Úzké uličky přeplněné ruchem však svědčí i o tom, že centrum věčného města stále žije. Na panoramatu trosek antického impéria s nánosem sedmadvaceti století a odevšad viditelné "cupolone" baziliky sv. Petra se proplétají brblající skútry mezi auty i chodci, kteří nakukují do malých obchůdku a re-staurací. "Buon giorno," hlaholí číšníci s úsměvem servírující jedinečnou kávu či římské speciality.
Na rozdíl od Londýna a Paříže nemusel ve "věčném městě" sousedský kolorit ani v centru zaplavovaném turisty ustoupit bankám či úřadům, a ani supermarketům. Římané však se sebeironizujícím úšklebkem také upozorňují, že z jejich města nevzešlo už dlouho nic velkého. A tak zatímco další evropské metropole chystají na přelom tisíciletí otevření monumentálních projektů, "věčné město" nabídne prý hlavně 600 stavenišť. Kromě koncertního sálu architekta Renza Del Piana jde především o opravy komunikací, které praskají ve švech. "Tady na větší práce nejsou možnosti, ostatně ve městě máloco funguje, tak by to ani nemělo smysl," vysvětluje Del Piano.
Ostatně vztah mezi Římem a moderností mistrně vystihl Frederico Fellini ve filmu Roma, kde v jedné scéně je při stavbě metra odhalena antická freska, jejíž křehká malba na vzduchu bleskově vybledne.
Jediný, kdo se pokusil Řím opravdu změnit, byl fašistický diktátor Benito Mussolini. Ve třicátých letech dal vybourat čtvrť mezi Sv. Petrem a Andělským hradem a postavil na jejím místě širokou ulici. Ta sice skýtá pohled na Vatikán, ale podle urbanistů je pěstí na oko. Podobně učinil mezi Koloseem a Piazza Venezia, kde postavil širokou Via dei Fori Imperiali, kde se konaly vojenské přehlídky. Ty se už dvacet let nekonají a mnozí navrhují, aby věci byly uvedeny do původního stavu. Na hluboké změny však nemá nikdo ani chuť, ani odvahu.
Všechno už tu jednou bylo - to je římská reflexe světa zpoza zlámaných antických sloupů i pom-py církve. Ani gigantický památník postavený jako pocta sjednotiteli země, králi Viktoru Emanueli II., v dnešním Římanovi nerozezní tóny vlasteneckého nadšení (to umí jen fotbal) a říká mu prostě "Žehlička". Antické budovy v něm sice vyvolají hrdost na technickou a uměleckou zdatnost předků, ale k císařům velkou úctu nemá.
Dlouhá staletí církevního státu ho naučila být vlažným k víře, takže sám Jan Pavel II. si před třemi lety posteskl: "Řím je pravou půdou pro misionáře, aby zde hlásali evangelium."
Co si myslí průměrný Říman o úřadech, pak vyjádřil lidový básník Giuseppe G. Belli: "Já mám dvě kuřata, vy nemáte žádné. Podle oficiální statistiky máme jedno kuře na hlavu." I tady, jako v celé Evropě, se totiž v současnosti říká, že bohatí bohatnou a chudí chudnou.
Přes velikost a starobylost "věčného města", i přesto, že zde sídlí centrální úřady, obyvatel Turína, Milána, Florencie či Neapole se nikterak vůči Římanovi necítí jako "venkovan". Považuje Římany za tolerantní a dosti vtipné skeptiky, neschopné fanatismu či skutečného nadšení.
Snad i proto je Řím město, kde se nikdo, pokud se jen trochu přizpůsobí, nemusí cítit cizincem, pokud si to sám nepřeje. Bohužel v poslední době, po velkém přílivu emigrantů ze Severní Afriky a Asie se věci trochu pokazily, ale rasová nenávist a xenofobie jsou mentalitě města cizí.
Kdo přijede do Říma, musí počítat se špatnou městskou dopravou, nepřesně podávanými informacemi, hlukem. Najde však neuvěřitelně dobře zachovanou pokladnici světových dějin a umění, příznivé podnebí, dobrou kuchyni, krásné okolí nabízející moře, hory či jezera.
Zde se zkrátka dá žít Felliniho Dolce vita (Sladký život), i když ve fontáně di Trevi stěží najdete bujnou plavovlásku a z dekadentní vábivosti Via Venetto zůstal jen komerční lesk pro turisty.
|
