Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Africké království Lesotho: kde je voda jediným opravdovým bohatstvím

aktualizováno 
Sani je přenádherné sedlo v Dračích horách mezi Jihoafrickou republikou a Lesothem. Asfaltka tu končí jen desítky metrů za poslední jamkou golfového hřiště přepychového hotelového resortu. Přeskok z asfaltu do vymleté bahnité cesty odnesla moje hlava. Měli jsme spoustu otázek, a tak nás řidič v zápalu vyprávění zapomněl varovat.

Než vjedeme mezi první stromy údolí, zastavujeme u opuštěných ruin několika domů. Vyrovnáno v posledních ostrůvcích stínu tady sedí asi deset lidí. Je těsně před desátou ranní.

“Čekají tady na mikrobus domů,“ vysvětluje náš řidič Roger. Mezi Lesothem a JAR funguje v průsmyku živá linka, která vozí horaly za prací i nákupy. „Autobus tu bude až za pár hodin, jenže se vyplatí být tu včas. Tím zvyšujete šanci, že se vejdete,“ doplňuje Roger.

Jakmile cestující k zastávce dorazí, koupí si jízdenku od dámy v boudě z vlnoplechu. Ta prodává i drobné občerstvení. Zatím tu ale není, a tak nezbývá než čekat.

Království Lesotho
Království Lesotho

Cesty z náhorní planiny do nedalekého Underbergu i dalších měst v bezprostřední blízkosti průsmyku jsou zásadní. V Lesothu se nedaří pěstování takřka žádných plodin, úrodné půdy ubývá, a tak je třeba vyrážet na nákupy. Neméně důležité jsou i cesty pracujících. Zejména v dolech v okolí Durbanu má práci tisíce mužů. Ti se domů za rodinami vrací jen nakrátko, třeba dvakrát do roka.

Jedině se čtyřkolkou

My ale musíme pokračovat. Ačkoli vzdušnou čarou je sedlo, které je faktickou branou do Lesotha, vzdálené jen pár kilometrů, náročné stoupání po nezpevněné cestě plné výmolů zabere několik hodin. Z 1 630 metrů nad mořem je třeba dostat se do výšky 2 876 metrů. Jihoafrický zákon zakazuje vjezd vozů bez pohonu na všechna čtyři kola.

Zpočátku je okolí cesty lemováno hustým křovím a stromy. Blahovičníky a broskvoněmi, které tu vysadili misionáři v předminulém století. „Nejsou tu původní, jsme už nad hranicí lesa. Nepůvodní vegetace má obrovskou spotřebu vody, jíž je naopak nedostatek. Vládní plán počítá s tím, že se stromy vykácí a údolí se vrátí do původního stavu,“ vysvětluje Roger. Mezi stromy stojí i srub, odkud obvykle odcházejí nadšenci na mimořádně náročný trek Devil’s Cup. Ten zabere pět dnů.

Království Lesotho

Království Lesotho

Okolní příroda je fantastická. Stromy nahradil keř protea, který je národní rostlinou JAR, i další unikátní rostliny. Mezi četnými květy poletují lesklí strdimilové nebo endemické cukernatky. Právě ve květech hledají nektar, jímž se živí.

Na hranici

Další zastávka je daleko oficiálnější. Jsme na jihoafrické hranici. Následujících zhruba devět kilometrů prudce stoupající země oplývá sice strhující nádherou, ale nikdo se k němu příliš nehlásí. Formálně patří JAR, Rodger ale tvrdí, že jde o území nikoho. Před vstupem sem je třeba projít celní kontrolou.

To, jestli bude potřeba platit později na lesothské kontrole vízum, celník moc neřeší. „Jestli potřebujete vízum, nevím. Ale když se nebudete zbytečně ptát, v Lesothu ho po vás nikdo chtít nebude,“ říká mezi řečí. A tak pokračujeme. Cesta začíná prudce stoupat.

Po kopcích kolem stékají desítky vodopádů. Je to zarážející, během uplynulých tří týdnů jsme po celé zemi slýchali jen stesky na ohromné sucho.

Jenže právě voda je jedním z největších bohatství horského království na střeše jižní Afriky. Dešťové mraky se nad územím Lesotha zastaví díky hradbě z horských štítů. Srážky tu jsou díky tomu mnohem bohatší než ve zbytku oblasti.

Sothové se již dávno naučili vodu prodávat za mnoho milionů randů měsíčně Jihoafrickým. Každým rokem přibývá nádrží, kde se voda zadržuje, a navíc se zdokonaluje systém, aby docházelo k co nejmenším ztrátám.

Ostražitá zvířata

Nedostatek vody je v JAR mimořádně velké téma, kterému se věnuje řada kampaní. V průsmyku Sani však jako by neexistoval. Voda tu teče průzračně čistá a příjemně studená. Nad jedním z vodopádů se nachází dokonce jedna ze snad nejhůře dostupných cashí, o nichž jsem slyšel. Z nejbližšího stavení to sem může být přinejmenším dva dny chůze. To už je pro geocachery velká výzva.

Snad právě kvůli tomu, že člověk je tu mimo silnici hodně vzácný, jsou zdejší zvířata stále velmi ostražitá. Tak třeba damany, drobné živočichy velikosti a vzhledu morčete, kteří jsou ale příbuzní slonů, tu lze pozorovat jen ze značné dálky.

Království Lesotho
Království Lesotho

To na pobřeží kolem Hermanusu, kam míří tisíce milovníků velryb, se k nim přiblížíte na dosah ruky. Podobně ostražité jsou i antilopy losí, až tunoví tuři, kteří se na horských svazích prý popásají. Radost z naší návštěvy neměl ani majestátní orlosup bradatý, jež se znepokojeně vznesl ze skalní římsy, když jsme byli několik set metrů od něj. Setkání to bylo velmi vzácné, vždyť v Lesothu žije zvláštní poddruh tohoto takřka výhradně kostmi se živícího mrchožrouta. Svahy hor vedle smaragdové trávy zdobí i četné trsy rozličných květin. V době naší návštěvy zelené louky plály jasně žlutou a také červenou barvou.

Památky na sníh

To už ale džíp přijíždí k nejstrmější části výstupu. Na necelém kilometru cesty je třeba vystoupat o kilometr výš. Výmoly jsou tady ještě hlubší než jinde, silnice užší než cyklostezka kolem Vltavy. A přesto se tady jezdí oběma směry. Moudřejší ustoupí. Často tak do kraje, až se ze srázu pod ním sype suť a kamení do údolí. Na méně zdatné řidiče upozorňuje několik rezavých vraků vyčnívajících mezi keři. Hroby aut kvetou.

Jiný stupeň než jednička nepřipadá v úvahu. Kola kvílí a motor jede naplno. Přesto se stařičký džíp nahoru dere jen hodně pomalu. A pak střih.

Stejně rychle, jako jsme dole z asfaltky spadli, na ni zase najíždíme. Přes špičkovou silnici se ženou ovce, další z důležitých zdrojů lesothských. Po levé straně nám poutač oznamuje, že jsme v průsmyku Sani, vpravo trůní legendární hospoda. Žádnou, která je výš, byste v Africe nenašli. Pochutnat si tu můžete královsky a za pár randů. Libo-li burger z lahodného hovězího, zeleninový krém nebo třeba kari z impaly? Není problém.

Fotogalerie

Hoduje se na terase s výhledem k nezaplacení, případně uvnitř v salonku, který jako by vypadl z oka těm v Alpách. Pohodlné ušáky, bar s desítkami druhů piva, po stěnách nalepené bankovky z celého světa, krb. A taky lyže a další historické vybavení na zimní sporty.

Coby kamenem dohodil je totiž legendární zimní středisko, kde si ve výjimečných letech bylo možné skutečně zalyžovat. Hodiny nadšeným turistům sem přijížděli dávat instruktoři z Evropy i Ameriky.

Černý Aspen má ale podle Rogera svoje roky už za sebou. Vrtkavé počasí nedovolí zasněžovat. „Sněhu tu bývalo vždycky málo, ty obrázky z pohledů jsou většinou upravené nebo pořízené těsně po sněžení,“ říká. „Už pár let ale nebylo dost chladno na to, aby mohla běžet sněžná děla.“ A tak prý středisko zavřeli. V nejvyšších bodech průsmyku se však tvoří ledopády, které dobrodruzi houževnatě zlézají.

Ztraceni v nekonečnu

Na hranici je živo. Vypadá to tady spíš jako na trhu, ale vše má svou disciplínu. Vztahy jsou formální, ale vřelé. Když přijdeme na řadu, je celník zaražený. „Můžete jít,“ říká nakonec a snaží se působit co nejvíc sebejistě. Procházíme bez placení víz. A s razítkem, které má mezi cestovateli zvláštní váhu.

„Vůbec netušili, odkud jste,“ směje se za celnicí dívka, která se nám představuje jako Mosa. Čeká tu na nás. Míříme k jejímu obydlí pár kilometrů za hranicí.

Změna krajiny je dramatická. Zvlněné kopce protíná jako lesklá žíla jen jediná silnice. Ovšem skvělá. Hory jsou šedozelené a narůžovělé. V zastřené dálavě se barví do modra. Stromy tu nerostou. Mezi keříky se popásají stovky ovcí a zimují tu velká hejna čápů bílých. Kolem silnice občas odpočívají silní psi s lesklou srstí. „Místní si psů hledí a výborně se o ně starají, pomáhají jim chránit stáda před predátory,“ vysvětluje Mosa.

V dáli jdou pustinou osel, kůň a dva pastevci. Ztrácejí se v nekonečnu. „Jsou to chlapci od sousedů,“ ukazuje Mosa. Míří do vsi. Moc se ale nezdrží. Musejí zase vyrazit ke stádu.

Království Lesotho

Ve vesničce u silnice se zdržují hlavně ženy s dětmi. V domcích s převážně kruhovým půdorysem a bez oken žijí prostě. Spartánské postele prý nesmíme fotit, nejsou totiž ustlané. Teplé deky prozrazují, že se tady musejí potýkat i se zimou.

Uprostřed dalšího domku je ohniště, kde Mosa peče chleba. Je tu taky drobný zděný dvoreček pro slepice. Ty ale probíhají i v okolí. U jednoho z obydlí parkuje několik pěkných aut, vedle masivní zdi stojí solární panel i satelit. I tady má prostý život svoje meze.

Na tu zvláštní návštěvu se přicházejí podívat i pastevci z okolních svahů hor. Přísný pohled neodkládají ani doma. Zvláštní je i jejich odění. V Lesothu je tradiční oblékat zvláštní dekovité a výrazně barevné přehozy „mokorotlo“. Zdejší kluci ale mají jen jejich umírněnou černou verzi. Doplňuje ji kukla s úzkým hledím a hole z tvrdého dřeva. Ty jsou zdobně doplněné omotávkami z různých materiálů. Ty se hodí k odhánění šakalů od dobytka.

S tím kluci záhy odcházejí. Na koních i pěšky. A my jdeme s nimi. Nasedáme do našeho starého džípu, který se třese a prská. Před sebou má velmi náročný sestup do zlatem zalitého údolí průsmyku. Za okénky nám ubíhá krajina, která svádí ke snění. Snění s očima široce otevřenýma. To proto, abyste nepřišli ani o kousek té nádhery.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.