Jak tedy ten váš normální život vypadá, když zrovna necestujete po světě?
Starám se o své tři děti, jezdím na přednášky třeba do Stockholmu nebo do Göteborgu, potkávám se se sponzory, absolvuju spoustu schůzek...
Čím se vlastně živíte? Přednáškami?
Víceméně ano. Na konferencích různých firem třeba lidem vysvětluju, že člověk by se na cestě životem neměl bát překážek a objížděk. O tom, jestli vylezete na vrchol, totiž nerozhodují jen silné nohy a fyzička, ale především hlava. A když chcete něco velkého dokázat, tak hlavně musíte svým snům a touhám pevně věřit.
Nemrzí vás trochu, že jste při vašem výstupu na Mount Everest v roce 1999 použila kyslík? Horolezci si přece mnohem víc váží výkonů bez jeho pomoci.
Trénovala jsem tehdy na to, že vylezu nahoru bez kyslíku. Jenže kvůli špatnému počasí jsem nakonec musela zůstat ve stanu ve výšce nad 8 000 metry celých 24 hodin. Což mě dost vyčerpalo. I když sedíte ve stanu, cítíte, jak jste slabší a slabší. Takže jsem si tam nahoru kyslík vzala. Říkala jsem si, že se přece na Everest můžu ještě někdy vrátit a zkusit to pak bez něj. Ale, co si budeme namlouvat, jestli jsem nahoru vylezla s kyslíkem nebo bez něj, je lidem na mých přednáškách úplně fuk. Stala jsem se tehdy první Švédkou na Mount Everestu, z čehož se pak dalo celkem slušně žít (smích).
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Kdy má Renata Chlumská v plánu cestu na Měsíc a proč tam chce vylézt na jeho nejvyšší horu? Jak na cestu do vesmíru trénuje? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
A také první Češkou. Uvědomila jste si to tenkrát?
Když jsem se z vrcholu vrátila do základního tábora, narazila jsem na lidi, kteří mluvili česky. Ptali se, na jakém treku jsem a já jim odpověděla, že jsem zrovna sestoupila z vršku. Oni tam stáli překvapení a jestli prý vím, že jsem v tom případě první Češka, která to dokázala. Netušila jsem to a byla jsem nadšená.
Jak je to tedy s tím vaším českým občanstvím? Měla jste ho už tehdy, nebo ještě ne?
O české občanství jsem si nikdy žádat nemusela, protože ho mám od narození. Stejně jako švédské. Vím moc dobře, jak velkou má horolezectví v Česku tradici, a proto mě vůbec nenapadlo, když jsem se švédskými kamarády šplhala na Everest, že tam přede mnou žádná Češka ještě nebyla.
Po vás, jako další Češka, vylezla na Everest v roce 2007 Klára Poláčková. Znáte se?
Před těmi osmi roky jsme vedle sebe stály na scéně Mezinárodního horolezeckého festivalu v Praze. Připadala mi strašně sympatická. Ještě jsme si dělaly legraci z toho, že může říkat, že je skutečně ta první pravá Češka, která vylezla na Everest, vzhledem tomu, že tady žije a pracuje. Pak jsem si ale všimla nějakého článku, kde tvrdila, že je první a jediná Češka, která na Everest vylezla.
Což vás zamrzelo?
Člověk by se měl vždy držet pravdy. Já být v její kůži, tak by mi to bylo... No, takové trochu divné. Ale nechme toho. Ostatně i na Českém horolezeckém svazu mě uvádějí jako první Češku na Everestu.
Jak moc vám výstup na Mount Everest změnil život?
Úplně! Začalo se o mně psát v novinách, objevili se sponzoři, takže zorganizovat další expedice bylo snazší. A navíc – horolezectví jsem se mohla začít věnovat profesionálně.
Do Švédska míří v poslední době tisíce utečenců. Jak se na jejich příliv Švédové dívají?
Švédsko je tolerantní země. A já taky. Jasně, nechci mít doma teroristy, ale když lidi utíkají odněkud před válkou, tak by měli dostat šanci začít někde nový život. Jako třeba moji rodiče.
Prý teď plánujete let do vesmíru. To myslíte vážně?
Jistě. Už před pěti lety jsem zaplatila společnosti Virgin Galactic za letenku 200 tisíc dolarů. Reálně bych měla letět tak za dva, tři, nebo čtyři roky. No, a později bych se chtěla vydat na Měsíc. Když se v současnosti lidi žení pod vodou, za chvíli se začnou ženit i ve vesmíru. O tom jsem přesvědčena. No, a pak se brzy začne lítat na Měsíc.
