Maják je světlo uprostřed temnoty, dávající poutníkům naději. Maják je křižovatka dějin i lidských osudů, které se po generace vpíjely do kamenných zdí. Maják je byznys, který si uchoval výjimečnou a ojedinělou tvář.
Strážce majáku
Čeká na nás na křižovatce kousek před Vela Lukou na ostrově Korčula. Nejprve ho míjíme. Prostě si ho nevšimneme, nevíme, koho máme hledat. Auto stojící při krajnici však ihned vyráží za námi a předními světly na nás vytrvale bliká. Jako šílenec. Zastavujeme a stahujeme okno. "Bok, ja sam Ante. Jeďte za mnou." Hurá, je to on.
Právě jsme se seznámili se strážcem majáku.
Ante je dobrá duše ostrova. Se svou ženou Katarinou pečuje v dnešní době složitých satelitních navigačních systémů o pomůcku možná dávno nepotřebnou. Je to však tradice, jejímž pozastavením by vymizeli navždy z paměti obětavci, kteří uprostřed zimních bouří i letních veder vytrvale obsluhovali životodárné světlo. Světlo, které od roku 1877 ukazuje bez přestávky cestu lodím bloudícím v jaderských vodách.
Vyrážíme z Prigradice, malé obce na severním břehu Korčuly, sAntem a Katarinou na motorové bárce poněkud menších rozměrů. Téměř se můžeme dotýkat klidné hladiny moře. Jsme až překvapeni z tak intenzivního kontaktu. Není to, jako když se člověk koupe a cáká slanou vodu všude okolo. Pod námi jsou temné hlubiny - na dosah ruky.
O vládcích ostrova
Přijíždíme k Pločici z té strmější, méně vlídné strany. Voda se tříští o útesy a bílá budova majáku vypadá hrdě a nepřístupně. Druhá strana ostrova se však jen polehounku spouští do slaných vln. Rozpraskaná půda, nízký zelený porost, malé kotviště a dlouhá kamenitá stezka - a králíci.
Je to s podivem, ale pány ostrova jsou králíci. Zdomácnělí a zase zdivočelí, kteří vás svým neviditelným skokem vylekají k smrti, když se vymrští zpoza porostu nedaleko vaší došlapávající nohy. Je to jak sen, když v toku unaveného podvečerního slunce sledujete živočichy měnící bez přestání své místo.
|
|
Možná jsou však vládci ostrova dva obyčejní lidé - Katarina a Ante.
V kuchyni prská na pánvi olej a čerstvě nalovené krevety - v chorvatštině kozice - Katarina proměňuje v neskutečnou lahůdku. Není možné sníst jednu dvě. Prostě jíte, dokud není mísa prázdná. Rozlamujete drobná i větší tělíčka a vybíráte bělavé maso, které z chuťových pohárků na jazyku dělá nenasytné studny. K tomu zakusujete prvotřídní ryby zvané slani inčuni a tuhle labužnickou jízdu zapíjíte domácí rakijí ze svatojánského chleba.
"Občas tohle pohoštění připravujeme hostům, kteří tu jsou přes léto," vypráví Katarina. "Maják totiž už třetí rok slouží jen turistům. Pronajímá se. Vejde se sem celkem čtrnáct lidí. Apartmány jsou v prvním i druhém patře. Můžete přijet od soboty do soboty - jako do hotelu," směje se Ante.
Že hotelem není, vědí oba moc dobře. Je to však nesmírně klidná oáza uprostřed šíleného světa, kde může člověk v naprostém zapomnění strávit dovolenou. Alespoň na pár dní se bude cítit jako všichni ti odvážlivci, kteří žili na ostrově po celý rok, s rodinami, s téměř nepatrným spojením s okolním světem.
"Děti tu byly s rodiči do sedmi let, pak odešly na pevninu do školy. Byly to kruté časy. Jen jedenkrát v měsíci přijížděla loď se zásobami. Ale život tady musel zároveň ty lidi něčím přitahovat, poslední totiž odešli až v roce 1996," říká Ante.
A no , ten život tady přitahuje. Svou všedností, svou osamělostí, svou výjimečností. Ante s Katarinou mu podlehli.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat Co si dovézt |
Západ slunce na konci světa
Chorvatsko znám na několik způsobů. Jako masový návštěvník těch nejmasovějších prázdninových letovisek, jako domorodec, který jezdí místní dopravou, chodí do divadel a brázdí s nákupním košíkem všechny možné super i hypermarkety, jako novinář, jako...
Málokterý z těch pohledů a dojmů se však vyrovná západu slunce, který můžete zažít jako Robinson. Na majáku. Uprostřed teplého a fantasticky slaného Jadranu.
Je léto a my jsme přesvědčeni, že slunce zapadne přesně mezi Hvar a Korčulu, do moře někde u italských břehů.
Jak ubývá jeho intenzity, přibývá barev, jimiž Pločice obdarovává své vytrvalé návštěvníky. Horkem popraskaná půda se zbarvuje dozlatova, vody tmavnou a maják se halí do rudých obrysů slunce.
Snažíme se dojít až na opačnou stranu ostrova, než stojí stále ještě neprobuzená věž majáku.
Je to chvíle, v níž se beznadějně plochý, nebezpečně nahnutý ostrov stává mystickou zemí, moře se uklidňuje a solární energie ubývá. Ještě chvíli a první zážeh se střetne se září slunce nořícího se do slané koupele. Těžko říci, co v takovém okamžiku člověk cítí. Snad velikost, snad nekonečnost, možná jen klid a harmonii.
Sedm set metrů dlouhá "pevnina", již na několik minut paralelně ozařují dva světelné zdroje, začíná žít svým životem. Cesta odsud nevede. Hluboké moře obemkne ostrov jako roztavený vosk blikající svíci. Jsme na konci světa.
 NA DOSAH RUKY. Tak tohle je Pločice, kde lze strávit dovolenou jako na opuštěném ostrově, jen chytat ryby a odpočívat. |
 ROBINSONÁDA. Správcová Katarina si maják zamilovala. |
 Pločice: tady můžete strávit dovolenou jako na opuštěném ostrově, jen chytat ryby a odpočívat |
