Stopem do Pekingu
Jeď stopem na olympiádu. Takový úkol dostal od redakce Tomáš Poláček, který je novinářem českých novin Dnes. Uralsk byl devátou zastávkou na jeho cestě. Před tím, než sem dorazil, Tomáš ujel 3000 kilometrů a vystřídal 45 aut.
"Votka", "pomalu", "zajídej" - to jsou zajímavá slova - vypráví Tomáš o svých zážitcích z první cesty do Ruska.
Třicetiletého chlapa zajímá všechno: nová slova a tváře, pravidla chování a samozřejmě ženy.
"V Uralsku jsou nejhezčí," říká Tomáš bez lichocení.
"Neříkáš to jen ze zdvořilosti?" ptám se českého kolegy.
"Ne, proč?" diví se. "Upřímně. Nejsem si jistý, jestli v Aktjubinsku nebudou ještě hezčí, ale zatím se mi líbily nejvíce. Ale já se jím nelíbím."
Divím se tomu. Tomáš je moc hezký chlap. Má smysl pro humor a přímost, prostě nejlepší kombinace.
"Říkají, že nejsem normální," láme stopař ruštinu. "Protože jedu do Pekingu a často piji."
"Často piji", tím myslí, že často pozvedá skleničku. Tomáš pije vodku jako pivo - malými doušky. Jinak to neumí.
"V Čechách se vodka skoro nepije. Piva se naopak pije hodně. Přes den vypiji dva až tři litry, což je úplně normální."
"Mimochodem, až budeš připravovat článek, napiš, že v Uralsku jsou problémy s kazašským pivem. My ho našli až v osmém obchodě… jak se jmenuje… nepamatuji si."
Mimochodem, místní pivo se Čechovi líbilo. Říkal, že není horší než u nich doma.
Týden na cestě
Tomáš vyjel z Prahy minulý týden. Už projel Polsko, Ukrajinu a Rusko. Zatím ho nejvíc ohromili severní sousedé.
"Z několika řidičů, kteří mě vezli přes zemi, byli tři úplně opilí," říká s nadšeným úžasem.
"Řídí a rovnou z flašky pije vodku. Říkám mu: Dej si pozor, prosím, jsi opilý. A on odpovídá: Nejsem, a když budu, tak usnu na volantu. Takže zatím jsem úplně střízlivý!"
Za týden spal Tomáš v hotelu jen dvakrát. Bylo to ještě v Evropě. Poté přespával na Ukrajině tam, "kde jezdí vlaky", neboť hotely, ve kterých chtěl zůstat, byly moc drahé.
Jestli jsem rozuměla správně, tak chtěli za noc až 300 euro. Jednou, tentokrát už v Rusku, zkoušel přespat u nějaké ženy, ale ta ho nenechala.
"Říkám jí: Tady je tři sta rublů, prosím, nechte mě přespat na dvoře, mám stan a spacák! Ale stroze řekla: Nedovolím."
Tu noc strávil Tomáš v pšeničném poli. Další na chalupě u pohostinných a notně pijících vojáků z Afghánistánu a Čečny.
"Ptali se mě: Poslechni, a Česko je v NATO? Řekl jsem, že ano. Potom mi chtěli ukázat samopal, ale to jsem odmítnul. No, ráno se omluvili a rozloučili jsme se jako přátelé."
Podepište se, prosím!
V průběhu cesty po kontinentu vyměnil 45 aut. Do speciálního zápisníku si poznačil značku každého auta, počet kilometrů, které jím ujel, též jméno a příjmení řidiče a jeho podpis. Každého vyfotil.
Kromě nostalgických vzpomínek to má praktickou funkci. Tomášův úkol je dojet do Pekingu jen autostopem. Což znamená žádný linkový autobus ani jiná pravidelná přeprava.
Rozhovor pro kazašské novinyInterview s Tomášem Poláčkem pro kazašský list Diapazon v původním znění najdete ZDE |
" Mimochodem, moje specializace v novinách jsou rozhovory s celebritami. Autostop, to je takový koníček. Jednou jsme mluvili s kolegy a já jsem řekl, že můžu dojet stopem do Pekingu. Řekli mi, že jsem blázen, že to není možný. Já říkám: Dejte mi 25 dnů a diety a uvidíte!"
"Když jsem byl v Čechách, tak skoro nikdo nezastavil. Když viděli ceduli s nápisem Peking, jen projeli kolem, ale hodně se smáli. A ti, co zastavili, se ptali: Fakt jedeš do Pekingu?"
Tomáš kontaktuje dvakrát denně redakci a posílá informace o své cestě. Ty se skoro on-line objevují na stránce jeho novin. Poslední zpráva zněla, že teď dělá rozhovor s novinami Diapazon-Uralsk.
"Ty ses zbláznil!" řvali mu do telefonu. "Teprve jsi přijel do Kazachstánu a už dáváš interview?"
"Před žurnalisty se neschováš!"
S sebou už má letenku Peking – Praha. Do Uralsku ujel 3250 kilometrů, zbývá ještě sedm tisíc. Tomáš má dobré tempo. Ale dosud projížděl evropskou částí trasy. V Kazachstánu může mít se stopem problémy - tímto způsobem tady cestuje jen málokdo.
"Ale ne," je si jistý Tomáš, "všechno bude v pohodě. Přece Andrej je Kazach, a svezl mě moc dobře."
"Určitě," vstupuje do rozhovoru Andrej, který vzal Tomáše u Borisoglebska, rovnou po setkání s vojáky.
"V Rusku a Kazachstánu, když chceš zastavit auto, musíš zvednout ruku a to je všechno. A ten podivín se chová úplně jinak. Vystrkuje palec ve směru provozu, tak se stopuje jen v Evropě. Zastavím a ptám se: Kam potřebuješ? Říká: Potřebuji svézt alespoň deset dvacet kilometrů, to stačí. Ale jinak jedu do Pekingu. To jsem skoro vypadl z auta. Jasně, že jsem ho vzal. Vždyť je to po cestě. Tak jsem společně zvládli ještě pomalu 850 kilometrů..."
Mimochodem, děkujeme Andrejovi, který speciálně přivezl Tomáše do redakce. Uralský rodák, žijící v Německu, je naším velkým ctitelem, proto máme tak exkluzivní rozhovor.
"To je krásný den," říká Tomáš. "Ještě ráno jsem byl v Borisoglebsku, večer jsem v Kazachstánu a Uralsku."
V Uralsku Tomáš poprvé v životě viděl jurtu. Ochutnal kumys, kurt a vše doladil uralským pivem.
"Na kumys musíš dávat pozor. Když nejsi zvyklý, může ti po něm být zle od žaludku," radí náš fotograf Kajyrbek.
"Ale v pohodě," říká Tomáš. "Ochutnal jsem jen trošku. A je to pravda, že tam je alkohol? Kolik potřebuji vypít, abych to mělo nějaký vliv?"
"No, tak asi pět litrů…"
"Zítra to zkusím…"
P.S. Včera, ve středu, jsme odvezli Tomáše na dálnici Uralsk-Aktobe. Když jsme tam dorazili, nikdo nezastavil. Tomáš si je přesto jistý, že do Pekingu dojede včas.
"Všechno bude v pohodě," řekl nám na rozloučenou.
P.P.S. Určitě napíšeme, jak Tomáš dojel do Pekingu a zda-li se dostal na olympiádu. Vždyť je známo, že se Čína před hrami téměř úplně uzavřela.
