Kdo to byl Maur a komu je relikviář zasvěcen?
To je otázka víc než složitá, pohybujeme se totiž někdy v první polovině prvního tisíciletí křesťanské éry a v osobě sv. Maura se pravděpodobně střetává několik legend o různých světcích.
Podle jedné verze je sv. Maur – Maurus spolu s sv. Placidem žákem sv. Benedikta z Nursie (480-547). A právě sv. Benedikt vysílá sv. Maura (512-584) kolem roku 542 na misii do Galie, kde tento zakládá první benediktinský klášter a koná zázraky. (Sv. Maur má od roku 1618 benediktinskou kongregaci.)
Podle druhé verze se možná jedná o kněze působícího v okolí Remeše někdy snad ve třetím století. Je misijní činnost jej přivedla až do kriminálu, kde ještě před svou popravou stačil pokřtít své spoluvězně, kteří následkem toho také skončili na popravišti.
Není vyloučeno, že tradice postupem času splynuly v jednu, ale jde jen o dohady, protože nápis na relikviáři hovoří o mučedníkovi. Matoucí jsou i výjevy ze života sv. Apolináře a sv. Timoteje, které příliš nenapomohou rozluštění Maurova původu (někdy bývá ztotožňován se sv. Mořicem – Maritianem). Z kosterních pozůstatků, které relikviář obsahoval, lze pouze vyčíst, že ostatky jsou z několika různých lidí. I když v relikviáři byla nalezena měděná destička potvrzující autentičnost relikviáře.
Pěkná rakev
Remešskému arcibiskupovi bylo podřízeno biskupství v Cambrai, kde se biskupem právě v roce 1012 stává biskupem Gérard z Rumigny, jehož rodina zakládá v 11. století benediktinské opatství ve Florennes. V roce 1012 byly na přání biskupa ostatky převezeny benediktiny z Remeše do kláštera ve Florennes na území dnešní Belgie. V souvislostí s touto aktivitou byl ve Florennes v roce 1026 dostavěn a vysvěcen chrám sv. Jana Křtitele.
Benediktini nechali zřejmě v této době zhotovit pro ostatky Jana Křtitele a sv. Maura schránu, ta byla v první čtvrtině 13. století nahrazena nově zhotoveným relikviářem, který pochází z kolínsko-moselského okruhu. Jemu podobné – i když naprosto unikátní - najdeme například v Cáchách či v Kolíně nad Rýnem a jinde. Relikviář sv. Maura je dlouhý kolem 140 cm, široký 42 cm a vysoký 65 cm. Na dřevěné dubové jádro byla umístěna bohatá výzdoba ze zlaceného stříbra a zlacené mědi, doplněná emailovými destičkami (převládá modrá a modrozelená), drahými kameny, filigrány, granulacemi a gemmami. Na stříšce relikviáře jsou z jedné strany umístěny reliéfy s výjevy ze života sv. Maura a na druhé strany se nalézá cyklus sv. Jana Křtitele, kterému je relikviář rovněž zasvěcen, drobná část jeho ostatku by měla být mezi relikviemi uvnitř relikviáře. Po bočních stranách jsou umístěny sošky dvanácti apoštolů a ve štítových stranách sošky Krista a sv. Maura. Mezi klenbami se střídají starozákonní výjevy, které jsou chápány jako předobrazy Krista.
Co se stalo s relikviářem?
Relikviář poměrně šťastně přečkával dějinné zvraty, až během francouzské revoluce bylo opatství zničeno a v roce 1838 kupuje silně poškozený relikviář od duchovní správy u kolegiálního kostela sv. Gendulfa ve Florennes za 2500 franků Alfréd de Beaufort, který jej nechává v letech 1847 – 51 opravit.
Beaufortové patřili mezi nejstarší rody v Namurské provincii. Hrabata de Beaufort zakupují roku 1813 panství Bečov se statky Javornou, Brtí, Měchov a dalšími. O 24 let později přikupuje vévoda Alfréd ještě panství Toužim (Karel Albert byl Marií Terezií uznán za hraběte z Beaufortu a markýze ze Spontinu). Koncem 19. století přemisťují celý rodinný mobiliář i se sv. Maurem do Bečova (relikviář asi po výstavě v Bruselu v roce 1888).
Poslední vévoda JUDr. de Beaufort, narozený 1880 v Paříži, náležel k okruhu následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a angažoval se v politice jako stoupenec křesťansko-sociální strany.
Bečov
Koncem 14. století bylo v Bečově – na spojnici jižní cesty, která vedla z Prahy přes Rakovník, Teplou, Kynžvart do Chebu a severní trasy, podle Krušných hor z Kadaně přes Sedlec a Loket opět do Chebu - započato se stavbou kamenného hradu. Páni Hrabišicové, později zvaní z Rýzmburka, začali hrad budovat na místě starší tvrze a to na základě privilegia, které jim udělil Václav IV. Podle díla z roku 1618 založili Bečov páni z Oseka-Rýzmburka, kterým patřily už ve 13. století okolní vsi.
Jinak je listinné doložení z počátku 14. století, kde se o Bečově hovoří jako o obchodní stanici s výsadou vybírat clo. Z listiny, redigované kanceláří Karla IV., vyplývá, že Bečov byl opevněným sídlem Rýzmburků a starým správním centrem krajiny, listina totiž povoluje dolování drahých kovů "u hradu Bečova". Roku 1399 povyšuje majitel hradu podhradí na město a uděluje mu městská privilegia. Nejstarší částí objektu je dnes tzv. horní hrad, oddělený od dolního hradu vnitřní hradbou.
Ve 14. století patrně v souvislosti s rozvojem dolování drahých kovů byla dána pánům z Oseka výsada vybírání cla a dochází k rozšíření hradebního systému. Nedostavěného hradu se však bratří Rýzmburkové již roku 1407 zbavují a prodávají jej Ulrichu z Hasenburku, ten jej postupuje Jindřichu I. z Plavna a během 15. století se držení hradu mění celkem devětkrát.
V posledním desetiletí 15. století prodává Jindřich IV. z Plavna své panství Pluhům z Rabštejna. Právě v držení Pluhů nastává na Bečově největší rozkvět a jsou provedeny rozsáhlé stavební práce. Například v tzv. Dolním hradu, v místě starších objektů vznikají renesanční Pluhovské domy, a ve jedné ze dvou věží vzniká kaple navštívení Panny Marie.
Během šmalkaldské války se však Kašpar Pluh z Rabštejna staví do čela protestantského odboje proti Habsburkům, po vítězství Ferdinanda I. v roce 1547 je jeho panství konfiskováno a posléze zastaveno Šlikům. Bečov opět střídá majitele a během třicetileté války jsou hrad i město dobyto Švédy.
Dalším majitelem Janem Adamem Questenberkem je areál obohacen o tzv. Nový zámek v barokním slohu. Stavbu dokončuje po vymření Quenstenberků hrabě Kounic kolem roku 1753.
V roce 1813 zakupuje panství již zmíněný rod Beaufort-Spontini a v roce 1830 je přikročeno k přestavbě. Na přestavbě se podílí např. J. Mocker či J. Zítek.
Republika, válka a po válce
Lze se jen dohadovat, že bečovská šlechta nepřivítala vznik republiky s velkým nadšením. A právě z třicátých let je možné zachytit poslední zmínku u veřejné produkci relikviáře, kdy tento byl předveden jakémusi biskupovi, protože vévodkyně byla činná v řadě náboženských a charitativních spolků. Nelze však pravděpodobně podle řady zmínek a několika fragmentů osobní korespondence mluvit ani nějakém výrazném příklonu k nacismu, zvláště po tom, co oba synové posledního majitele umírají na východní frontě, i když nad hradem je umístěn po celou dobu války osvětlený hákový kříž.
V roce 1945 umírá vévodkyně a bečovský pán opouští s dcerou a nevelkými zavazadly své panství. Několik měsíců před ním odjel i jeho zeť s rodinou.
Hrad je zestátněn. Nějaký čas se uvažovalo o zřízení expozice dobového bydlení a cínového nádobí, protože cín byl v nedalekém okolí hojně těžen, ale místo toho hrad chátrá a v barokním zámku je umístěna základní škola, v hradu bydlí pracovníci z jáchymovských dolů.
Okolnosti a hledání
Pravděpodobně to byly dvě okolnosti, které stály u zrodu kriminalistické iniciativy, která byla završena nálezem relikviáře.
Zástupce zahraniční agentury pan D.D. nabídl na počátku roku 1985 vládě ČSSR prostřednictvím londýnského zastupitelství, pokud si za šek na 250 000 dolarů bude moci odvést z území ČSSR určitou starožitnost. Utrousil ještě, že se jedná o historický předmět z 12. století, který byl ukryt koncem II. světové války a že se nachází asi 200 km na východ od Norimberka. Smlouva o transakci měla být podepsána v Karlových Varech, ale byal vládou neustále oddalována. Během jednání se přítomní kriminalisté dokonce dozvěděli, že známý obchodníka před několika lety navštívil místo ukrytí.
Druhým impulsem (především po nálezu hojně prezentovaným komunistickými médii) byla asi zpráva dr. Š. Holčíka, který se dozvěděl během studijního pobytu ve Velké Británii, že v ČSSR – v západních Čechách – byla před válkou nějaká cenná věc, přivezená velice bohatým, starobylým, kosmopolitním šlechtickým rodem ze západní Evropy. Podobné informace se pak tentýž pracovník Slovenského národního muzea dozvěděl ještě z jiného zdroje, tentokrát však bylo upřesněno, že majitel "jakési starožitnosti" již před časem zemřel v USA, ale jeho příbuzný se byl v oněch místech někde v severní části západních Čech před třemi lety podívat.
Události, které přesně stály u zrodu hledání sv. Maura, jsou i dnes více než záhadné. Asi se již dnes nepodaří spolehlivě osvětlit, zda ministerstvo kultury skutečně počítalo s vyvezením oné starožitnosti a nakonec se přeci jen rozhodlo pro vlastní pátrání. Nebo zda bylo během celého období od konce války jen otázkou času, kdy začne po vzácném relikviáři někdo pátrat.
Koneckonců byl to Emanuel Poche, který brzy po jeho objevení tvrdil, že jej hledal dvacet let, protože se jedná vedle svatováclavské koruny o největší památku středověkého zlatnictví. Na Bečově však Poche nikdy do té doby za účelem hledání "čehosi" nebyl.
Hodnota díla byla po nálezu odhadována na 15 miliónů dolarů, cena historická se čísly vyjádřit rozhodně nedá.
Detektivka
Příběh, který následoval po založení složky s případem "Starožitnost" na kriminální ústředně FS VB v Praze, je nejen detektivní, ale námětem pro detektivku se i stal. A i když uplynulo sotva patnáct let nejsme dnes schopni zjistit, co v soudobém tisku v informační mlze, kterou čas od času někdo rozšiřoval či prosvětloval, bylo pravdou a co jen povolenou informací.
Kriminalisté, jejichž skupina byla pověřena pátrání po "Starožitnosti", obdrželi od památkářů seznam nezvěstných či ztracených památek, ale velmi brzo se ukázalo, že mezi nimi nelze hledat.
Bylo třeba tedy začít jinak. Kriminalisté zhotovili seznam asi čtrnácti šlechtických rodů, které měly v západních Čechách panství a nějak se přibližovaly kategorii, do které by bylo možno zařadit informace dr. Holčíka či britského překupníka.
Ty byly vlastně na počátku pátrání pravděpodobně jediné (veřejně proklamované), které se daly brát mírně vážně. Ze širokého seznamu šlechty vygenerovali kriminalisté postupně užší a užší seznam a vybrali čtyři okresy, ve kterých bylo možní dosud neznámou "Starožitnost" předpokládat: Tachov, Cheb, Sokolov a Karlovy Vary.
Další záchytnou informací byl fakt, že příbuzný rodu navštívil své panství před třemi lety. Ale ani tato informace nepřinesla výrazné zjednodušení. (Později si kastelán skutečně vzpomněl, že jej navštívil Beaufortův zeť - dokonale česky hovořící pan von Croy a neprovdaná dcera vévody - Eleonora de Beaufort.)
Postupným vylučování se seznam rodů zredukoval na dva: rod Beaufort–Spontini a rod Mensdorf–Pouilly. Vzhledem k současnému stavu jejich sídel se pozornost začala pozvolna obracet k hradu Bečov.
Anton Gnirs
Klasickým přehledem památek na území Čech je práce Antona Gnirse Topographie der historischen und kunstgeschtlichen Denkmale in der Tschechoslowakischen Republik (díl č. 50.).Ukázalo se, že tentýž prof. Gnirs pořádal Beaufortům část bečovského archivu, a ještě později se ukázalo, že dokonce v době objevení relikviáře ještě žil na Lokti jeho tehdejší spolupracovník – gymnasiální profesor matematiky Zimermann.
V momentě, kdy si kriminalisté vzpomněli na Topographii… bylo jen otázkou chvilky, zjistit o jakou památku se jedná. A v tomto okamžiku také začíná spolupráce s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a jeho ředitelkou dr. Hejdovou, která na otázku, o jakou starožitnost se může jednat, odpověděla: relikviář sv. Maura.
Na Gniersově monografii je ještě jedno pozoruhodné, že v původním vydání jeho díla je relikviář popsán i zfotografován (další fotografie vlastní pravděpodobně z roku 1930 fotoarchiv Marburg – relikviář je umístěn v zámecké kapli). V separátu z Topographie, který si nechali Beaufortové vytisknout ve stejné tiskárně pouze o Bečově, již není o relikviáři žádná zmínka.
To odpovídá i tvrzení profesora Zimermanna, který řekl kastelánovi K. Mackovi při soukromé návštěvě, že relikviář již nebyl ve třicátých letech umístěn v kapli v barokním zámku, ale v jakési boční místnosti, i když jim jej vévoda tehdy ještě ukázal.
Nález století
Koncem října 1985 se před branou bečovského hradu objevují čtyři kriminalisté s poukazem, že hodlají pátrat po vzácné starožitnosti. Zdvořilí a ne příliš věcní, i když korektní. Kastelánovi jen tak mimoděk sdělují, že ještě před stisknutí zvonku na hlavní bráně znali datum jeho narození. Později se objevují ještě další detektivové, tentokrát již s minohledačkami a dalším vybavením kriminální ústředny.
Areál hradu má zhruba kolem dvou a půl hektaru. Kriminalisté tedy začali prozkoumávat spodní terasy zámku a rozkopávat kastelánovi záhonky s růžemi. Infračervený detektor tehdy neměli a ostatní technika reagovala na každý kovový předmět v zemi – hřebíky, kovové roury vodního potrubí apod. Zvláštně důstojníci silnějších postav ocenili kastelánovi informace, že mu připadá nepravděpodobné, aby někdo něco zakopával koncem války na terasách, tedy pod okny barokního zámku, ve kterém sídlila buď organizace Bund der deutschen Mädchen nebo Hitlerjugend, zatímco rodina de Beaufort žila v renesanční části hradu.
Pozornost se tedy začala obracet k Hornímu hradu, který nebyl za války obydlen a sloužil hospodářským účelům. Donjon byl totiž ještě navíc nejen vybaven kaplí s kryptou, ale byl i spojen s renesančním obývaným křídlem diskrétní komunikací. Krypta sice nebyla již po staletí používána a některé rytiny dokonce zaznamenávají stav po třicetileté válce, kdy hradní donjon nebyl zastřešen, ale gotická věž nebyla nikdy výrazněji upravována a přestavována.
Dopoledne 5. listopadu začali kriminalisté prohledávat s kastelánem kapli. Nepodařilo se jim na plánech odhadnou vstup do krypty, jen vlevo u zdi byla kratší prkna, pod kterými usuzovali na zasypané schodiště. Detektor již z výše uvedených důvodů se ukázal prakticky nepoužitelný, i když v jednom místě signalizoval kovový předmět, který mohl odpovídat velikosti relikviáře. Po těchto konstatování se jakýsi detektiv zeptal, zda by bylo možné vyjmout prkno v podlaze. Kastelán nic nenamítal a jeden z kriminalistů do takto uvolněného prostoru strčil ruku. Své dojmy nijak nekomentoval, pouze neodporoval návrhu jít na oběd či na kafe, byly asi dvě hodiny odpoledne.
Po přestávce nastal jakýsi ruch a početný personál vymizel. Velící důstojník nechal kastelánovi na stroji napsat a potom rukou podepsat vyjádření obsahující floskuli o mlčenlivosti a sdělil mu, že si nadále mohou tykat a že již našli, co hledali.
Potom bylo do kaple improvizováno osvětlení. Po chvíli odhrabávání sutě již přítomní uviděli ozdoby stříšky víka relikviáře.
Pracovalo se a pilo pivo. Vyjímání relikviáře bylo dosti pracné a snad i mírně amatérské. Od zeminy, která na něj byla nahrnuta při rychlém ukrývání byl chráněn pouze skleněným šturcem, který se pochopitelně většinou zbortil. Kastelán navrhoval majorovi Dr. Maryškovi z pátrací skupiny přizvat nějakého odborníka, ale rozkazy kriminalistů byly zřejmě jiné.
Po půlnoci práce končí, venku se mezitím dalo do podzimního deště, vítr se zdvihá v nepravidelných poryvech, které rozechvívají staré hradní konstrukce, skulinami vniká do hradu chlad. Mihotavé osvětlení ukazuje výjevy gotických fresek ze života Svaté rodiny a Apokalypsu nad bývalou panskou emporou, relikviář je vyzdvihnut ze svého čtyřicetiletého úkrytu a s ním asi stovka lahví koňaku a vína (zvláštní obraz hodnot šlechty na konci války). Kriminalisté pomalu a opatrně snášejí relikviář po zpuchřelých schodech ven z kaple, venku se zableskne a zahřmí.
V této souvislosti je třeba se ještě zamyslet nad tím, kdy a za jakých okolností byl relikviář ukryt. O tom, že se to dělo ve spěchu, není pravděpodobně vážnějších pochyb. Relikviář nebyl ukryt ve speciálně vyrobené kovové schráně, která se našla na půdě barokního zámku a byla považována až do objevu za zvláštní domeček pro panenky, ale jen ve skleněné schráně. Otázkou však je zda byl ukryt až na konci války, jak bylo tvrzeno. Je možná pravděpodobnější, že jej vévoda se zasvěcenci uložil do kaple v období po záboru Sudet. Tedy ne až ze strachu před rabovacími gardami, které nastoupily po Němci prohrané válce, ale před německou armádou a eventuálním zestátněním ve prospěch Říše a jejího pokladu, který měl být soustředěn. Ale ty láhve koňaku… (Jich prodej na světových aukcí by bývalo dokázalo finančně zajistit včasné restaurování.)
Epilog
Kastelán Karel Macek zaznamenal relikviář do přírůstkové knihy jako vícenález mezi zbytky kamenných chrličů, staré troubele od fajfek apod. Pak chvíli váhal mezi UMPRUMem a NG v Praze a nakonec kriminalistům navrhl, aby relikviář odvezli do Uměleckoprůmyslového muzea předal jim patřičnou smlouvu. Nález převzala tehdy jeho ředitelka PhDr. Dagmar Hejdová, CSs. Případ "Starožitnost" byl uzavřen.
7. 12. 1985 napsala Mladá fronta, že relikviář "bude po tři roky restaurován v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze" a o "jeho dalším využití na veřejnosti zatím nepřístupném hradě první kategorie" bude "podrobně informovat…"
Relikviář však zmizel znovu skoro na patnáct let – dřevěná schrána se bortila, textilie byly silně zničeny a kovy korodovaly v trezoru. V úterý 14. listopadu byl poprvé v Čechách veřejně vystaven na Pražském hradě, i když zatím jen v Procesu restaurování…
 |
