Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Peklo na zemi. S dětmi do Chorvatska bez kolon a čekání za 12 hodin

aktualizováno 
Každá naše rodinná dovolená začíná stejně a je jedno, jestli jedeme na prodloužený víkend za Prahu nebo na dva týdny do Chorvatska. Já při pohledu na počet zavazadel propadám trudomyslnosti, že se to do škodovky nemůže vejít. Manžel balí další nezbytnosti a lakonicky praví, že se to vždycky vešlo. Čeká nás dvoutýdenní pobyt na ostrově Krk a skoro to vypadá, že vezeme jídlo na celou tu dobu.

Samozřejmě že jména jako Split, Hvar, Pula, Makarska, Dubrovník, Plitvice znáte. Ale na Jadranu a v jeho okolí jsou jiná, méně zvučná, ale stejně krásná a zajímavá místa, která za chorvatskou první ligou nijak nezaostávají. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Přečetla jsem tři články od kolegy Švidrnocha, hodiny studovala mapu i stránky automotoklubů, přesto jsme jednu z nejkratších cest do Chorvatska jeli 12 hodin. A to jsme měli štěstí, protože nikde nebyly kolony.

Dobrý plán je základ. Měl by být...

Na prázdniny jsme vyrazili ještě před vysvědčením. A tím taky argumentuji proti návrhu vyrazit už v pátek večer. Z navrhovaných tras vyhrává před Budějovicemi Brno, byť jsme naposledy cestou do Vídně strávili přes hodinu v koloně mezi poli a vinicemi před Poysdorfem.

Vstaneme ve tři a v šest jsme na hranici, takhle brzo ráno v Rakousku žádná kolona nebude, zněl plán.

Fotogalerie

03:30 Manžel mě budí s tím, že takhle opravdu vyjedeme pozdě. Kvůli dohánění různých restů mám za sebou 2,5 hodiny spánku. Nakládáme do rapida zbylé tašky a jdeme budit děti.

05:00 Vyrážíme. Děti mají dobrou náladu, což je při brzkém ranním vstávání věc nevídaná. V liduprázdné Praze si připadáme jako ve snu.

06:08 První pauza. Ještě jsme snad ani neopustili Středočeský kraj. Musíme se vystřídat, ani muž toho moc nenaspal. Na odpočívadle bez benzinky, kde je dost plno po obou stranách cesty, si dáváme snídani ze zásob a kafe z termosky. Když si děti všimnou nápojového automatu, nutně potřebují teplé kakao.

7:10 Cesta po D1 je plynulá, ani ve zúžení se provoz nezhušťuje. Stavíme u Devíti křížů, přepadá mě únava, raději se střídáme. Hned usínám a budím se před osmou kousek před Mikulovem. Stavíme na poslední benzince před hranicí. Dobíráme benzin za 31,90 a kupujeme rakouskou dálniční známku za neskutečných 338 Kč. Oficiálně má stát 8,80 eura, tedy o stovku méně. Na odpočívadle je nejvíc aut s polskou MPZ. Ani moc nesvačíme a vyrážíme.

8:20 Přejíždíme hranici. I přes první rakouskou vesnici se semaforem uprostřed jedeme plynule. Nemůžeme věřit svému štěstí. Neodpustím si poznámku, že jsem to přece říkala, že ještě nikdo na prázdniny nepojede.

8:32 O dvanáct minut později už stojíme mezi poli a vinicemi před obcí Poysdorf. Znalci místních poměrů si cestu zkracují polní cestou, ale není jich mnoho. Znovu mě překvapí, jak je tohle rakouské městečko půvabné a filozofujeme, co asi brání stavbě obchvatu. V dobré náladě s dětmi zpíváme, dovolíme jim větrat si nohy z okna ven. Jedeme krokem 22 minut, za obcí hned nabíráme rychlost.

Cesta autem do Chorvatska

I letos se reportér MF Dnes vydal prozkoumat nejvytíženější trasy do Chorvatska. Podívejte se, kde vás čekají kolony a jakým úsekům se vyhnout.
Chorvatsko 2016. Čeká nás velké silniční trápení

Oblíbená trasa do Chorvatska přes Maďarsko

9:18 Najíždíme na dálnici k Vídni. Zatímco my dospělí máme radost z bezproblémové jízdy, náš třeťák Všechnovím-všechnoznám se vzteká, že je náš tablet starý krám, protože na něm nejede YouTube. Vysvětlujeme, že v autě nemáme wi-fi, ale náladu mu to nezlepšuje.

9:30 Jsme ve Vídni! Pokoušíme se rozptýlit děti, ale z obchvatu města není moc co ukazovat. Stále jedeme rychle a plynule, ani přes opravovaný most se netvoří kolona. Jede se třemi pruhy, a byť je ten levý úzký (2,1 metru), je plný. Vídeňáci se v něm nebojí ani o svá SUV. Osádka žádá toaletní pauzu, ale na celé půlhodinové cestě Vídní opravdu není kde zastavit.

Děti v krizi

10:14 Konečně odpočívadlo a naše čtvrtá pauza za pět hodin. Na rozlehlém parkovišti před hotelem Old Timer jíme sendviče z domova, děti nadchnou studené okurky z chladicí tašky. Není tu jediný odpadkový koš a ani se nemají kde proběhnout. Pár kilometrů dál vidím na odpočívadle Trierstingl velký trávník a houpačky.

Před námi je nejnudnější úsek, po dálnici cca 160 km do Grazu. Kousek před exitem 29 prudce dobržďujeme, jsme v levém pruhu a provoz zhoustl. Stále se však jede třemi pruhy. Tablet má vybitou baterii a v telefonu zbývá po hraní Poa asi 18 procent. Zabavuji ho, abych mohla navigovat přes Slovinsko podle mapy, co jsem si stáhla.

Třeťák vytahuje z batohu kus hadru a sáček s jehelníčkem a nitěmi, které donesl v boxu na výtvarnou ze školy. A šije. Prvňačka má krizi. Zdá se jí to moc dlouhé, oblečení zpocené, cesta hrozně nudná. Pouštím cédéčko Ivana Mládka. Jožin z bažin na chvíli zachraňuje situaci. Nemáme odvahu přiznat, že po šesti hodinách jízdy jsme teprve za půlkou.

11:00 Děti se vzadu řežou, je čas oběda. Stavíme na odpočívadle 18 km před Grazem. Nerezové záchody jsou zdarma, ale není tu jediný stín, obědváme na lavičce a smažíme se.

Auta s českými značkami jsou vidět nejvíc. Dochází nám kafe v termosce, tak ji vymývám u venkovní pumpy a naplňuji studenou vodou. Opět se střídáme za volantem a beru si dopředu prvňačku, aby se rozpustilo napětí v zadní řadě. Když se dívám do telefonu na mapu, mezi Rakouskem a Chorvatskem mám jen bílé místo. Jediná mapa Slovinska se mi nestáhla.

12:41 Opouštíme rakouskou dálnici na exitu 226 a míříme na Mureck. Dcera mi píše do bloku poznámku “nikde nikdo” a připisuje své postřehy: je tu krásný kostel. Je to moc dlouhá cesta.

Jako doma

12:53 Přejíždíme most v Trate a jsme ve Slovinsku. Celník si nás nevšímá. Za mostem ukazuje cedule značku HR vlevo, ale Maribor vpravo. Mé obavy, zda jsme odbočili dobře, rozptýlí protijedoucí auta. První má pražskou značku, druhé moravskoslezskou. Celou cestu přes slovinská města Lenart a Ptuj jedu za Ostravákem a za mnou je Ústečák. V protisměru chvílemi potkáváme víc českých aut než slovinských.

13:36 Jsme na posledním úseku slovinské dálnice a sotva se rozjedu na 130, zužuje se na jeden pruh a mezi rozestavěnými úseky jedeme šedesátkou až k hranici Gornji Macejl.

Mýtná brána v Chorvatsku

Mýtná brána v Chorvatsku

13:51 Sbohem Slovinsko, projeli jsme tě za hodinu, jsme v Chorvatsku. Fronta na odbavení je na maximálně 10 minut. Když ukazuji pasy rozevřené na stránkách s fotkami, celník mává rukou, vlastně ani nezastavujeme. U chorvatské kontroly o kousek dál se stavím do fronty, která má budku s kontrolou vpravo.

Prvňačka se snaží nalistovat v pasech fotky, takže musím opravdu zastavit. Chorvat bere pasy do ruky spíš proto, aby mé spolujezdkyni udělal radost. A přidává dva letáčky s mapou a základními informacemi o povolených rychlostech, alkoholu za volantem a nutnosti se poutat. Super, každé dítě má svou mapu. Bohužel dcerka nabývá dojmu, že už každou chvíli se bude koupat.

Docházejí nám baterky, ale jsme tam
15:00
Zastavuji na odpočívadle Plitvička. S manželem vzpomínáme, jak jsme tu na konci 90. let stavěli po celonoční jízdě a z ceny za malé kafe v jídelně jak z ubytovny ROH nás málem trefil šlak. Pak jsme dali Chorvatsku trestnou kartu na 10 let. Chválíme děti, jak jsou statečné, že vydrží tak dlouhou cestu a dostávají odměnu. Junior si vybere dva kopečky zmrzliny, slečna volí vanilkové cornetto. I s malým kafem za 24 kun, kurz 3,60 korun za kunu.

15:15 Najíždíme na dálnici Záhřeb-Rijeka. Sedám si dozadu k synovi a holčička má slíbený mobil, aby mohla hrát Poa. Jenže stroj má vybitou baterku. Usedavě pláče, že se už chtěla koupat, že je celá mokrá z toho potu (a to máme klimatizaci), že takhle dlouho jet nechtěla. Utěšujeme, že je to už vážně blízko. Do Rijeky 160 km, na Krk dalších 50. Vyčerpaná pláčem usíná. Junior vedle mě má došito, tak vytahuje lego. Usínám.

Chorvatsko, Krk.  Zátoka pod hotelem Dražice má písečné dno. Hloubka je malá a nedělají se tu vlny.

Chorvatsko, Krk. Zátoka pod hotelem Dražice má písečné dno. Hloubka je malá a nedělají se tu vlny.

16:15 Manžel zjevně nedodržoval předepsanou rychlost, protože sjíždíme z dálnice a platíme mýto - 61 kun (8,17 eura). Provoz je stále plynulý, nikde nečekáme. Cedule s nápisem Krk nás vedou mimo město, zjevně po novém obchvatu, protože cesta nám není povědomá, a to sem jedeme potřetí za čtyři roky. Dcera stále spí.

16:33 Jsme na Krku! Před vjezdem na most platíme mýto 35 kun, jedeme stále svižně, před pátou jsme v Malinské. Před 12 hodinami jsme startovali auto před pražským panelákem. Až na Poysdorf nás nikde neudržel hustý provoz, stejně jsme o 4 hodiny delší, než spočítaly mapy na Googlu i Michelinu. Zjevně tam necestují s dětmi a zjevně před dlouhou cestou odpočívají. V šest se koupeme v moři a máme pocit, že musíme plašit ryby na kilometry daleko, kolik potu smýváme. Peklo zapomenuto. Jsou před námi dva týdny pohody. Na zpáteční cestu nikdo nemyslí.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.