Film Dovolená s Andělem trefně popsal odborářské rekreace.

Film Dovolená s Andělem trefně popsal odborářské rekreace. | foto: Pressdata

Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

  • 286
Kdyby v létě 1952 revizor Gustav Anděl nevyjel do zotavovny Jezerka, dnešní generace by zřejmě netušily, jak tehdejší odborářská rekreace vypadala.

Proč film dostal titul „kultovní“, se dá odhadnout. Zadání sice bylo evidentní: soudružský kolektiv rekreantů společně napraví leckterý mezilidský problém včetně Andělova bručounství.

Jenže autoři z té agitky vybruslili s humorem, podepřeným vděčnou komikou Jaroslava Marvana. Tenkrát lidé v kině mohli na chvíli zapomenout, že prezident Gottwald na Hradě podepisuje další rozsudky smrti.

Rekreace za socialismu

Teď spíš s pobavením hledíme na nadšenecké brigádničení rekreantů při opravě školky, na kolektivní výlety či na scény „my jsme parta ze slévárny“ a „my zedničky“...

Odborářská rekreace mívala své rituály, formovat socialistického člověka bylo třeba i ve volném čase.

Přesto pro mnoho lidí představovala zejména zpočátku jedinou šanci, jak strávit dovolenou jinde než doma, a to za únosné peníze.

Pěkně v kolektivu

Odstartovalo to už v létě 1945, kdy se v odborářských zotavovnách vzpamatovávalo na čtyři a půl tisíce vesměs navrátilců z vězení nebo koncentráků. Pravý boom ovšem vypukl po roce 1948, kdy si ROH (Revoluční odborové hnutí) začalo tvořit ze zabraných objektů síť dalších zotavoven.

Od hotelů či dokonce zámků, jakými byly třeba Žinkovy nebo Hrubá Skála, po chaty skromného standardu. Tu lepší variantu si užil i zmíněný revizor v tatranské zotavovně Morava, kam se v zimě 1955 odebral s filmem Anděl na horách.

Atraktivní lokality, výlety, pravidelné jídlo, kulturní program, výuka sportů. A žádné starosti. Kdo by odolal jednomu nebo dvěma týdnům. I když ne na každého se dostalo.

Na „výběrové“ rekreace ROH jezdili vynikající pracovníci nebo lidé z náročných provozů. Ale stačí opět zabrousit k Andělovi. V Tatrách s ním byl i rekreační referent Puleček (Rudolf Deyl ml. se slavnou hláškou „Skáču dobře, skáču rád“). Právě díky jemu se autoři filmu mohli strefovat do způsobů vyvolených: Puleček si poukazy na odborářskou dovolenou přiděloval pro sebe taky rád.

S kamarády z práce

Koncem 70. let vyjelo do zotavoven ROH na půl milionu lidí, ale to už jim vyrostla silná konkurence v podobě podnikových zařízení. Bohaté firmy si dopřály komfort horských bud nebo dokonce zámků, třeba Chlum u Třeboně, kam jezdili z neratovické Spolany.

Chudší podniky si kupovaly venkovské chalupy nebo budovaly kempy. Zejména jednodušší varianta ovšem měla svůj půvab. Sjížděly se sem celé rodiny, často předem domluvené, dělily se o kuchyň i večerní táboráky.

„Byly to nejkrásnější prázdniny,“ vzpomíná sedmdesátnice Zdena Hrušková. „S partou dětí jsme lítali do noci, z vody jsme takřka nevylezli.“

Za hranice? Jak kdo

Domácí rekreace se rozbíhala naplno, zahraniční ovšem vázla. A pokud už někdo někam mohl, pak dlouho jen do zemí socialistického tábora. Navíc po roztržce mezi Stalinem a Titem se pro nás záhy uzavřela i Jugoslávie.

Odboráři na promenádě v Mariánských Lázních

Na Západ? Výlet jen pro vyvolené z vyvolených. Během 60. let se sice situace zlepšila a mnozí dokonce směli navštívit příbuzné, podmínkou ovšem bylo „pozvání“. Dopis od někoho, kdo se zaručil, že se o vás postará, banka totiž na takový výlet přidělovala jen pár dolarů.

Ale pozvání se vždycky dalo nějak získat a zejména mladí lidé, ochotní vydělat si za hranicemi brigádami, se tak dostali do světa.

Po roce 1969 klec zase spadla a vzhledem k rostoucí emigraci bylo těžké získat místo na Západ i v organizovaném zájezdu. A tak našinci opět zbyl socialistický Východ. Pravda, s moři a horami, s plážemi v Soči, na Zlatých pískách, v Mamaie, na Rujaně, na Balatonu, víc už většině dopřáno nebylo.

Jugoslávie dál zůstávala nedostupná, jenže pro krásy modrého Jadranu byli lidé ochotni podstoupit cokoli. Ale o tom až příště.