Rozdat si to s Hahnenkammem

Pohled ze startovního domečku je příšerný. Nemá nic společného s tím, co kdy normální lyžař viděl. Sklon klesání hodně přes šedesát procent. Padák, kde v cestě nestojí žádné boule. Jede se šusem rovnou dolů, po hladkém mlatu. Sníh není sníh, ale prakticky led.

Ještě naposledy zkontrolovat poutka, brýle. Srdce zběsile bouchá, po zádech běhá mráz. Tři, dva, jedna...jeď! "Opatrně, opatrně, je to zledovatělé," volá Peter Obernauer, ředitel nejtěžšího sjezdu světa, jenž si mohou zkusit, když se nezávodí, i rekreační lyžaři. Ještě nikdy neměla ta prachobyčejná lyžařská rada takový smysl. Přichází pokus o krátký oblouk, ale je z toho jen komické "zdrncání" svahu o pár metrů dolů. "Hermann Maier tady během pár sekund nabírá rychlost přes sto kilometrů v hodině, přitom prudce točí doleva a hned prakticky naslepo skáče do úzké Mausefalle (Myší pasti). Letí asi padesát až šedesát metrů, někam támhle," ukazuje Obernauer kamsi na dno pekelného srázu, když popisuje průběh prvních okamžiků závodu. "Nic si z toho nedělej, na normálních lyžích se to teď těsně před závodem nedá skoro sjet," uklidňuje shovívavě ředitel. Mezitím dává vysílačkou pokyny svému týmu, jenž ze strašné sjezdovky dělá ještě strašnější. Bohumír Zeman, český sjezdař, který tu v roce 1981 skončil do dvacítky a vydobyl díky tomu historické první místo v kombinaci, dává za pravdu. "Je to spíš artistika. Ten kopec je tak prudký, že se na něm normálně nikdo neudrží. Tam ti žaludek spadne až do krku," vzpomíná. Turisté mohou sjíždět kitzbühelskou trať dlouhou 3300 metrů s výjimkou tří neděl před závodem, kdy je zavřená a upravuje se.Je to velká atrakce.Hned jak skončí sjezd,pokoušejí se ve stopách Hermanna Maiera a dalších es světového poháru "jet" stovky lyžařů-rekreantů. "Prostě to patřík tomu cirkusu, nemůžeme to nechat zavřené. Ale bohužel v té době tu máme také nejvíc úrazů," říká Obernauer. Trať je ďábelsky zledovatělá a extrémně nebezpečná, kdo spadne, nezastaví se většinou dřív než v sítích. Proto organizátoři nechávají i po závodě na místě všechny záchranné bariéry, které mají chránit závodníky. Ale nespoléhejte na ně, vyplatí se mít lyže pořád pod kontrolou. Teprve když zledovatělý povrch lyžaři po pár dnech rozbijí a navíc alespoň trochu nasněží, stává se z kitzbühelské trati sjezdovka, která se dá při dodržení základních pravidel opatrnosti sjet. Opravdu slušný lyžař ji zvládne tak za pět minut, ale i jemu jde po většině trati především o to, jak co nejvíce lyže zkrotit a přibrzdit. Hermann Maier,který to jede za minutu padesát, i ostatní z první třicítky startovního pole, dělají pravý opak. V každém místě se snaží maximálně zrychlit. Jinak jsou bez šance na vítězství. Skupina turistů se naklání přes červený plot v místě zvaném Brückenschuss. Tady končí první nesmírně těžká třetina sjezdu. Kdo po skoku a těžkém esíčku na Steilhangu zvládne obrovské odstředivé síly,neskončí v sítích a vejde se do tohoto jako nudle úzkého koridoru, ten má už z poloviny vyhráno. Daniela, turistka z nedalekého Bavorska, kroutí při pohledu na hladkou "stěnu" hlavou. "Viděl jste Hahnenkamm v televizi? Věděla jsem, že zkresluje,ale že tolik, to jsem netušila. Tady odtud to vypadá desetkrát horší. To se snad nedá sjet." Obernauer se usmívá, ale v podstatě souhlasí s tím, že Hahnenkamm pro závodníky má pramálo společného s lyžováním, jaké vyznává víkendový lyžař. "Čím více se blíží závod,tím složitější je přitom uhlídat turisty,aby na trať nevjížděli. Musíme dávat i pokuty,až 1000 šilinků," říká. Sjezdovka je dva týdny doslova prolévána vodou ze speciálních kropících rour, které vymysleli právě tady v Kitzbühelu. Aby zmrzla jako kluziště. "Turisté potřebují sjezdovku udusanou, ale měkkou, aby měli požitek z jízdy," vysvětluje Obernauer. "Závodníci potřebují pravý opak. Trať musí být zmrzlá, aby byla rychlá a přitom zůstala stejně kvalitní pro všechny." K čemu to přirovnat? Je to jako kdyby na horách pořádně pršelo a pak to zmrzlo. Je to led odshora až dolů. Bez šance na kousek prašanu, měkkého sněhu. Nedá se na tom dělat nic jiného než řítit se rovnou dolů a doufat. K tomu přidejte místy pekelný sklon, ostré zatáčky, krkolomné traverzy, ďábelské skoky,změny rytmu. Hahnenkamm má uprostřed i rovnější pasáže, kde se sjezdař sbalí, pokouší se udržet rychlost a zároveň nabrat síly. Pro vás to jsou místa, kde si konečně trochu zalyžujete,uděláte pár delších oblouků a bez rizika zvýšíte rychlost, aniž by to byl boj o život. Ale netrvá to dlouho. Blíží se závěr, zlatý hřeb Hahnenkammu. Na lyžích, viděno shora, to zase vypadá jak špatný vtip. Pod vámi Hausbergkante, nebezpečný skok, zatáčka, strašný traverz, další skok a cílový padák. Už jste unaveni, zkoušíte jeden oblouček za druhým a snažíte se udržet na hranách. Vězte, že i závodníci toho tady mají plné zuby. Snaží se ustát rychlost 140 až 150 kilometrů v hodině. Kdyby mohli, viděli by jako vy krásnou scenérii městečka lemovaného Alpami. Teprve v posledních stovkách metrů to můžete pustit a alespoň trochu si vychutnat rychlost, zkusit třeba i sjezdový postoj. Ale pozor, pořád opatrně, ať si zážitek z Hahnenkamm u nepokazíte. Den závodu, to je pro Rakušany národní svátek. Závodníci jsou pod obrovským psychickým tlakem. To dohromady s náročnou tratí dělá z Hahnenkammu onen lyžařský Wimbledon, který odborníci často staví nad olympijské hry i mistrovství světa. Tady ostatně školily svět v lyžování generace mistrů svého oboru: Christian Pravda, jeden z největších šampiónů, jeho žák Toni Sailer, slavný Karl Schranz, mistr všestrannosti Jean-Claude Killy a génius sjezdu Franz Klammer (vyhrál ho tady čtyřikrát). "Je to kombinace nejrůznějších faktorů, co dělá z Hahnenkammu určitě nejtěžší sjezd světa," říká Obernauer. "Především je ale bez diskuse nejnebezpečnější. Tady na Seidlalmu skončil před pár lety Švýcar Heinzer, o kus dál na Lärchenschussu rakouský sjezdař Assinger, na Hausbergkante další Rakušan Örtlieb." Ředitel závodu pomalu popojíždí zledovatělou tratí a ukazuje místa, kde se zranili vynikající jezdci nedávné doby tak, že museli skončit se závoděním. Prakticky na stejných místech ale skončili s vážným zraněním i mnozí turisté. Několik jich tady dokonce zahynulo. Má tedy smysl pokoušet štěstí tam, kde se před závodem bojí i většina závodníků, včetně Hermanna Maiera? "Ale ano. Hahnenkamm se dá sjet. Ale vždy s vědomím, že to je nebezpečná černá sjezdovka určená pro zkušené sjezdaře. Především by nikdo neměl zkoušet napodobovat závodníky. To by byl hazard," říká Obernauer. Malým povzbuzením všem, kdo se na trať vydají, mohou být slova kitzbühelského rodáka Toniho Sailera: "Za mých časů jsme neměli takové vybavení a trať nebyla nijak zabezpečená. Žádné sítě, nic. Bývalo to mnohem horší než dnes, to mi věřte."

Může se hodit

JAK SE TAM DOSTAT

Do Kitzbühelu je nejlepší jet přes Linec, Salzburg a pak přes cíp Německa (Bad Reichenhall) zpátky do Rakouska na St. Johann a Kitzbühel. Cesta autem z Prahy trvá pět až šest hodin.

KDE JEŠTĚ LYŽOVAT

Kromě zmíněného Hahnenkamm u stojí za to vyrazit lyžovat nad Kitzbühel do oblasti zvané Pengelstein. Všemi směry se ukazuje překrásné panorama Alp s nejbližším mohutným vrcholem Rettenstein ve výšce 2363 metrů. Lyžování je tu pestré.Najdete tu dlouhé a široké carvingové svahy, boulovaté černé slalomové svahy i mírné rodinné sjezdovky.

KDE SE UBYTOVAT

Kitzbühel je typickým krásným alpským městečkem, ale je podle toho také drahý.Kdo chce trochu ušetřit, vyplatí se mu zůstat v některém menším místě v okolí a na tratě dojíždět.