přál.
Sapinta - Veselý hřbitov
Autor většiny náhrobků zemřel v roce 1997. Tradice však nezanikla a v jeho díle pokračují Tirda Toader a Vasile Stan. U brány hřbitova je v malém domku pokladna a prodejna suvenýrů. Vzhledem k tomu, že místo již dávno objevily cestovní kanceláře z celé Evropy, je nutné počítat se vstupným ve výši 5-10 RONů.
Mimo areál hřbitova se na ulici prodává nespočet suvenýrů, největší zájem je o výrobky ze dřeva a ovčí vlny. Jedná se o kvalitní ruční práci. V roce 2004 jsem tady manželce koupil vlněné ponožky a tašku přes rameno a obě věci stále slouží svému účelu. V ponožkách opravdu zima není.
Další turistické zajímavosti nabízí blízké okolí. Architektonickým skvostem je kalvínský (evangelický) kostel ze 14. století ve vedlejší vesnici a římskokatolický kostel z roku 1730 v Sighetu Marmatei.
Zajímavé je i etnografické muzeum a skanzen, skládající se z několika dřevěných domů, kostela a hospodářských budov. Mám radost z toho, že velmi podobné, ne-li stejně staré domy a hospodářská stavení, objevujeme i na úbočích hor. Ve skanzenu sice najdeme všechno pěkně na jenom místě, ale v horách a na jejich svazích se historie stále ještě snoubí se současností.
Rumunské pivo
Skanzen v Sighetu Marmatei
Muntii Rodnei – pěnišníky, kam jen oko dohlédne
Přechod rodneiských hor patří na rozdíl od Maramureše, díky skvělému turistickému značení, spíše k orientačně snadnějším přechodům v Rumunsku. Neznamená to ale, že toulání v těchto horách s sebou nenese žádná rizika. Jsou to hory jako každé jiné a rychlé zvraty počasí mohou být na každodenním pořádku.
Přechod zahajujeme v sedle Rotunda, které překonává široká zpevněná cesta. Stojí zde chata s množností občerstvení. I když se situace rok od roku lepší, hospodský stále nebývá připravený na větší skupinu lidí a i malé skupince nezávislých cestovatelů se může stát, že po náročném a horkém dni vypije všechny zásoby piva.
Rumunsko, na hřebeni pohoří Rodna
Vlastní hřeben Rodny vykazuje jen velmi malé výškové rozdíly a toulání po mírných travnatých svazích je víc než příjemné a umožní poutníkovi nahlédnout do tajů i soukromí života místních pastevců.
Na jaře, jen co v horách odtaje poslední sníh, se vydávají muži do hor, aby opravili zimou poničené salaše. Se svými stády se sem stěhují většinou koncem května nebo v polovině června a tráví zde celé léto až do konce září nebo poloviny října. Je téměř nemožné vyhnout se setkání s nimi.
Během dne pasou svá stáda na nedozírných horských hřebenech, stojí opřeni o hůl nebo leží v trávě a kouří levná cigára. Člověk by rychle získal dojem, že to "bačování" je vlastně neskutečně pohodové povolání, opak je však pravdou. Rodina, která vlastní nebo pronajímá stádo ovcí, krav nebo koz, se musí na dlouhé letní měsíce rozdělit. Část rodiny žije v horách, stará se o svá nebo svěřená stáda, dojí mléko a vyrábí sýr, tvaroh nebo jogurt a dopravuje je do údolí na tržiště, kde se je snaží prodat.
Salaš v pohoří Rodna
Rodna, bača se svým stádem
Druhá polovina rodiny pak v údolích kosí louky a suší seno na zimu, aby bylo čím krmit domácí zvířata. Uživit sebe i rodinu jistě není jednoduché. Přesto jsou to lidé usměvaví, vstřícní a velmi pohostinní a návštěva salaše s ochutnávkou skvělého ovčího sýra je vždy nezapomenutelným zážitkem.
Ke stádu ovcí neodmyslitelně patří vedle bači i ovčácký pes. Rumuni se o své psy, kteří odvádějí skvělou práci, moc nestarají a jídla jim dávají málo. Psi bývají mnohdy odkázáni na to, co si uloví. Pastevci tedy museli vyřešit problém s napadáním pomalých nebo nemocných ovcí. K obraně sebe i ovcí používá bača již zmíněnou hůl, o kterou se umí mistrně opírat. Navíc pak věší svým psům na krk hranolek dřeva nebo v horším případě ocelovou trubku. Jak pes běží, naráží mu hranolek do tlapek a způsobuje mu bolest. Pes pak nemůže běžet dost rychle a ovcím neublíží.
Rodna, Pěnišník myrtolistý
Rodna, ovčácký pes
Ovčáčtí psi jsou skvělými hlídači a stáda a salaše hlídají velmi zodpovědně. Nedoporučuje se tedy pohybovat se v horách samostatně, ale aspoň ve skupině tří nebo čtyř lidí. Z větší skupiny lidí mají psi větší respekt než z jednotlivce.
Zahřívání mléka v salaši
Rumunské hory – místo, kde se zastavil čas
Pro mnohé z nás jsou země typu Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina a nebo například i Albánie synonymem pro nebezpečí, zloděje a podvodníky. Pravdou je, že pohyb ve velkých městech, po hlavních silničních nebo železničních tazích v sobě skrývá zvýšené riziko krádeží a nepříjemností způsobených zvýšenou koncentrací chudšího obyvatelstva.
Jakmile se ale dostaneme do podhorských vesniček a necháme se pohltit čarokrásnými horami, dostaneme se do úplně jiného světa. Do světa usměvavých, pohostinných pastevců a nádherné horské přírody, kde čas plyne navzdory uspěchané středoevropské civilizaci mnohem pomaleji a poklidněji.
Zvonek alpský
Sníh na hřebenu k Vf. Pietrosul
může se hoditDopravaMožností je celá řada. Z Prahy odjíždí např. noční vlak Pannonia, který končí svou jízdu v Budapešti. Dále je možné pokračovat autobusem do rumunského města Kluž (Cluj-Napoca, maďarsky Kološvár). Z Kluže pak odjíždějí přímé vlaky do Sighetu Marmaţei. Do vesnice Sapinta (Săpînţa) pokračují autobusy (12x denně) nebo je možné jet stopem. Návštěvu Veselého hřbitova lze spojit s přechody pohoří Maramureš nebo Rodna, popřípadě s prohlídkou zdejších proslulých dřevěných kostelů. Doporučené vybaveníPotřebné vybavení se bude lišit podle zvoleného programu. Pro poznávání kostelů, hřbitova a místních pamětihodnosti nic zvláštního nepotřebujete. Pro přechod hor je třeba počítat s tím, že vše potřebné si ponesete na svých zádech. Hotely ani horské chaty zde nenajdete. Možnosti ubytování jsou pouze ve vesnicích pod horami. Důležitý je kvalitní dvouplášťový stan, spacák a karimatka a batoh vhodný pro vícedenní přechody. Kvalitní voděodolné pohorky by měly být naprostou samozřejmostí. Vzhledem k tomu, že v horách jsou časté zvraty počasí, doporučujeme kvalitní nepromokavé oblečení (bundu a kalhoty, případně pončo). Na zateplení flees nebo windstoper.
|
